Díl druhý je pravděpodobně nejvíc experimentální deska, kterou Druhá tráva natočila. Už to dávno není bluegrass, i když je stále znát, že kapela z něj vychází, ale žánr, jemuž se říká americana. Jde vlastně o mix country, blues, folku, jazzu, rocku, prostě vší hudby, která kdysi přišla s přistěhovalci a na území Spojených států se začala postupem let prolínat. A jestli má někdo v nějakém okamžiku pocit, že slyší odlesk české nebo moravské kultury, je to v pořádku. I to může být součást americany, když ji hraje Druhá tráva.
Jenže ono to není zase až tak jednoduché. V roce 2020 vyšlo Dylanovo pravděpodobně poslední album Rough and Rowdy Ways a Díl druhý místy působí dojmem, že je to na něj směrovaná odpověď. Bohatá a přitom srozumitelná poetika Křesťanových textů se spoustou asociací má v sobě cosi podobného Dylanovým posledním písním. Přesně v jeho stylu místy nabízí atmosféru smutné, v Křesťanově pojetí předvelikonoční zimy, v níž ale probleskují první známky naděje ještě nesmělých, ještě ne ani jarních slunečních paprsků.
Deska se noří ze šumění moře a nakonec se do moře vrací. Mezi písničkami jsou mezihry, někdy jen ambientní, jindy působí dojmem jamu nebo nějakého náčrtku nedokončené skladby a znesnadňují posluchači orientaci. A mezi tím najdeme osm písní, z nichž jedna má osm a závěrečná Tolikrát skoro deset minut. Řekněme si upřímně, je to přeplácané. Ale těch osm písní samo o sobě za to stojí.
Ta osmička má opravdu silné melodie. Vznešený, až gospelový motiv Vejdi po špičkách patří k tomu nejsilnějšímu, co kdy Křesťan vedle Panenky napsal. Dramatická, do duše se zadírající melodie Crazy Horse má v sobě cosi z písní Marka Knopflera (od nějž je mimochodem jediná přejatá skladba desky). A Via Dolorosa se svým houpavým rytmem je tak nevyslovitelně sladkou písní s milostným vzpomínkovým motivem, až uprostřed skladby musí nezbytně přijít rozptylující psychedelická mezihra, aby se ta krása alespoň trochu rozbila. Ale je to správně? Neničí ta kakofonie celek? Inu, básník to tak chce.
Křesťan na této desce, to je vysoká kultura českého slova. Když se v jednom momentu odvolává na Seifertův Deštník z Picadilly, prozrazuje svou další inspiraci. „Tak jsem si půjčil Deštník z Picadilly, abych věděl, jak úhledný je svět.“ Přesně takovou úhlednost mají Křesťanova slova. Navíc Seifertovy poslední tři básnické sbírky včetně Deštníku jsou naplněny trochu melancholickými, ale především hořkosladkými vzpomínkami a z nich vycházejícími asociacemi, jež jsou impulsem i pro poetické obrazy Dílu druhého: „Tolikrát psal jsem o lásce / a lhal do vůně růží / a kreslil svaté obrazce / na vlastní nahou kůži / že postavím ti zlatou chýš / ze slov nesplatných době / a vím, že mi pak odpustíš, / jenže kdo odpustí tobě?“ To je skutečně jak od Jaroslava Seiferta.
Opravdu je to tak, jak říká Křesťan v jediné promluvě uprostřed jinak instrumentálních meziher: „… proč jsem napsal, co jsem napsal? Netuším. Ale jedno vím jistě. Většinou nehledal jsem a nehledám pravdu. Jenže co tedy hledám? Snad ztracený čas? A to navzdory tomu, a teď parafrázuju, že rozumově přivolávat minulost je marná námaha a že tomu může pomoct jenom náhoda.“
Tahle náhoda se Křesťanovi vydařila.
Verdikt: 83 %
Díl druhý je z hlediska formy hodně experimentální počin, který asi víc ocení kritika než posluchači, ale dodává písním, které se klubají z intermezz jako sněženky z loňského listí, napětí a příchutě hledačství.