S Green Day to bylo v posledních letech všelijaké. Na poslední desce Father of all Motherfuckers byl nejzajímavější její název, předposlední Revolution Radio byl návrat ke kořenům, ale spíš tak nějak z nutnosti po rozpačitě přijaté (a ne úplně konzistentní) konceptuální trilogii Uno, Dos a Tré. A když v jednom rozhovoru frontman Billie Joe Armstrong prozradil, že jim z poslední desky ještě zbylo pár písniček, mohli se fanoušci začít křižovat, co je asi čeká za materiál.
Jenže pak došlo k razantní změně. Vrátil se producent Rob Cavallo, který s kapelou točil její zásadní alba Dookie a American Idiot. Samostatně vydané singly naznačovaly, že tohle by mohlo fungovat, a když přišel covid, kapela se mohla vykašlat na nějaké broušení materiálu vyhozeného z Father of all Motherfuckers a měla dost klidu a prostoru novou desku začít od nuly.
Saviors je konečně tady, a jakkoli to bude znít jako klišé, zaháčkuje na první poslech. Není to jen přímočarou chytlavou melodikou úvodních skladeb. Kapela je oproti předchozí studiovce živější, Armstrong si víc hraje s texty. Otvírák The American Dream Is Killing Me dá vzpomenout na American Idiot, kapela s úplně stejným zápalem zase tepe do Ameriky a jejího ideálu amerického snu, který ve skutečnosti lidi spíš psychicky drtí, než motivuje do budoucna. Následující Look Ma, No Brains! je punkrocková jízda jak z půlky devadesátek a opět singl jak víno. I když dvě písničky samozřejmě nedělají celou desku, tady posluchač už po pěti minutách tuší, že Green Day jsou zpátky v plné síle.
Samozřejmě že ne všechny skladby fungují napoprvé, pár dalších singlů ale Green Day ze Saviors vymáčknou. Jejich signifikantní pochoďákový punk je tu prostoupený celou deskou a do toho sem tam vmáčknou nápady oživující zvuk. Tu dojde na beatlesáckou pasáž, v níž i Armstrong svůj zpěv přiblížil Lennonovi, ve finále Coma City vystrkuje růžky kytara jak od Billy Duffyho z The Cult. Podobné kudrlinky zaslechneme v každé druhé písni, díky čemuž Green Day zabránili rutinnímu valu hudby, který by jinak chtě nechtě v druhé půlce nahrávky dorazil.
Celkově tak Saviors vlastně nezní jako ucelená deska zachycující jedno specifické období kapely, ale spíš jako kratší festivalový setlist poskládaný z různých poloh napříč historií trojice. To ale vůbec není na škodu, protože díky tomu je právě Saviors záživná po celý poslech. Zkrátka, Green Day se povedlo natočit album, kde je škoda přeskakovat skladby.
Pořád umí složit stadionovou hopsačku i refrény, co rozezpívají davy. Sice to dělají tak trochu podle šablony, ale co na tom, když se nové kousky kvalitou vyrovnají starým koncertním stálicím?
Verdikt: 82%
Green Day hrají vysoko nad standardem posledních alb, přišli s několika chytlavými hity a hodně pomohl i návrat producenta, s nímž si kdysi sedli na zásadních nahrávkách. Nejlepší album od dob American Idiot.