Jméno rodiny Albrechtových rezonuje v tuzemském hip hopu poměrně jasně. Do povědomí posluchačů se zarylo hlasně s pomocí Martinova staršího bratra Davida, který však pod pseudonymem Dorian inklinuje k čistě rapové myšlence s troškou gangsta koření. Důkazem budiž třeba jeho úzká spolupráce s Lboyem, který momentálně musí střídat koncertní pódia se soudní síní.
Grey256 na tom byl během svých začátků v v Blakkwood Records i později podobně, na posledních dvou albech se ale otevřel většímu mainstreamu. Po vydání desky Mladej Hladovej II přišla na řadu otočka – uplé tílko, ulízlé vlasy a poprockový nářez. Deska Tentokrát, ačkoli byla žánrově něčím úplně jiným, než na co byl u něj obvykle posluchač zvyklý, získala hned platinu. Proto nejspíš teď přišlo pokračování.
Dva roky bigbítu
Zvukově mi připadá, jako bych měl v uších meme se Spidermany, kteří na sebe ukazují. Není se ani čemu divit, jelikož za novinkou stojí totožní lidé. Silný rukopis jí znovu vetkl Filip Vlček (ex John Wolfhooker), který se na ní podílel jak hudebně, tak postprodukčně. To je samozřejmě dobře; projekt je kvalitně nahraný, velmi dobře zvukově zpracovaný a má pověstný „crispy sound“ s masteringem Nicka Watsona.
Jazýčky vah však signifikantně vychyluje sám Grey256. Nechci působit jako škarohlíd, hlavně ne u někoho, kdo má roky odvystupováno, živí se hlasem a pracuje s ním každý den, ale je evidentní, jaký skok z komfortní zóny udělal. Zpěv do kytar v rychlém rytmu je opravdu něco jiného než rap do čtyř dob. Do flow, jakožto neviditelného hávu, do nějž se v rapu ukrývají nedokonalosti, se v kytarách dá schovat jen velmi málo.
Když někdo takový poté nastoupí k mikrofonu, například v písni Dusim, Wow nebo Odpověď, trénované ucho slyší problém, se kterým se často setkávají lidé nahrávající hudbu v místech, kde nemohou rušit okolí. Albrechtovi schází síla a dynamika v hlasu, zdá se přiškrcený a neuvolněný. Přitom ta svoboda hlasu by z alba udělala opravdovou bombu.
Grey na to paradoxně sám naráží v písni Prach a shrnuje to lépe, než bych to dokázal popsat: „Snad jim nedojde, že sám nevím, jak to dělám / Že když to píšu, tak to píšu jenom tak / Snad jim nedojde, že když napíšu další track, tak se bojím, že to nedokážu zas / Snad jim nedojde, že vlastně neumím zpívat / Snad jim nedojde, že vlastně neumím hrát. Až jim to dojde, všechno skončí, já tu zůstanu sám stát.“
Myslím, že nebude tak zle. Martin se drží velmi statečně, ale bude to chtít cvik. A o čem jeho skladby jsou? Tematicky jde znovu o nějaký diskurz do dění v mysli mladého gen Z člověka, který ve třinácti stopách lamentuje o zmatení myšlenek, prolínání realit nebo kombinaci vztahů se životem interpreta. Jednou zpytuje svědomí, podruhé si střílí ze všech oponentů.
Na druhou stranu je vidět, že songwriting, zejména v refrénech, je vsazen do patternu; jako by spousta komprimovaných puberťáckých myšlenek musela projít „kontrolou kvality“. Zde se však domnívám, že se nejedná o plus – větší část z nich není tak „punchy“, abychom je museli slyšet tolikrát.
Myšlenky se na albu střídají stejně často jako žánry. Jednou je to pop, podruhé pop-rock, najdeme i kousek elektra, nějaké smyčce. Je to barvité.
V čem ale Grey256 obvykle exceluje, a je si toho vědom, je hitmaking. Úspěšnost desky Tentokrát tkví zejména v singlu cool, kterému pomohl tiktokový algoritmus a jeho čísla se pouze na Spotify dotkla hranice 10 milionů přehrání. V mý hlavě ale, dle mého názoru, žádný takový jasný hit nemá. Tak uvidíme, jestli i přesto uspěje.
Verdikt: 74%
V mý hlavě je produkčně velmi dobře zvládnutá deska, která prakticky kopíruje schéma desky Tentokrát. Má stejný počet stop, feeling i tvůrčí tým. Jediný, ale zásadní problém desky, je stále nedokonalý zpěvácký výkon interpreta, který se však na to, do jaké neznámé řeky vstoupil, drží slušně. I když nepřináší nic nového, domnívám se, že fanoušci Greye podrží a desku budou poslouchat se stejným nadšením.