Gabrielle Aplin zažívala období největší slávy před deseti lety, když nazpívala cover písně Power of Love pro ikonickou vánoční reklamu britského řetězce John Lewis. Tolik pozornosti se jí od té doby nedostalo, přestože se v průběhu let přesunula od folk popu k ryzímu popu a písním, které by se v rádiích rozhodně neztratily. Její tři roky stará deska Dear Happy byla ale místy příliš generická a vytratilo se z ní kouzlo zpěvaččiny předchozí tvorby. Aktuální Phosphorescent je oproti tomu někde úplně jinde.
Jde sice taky o primárně popovou nahrávku, ale je z ní cítit, že Aplin tentokrát tolik netlačila na pilu a nebyla až taková přímočará snaživka. Je to deska, které nechybí lehkost; tu jí autorka dodává i andělsky křehkým projevem a hlasem hodně položeným na dechu. Hned úvodní song Skylight evokující ospalé letní odpoledne je jedním z nejlepších, které má Gabrielle Aplin v repertoáru. Zní úplně jinak než vše, co do té doby napsala, tak nějak klidněji a vyrovnaněji, niterně.
Tohle nastavení v podstatě dost udává tón celému albu, ačkoli se ne všechny písně nesou ve stejné nadnesené atmosféře. Aplin ale opět klade důraz na živé nástroje, respektive je více posouvá do popředí, což jejím písním značně pomohlo, protože tak nepřekvapivě působí živěji a živelněji. Na desce vyčnívá zpěvaččin talent pro psaní silných melodií. A nemusí nutně sázet na rozvláčné tempo, i dynamický singl Call Me s výraznou synťákovou linkou je zkrátka dobrou popovou písničkou schopnou svým explozivním refrénem zvednout posluchače ze židle.
Phosphorescent pojednává i o kontrastech a protikladech. To přirozeně vyplývá už z tematiky desky, na níž se zpěvačka, soudě dle několika textů, ohlíží za svou bývalou láskou. Zatímco v Call Me jí vzkazuje, že je její telefon stále zapnutý a připravený k případnému hovoru, ve Wish I Didn’t Press Send lituje poslané esemesky. V Good Enough chce být pro svůj protějšek dostatečně dobrá.
Tahle jednotnost drží desku dobře pohromadě, nejen tematicky, odráží se to i na zvuku. Vedle sebe tu mohou fungovat kytary, piano i osmdesátkové synťáky a nepůsobí to rozpačitě a nahodile. Gabrielle Aplin na Phosphorescent skutečně hudebně vyzrála, pustila se do nových poloh. Není jednotvárná a jednoznačná, i když nějaké ty generické momenty se tu přece jen najdou, i když jsou ve výsledku zanedbatelné. Na celkovém dojmu z alba ale nic nekazí.
Verdikt: 77 %
Gabrielle Aplin po deseti letech našla polohu, v níž jí je velmi pohodlně. Nebojí se přitom zkoušet nové věci a pouštět se v rámci svého osobního hudebního prostoru do experimentů. Phosphorescent je velmi sympatická popová deska.