Sim dlouho váhal, zda se do sólové tvorby pouštět. Nakonec ho k tomu přemluvil jeho kolega z kapely Jamie xx, který celé album také produkoval. Ozvěny The xx se na nahrávce sem tam ozývají, jinak se ale Sim vydává spíše cestou experimentu a rozšiřování svého zvukového portfolia. Někdy je v tom úspěšný více, někdy už méně.
Hideous Bastard je minimalistická a melancholická deska, v jejíž úvodní písni Sim odhaluje, že je od 17 let HIV pozitivní. Virus ho ale více než fyzicky ovlivňuje psychicky, ústí v pocity znechucení, méněcennosti a hnusu. Navzdory tomu ale není album tryznou pro ztracené sebevědomí a sebeúctu ani lítostivým poplakáváním nad vlastním osudem.
Písně nejsou ubrečenými baladami a srdcerváči, ale mají proměnlivou dynamiku a několik z nich působí docela tanečně. Hraje se tu spíše na zvukovou výstřednost než přímočarou melodičnost a líbivost. Album se kvůli tomu někdy po polovině nechává tímhle výchozím nastavením docela strhnout, cyklí se a dostává se do repetitivní spirály podobně znějících skladeb.
Naléhavost ani křehkost mu přitom nechybí. Sim se drží podobných pěveckých technik jako v domovských The xx, nesnaží se příliš exhibovat, protože koneckonců ani nemusí. Má dostatečně výraznou a zajímavou barvu hlasu a stačí mu tak víceméně jen pracovat s její intenzitou a polohami. Zpěv mnohde desku, jíž nelze odepřít velmi silné téma, tahá nahoru a vysvobozuje ji ze spárů šedi.
Zní to možná tvrději, než jak to ve skutečnosti je. Simovi se totiž docela dobře daří pracovat s různými náladami a zvukovými ozdobami, které nepůsobí jen jako pouhý balast, ale jako prostředek pro vyjádření konkrétního rozpoložení. V jádru je deska popová, avšak rozhodně ne pro masy, ale pro posluchače, kterým jde v prvé řadě o komplexnější prožitek a katarzi. Té minimálně Sim v závěru alba dosahuje, když nachází smíření se svým životem a smrtí – jak zpívá, i Romeo v poslední scéně zemře a nic není tak nablýskané, jak nám servírují v disneyovkách.
Hideous Bastard je příjemně tenzní a náladové album. Ne všechny hudební nápady na něm oslní, ale nemění to nic na tom, že je tu řada přitažlivých písní, které nejsou jen prázdným prostředkem pro vyprávění Simova osobního příběhu.
Verdikt: 73 %
Oliver Sim mohl jen rozšířit hudební vesmír The xx, na debutu se ale rozhodl jeho hranice překročit. A i když je několik písní na albu trochu jednolitých, celkově je deska příjemně náladová a decentní.