Druhé album často bývá oním prubířským kamenem, který do značné míry rozhodne o další existenci kapely. Londýnské trio Stephanie Phillips (kytara, zpěv), Estella Adeyeri (basa) a Chardine Taylor-Stone (bicí) na debut Sistahs (2018) navázalo albem nazvaným Back Home. A domov, pocit bezpečí, místo, kam člověk patří, je tématem, které se line celou deskou. A je jedno, jestli se pojímá teritoriálně nebo metafyzicky.
Stejně jako debut ji ve svých Hermitage Works Studios v severním Londýně produkovala a mixovala Margo Broom, která za sebou má spolupráci s kapelami, jako jsou Goat Girl nebo Fat White Family. Opětovně vsadila na lo-fi vzorec, kde však kytara není až tak dominantní jako na první desce. Větší prostor dostávají klávesy a syntezátor, případně smyčce, jež lépe pracují s atmosférou skladeb často pomalejšího tempa, které ukazují vyzrálejší tvář Big Joanie.
Tvorba kapely není pouhým hudebním vyjádřením. Jde o zaujetí postoje, akt odporu vůči statu quo moderní společnosti, v níž jsou moc a peníze vždy až na prvním místě. V tomto svém stanovisku Big Joanie navazují na několik vln feminismu. Odlišnost je v tom, že v čele jejich vzdoru nestojí bělošky jako v 90. letech v případě Bikini Kill, ale queer Afroameričanky z Londýna. Zároveň Big Joanie čerpají i z historického odkazu dívčích kapel 60. let a jejich melodiky, jež byla nezbytnou podmínkou jejich úspěchu.
V textech Stephanie Phillips se kapela snaží svou zranitelnost transformovat ve svou sílu a přednost. Jde o texty lakonické, plné sebereflexe (Pořád dělám stejné chyby / Zas a znova / Neříkejte mi, že bych se z toho měla poučit), lásky (Příliš často jsem udělala kompromis / Jednou tomu uniknu a pošlu tě pryč / Ale teď o tobě sním / Ve svém náručí) i zmatků a nejistot (Napíšu tvé jméno nahoru na zeď / A pak ji zbořím / Není cesta, kterou bych nepřešla / A pak ji za sebou strhnu). Zaměřují se i na reflexi soudobé bytové krize (I Will), vítězný souboj s depresí (Happier Still) nebo udržování vztahů v kapitalismu (In My Arms).
Tím, co z dobrých desek dělá alba, jež bez zapomnění proplouvají časem, jsou hity, písně, které rezonují v době vydání desky i kdykoli jindy. Back Home několik singlově úspěšných položek nabízí, ale v kontextu celého alba jich zase tolik není. Singl Happier Still je šlapající hitovka, stojí na rychlém kytarovém rytmu, je to nejvíc rockový kus alba. In My Arms – lehká vzdušná věc sálá pozitivní energií, je jako road movie za teplého letního večera. Confident Man stojí místo na kytaře na syntezátoru. Jde o pomalejší zasněnější věc nezastírající smysl pro melodiku a odstíněné vokály.
Album nabízí i další fajn skladby, jako je například Taut, písnička skvěle zapadající do předchozího katalogu Big Joanie, kdy spíše než o atmosféru šlo o energii. Představuje typickou indie kytarovou věc ideální na koncert nebo na mejdan. I taková What Are You Waiting For? je kapelní klasikou s dominantní kytarovou linkou a úvodem, jako by vypadla z devadesátek, s cool frázováním a náladou. Ale na většině alba si člověk všímá spíš drobností a detailů v podobě skvěle sezpívaných vokálů (Cactus Tree, I Will) nebo služby basy a bicích jednotlivým skladbám.
Back Home není špatná deska. Je výsledkem snahy Big Joanie o odklon od jednoduchého dynamického tříakordového punkrocku k něčemu stylově ambicióznějšímu, sofistikovanějšímu. Kvůli těmto ambicím ale slábne dřívější jednoduchost a drajv.
Verdikt: 70 %
Muzika big joanie je pro dámy jedním z prostředků jejich angažovanosti. Na to, kolik dalších aktivit mají, je back home ještě stále dost dobrá deska. Představuje ale mezník. Kapela se musí rozhodnout, kam se vydá dál. Žádné rozhodnutí nejspíš nebude špatné.