Honza Vedral nedávno zmínil, že recenze alba je královská disciplína. Ve světě populární hudby bychom možná mohli vnímat jako královskou disciplínu právě dlouhohrající desku – formát, který by měl vaši pozornost udržet (alespoň napoprvé) víceméně cca 40+ minut. Pokud nebudeme tohle téma relativizovat tím, že si každý může nahrát, co chce a jak chce (což je samozřejmě pravda), ale budeme ještě stále vnímat jako cíl nahrávek i zaujmout a přitáhnout posluchače (když už dnes není priorita alba prodávat), považuji z hlediska atraktivity obsahu vydávání dlouhohrajících desek za velmi, velmi náročnou disciplínu.
Tu navíc část umělců bere na lehkou váhu a vystačí si s naprosto zrádným argumentem „jenže bez desky tě ale nikdo nebude brát vážně“. Jako dlouholetý fanoušek formátu EP debaty na tohle téma miluju, ale v tuhle chvíli jsem ho chtěl pouze jako pomyslný štít v úvodu pro novou kolekci kapely Everything Everything s názvem Mountainhead, která přináší 14 skladeb na téměř hodinové stopáži. Protože jestli jsou subžánry populární hudby, u nichž určitou neuposlouchatelnost až tolik neřeším, jsou to kapely, které by ve světě hudebních šuplíků padaly do těch označených jako, dejme tomu, art (doplňte si). Uvědomuju si totiž, že mé hudební vzdělání, vnímání i případná hudební výkonnost jsou na velmi základní úrovni a jsou tu právě ti umělci, jejichž hudební vesmír se rozpíná pravděpodobně do větších rozměrů a asi bych je nepodezíral z nuceného doplnění stopáže LP alba kolem čtyř singlů.
Everything Everything matou tělem. Nejsou mainstream, jenom si skvěle pohrávají jak s téměř popovými popěvky, tak s propracovanými aranžemi a kompozicemi nebo taneční náladou. Pokud existuje něco, na co se můžete spolehnout, je to Manchester. To „mojo“ otisknuté do hudby toho města tam zůstává už desítky let. Jakmile zjistíte, že tahle vibrace je i vaší vibrací, jako byste si aktivovali nějaký radar. Radar, jenž pozná i to, že kapela, která má na první poslech možná více společného s jistou legendární alternativní partou z Oxfordshire (z jejíž písně si vlastně vzali i název) než s kolegy z Manchesteru, pro vás přece jen to „mojo“ stejně schovává.
První, co mě bezprostředně během prvního poslechu alba Mountainhead napadlo, bylo stručné: „Everything Everything si na nové desce pevně drží to, co z nich dělá dobrou kapelu.“ Je tu zajímavý a místy velmi chytlavý songwriting, skvělý zvuk a produkce a samozřejmě projev Jonathana Higgse. Co bych k tomu po několikátém poslechu na všemožných místech dodal? Že bych byl přece jen rád, abyste si v té nekonečné hudební nabídce téhle desky a tvorby kapely obecně všimli. S Everything Everything je stejně zábavná současnost jako procházka zpátky po čtrnácti letech jejich existence.
Pánové ani tentokrát nenechávají nic náhodě a naprosto s jistotou do vás pošlou tři písně, v nichž potvrzují, že ať si jejich žánr pojmenujete jakkoli, slovo „pop“ v něm můžete s jistotou nechat. Wild Guess, The End of the Contender a Cold Reactor si bez váhání sypu do playlistu, co si pouštím, když potřebuju svěží hudební energii. Pak už se pomalu pluje do sofistikovanějších vod, které ale ke skupině patří úplně stejně jako ony chytlavé melodie a refrény.
Nepřekvapivě – Everything Everything se sešli při studiu hudby, poslouchají Debussyho a Ravela, stejně jako píší disertační práci o Blur nebo The Smiths, jak před deseti lety v rozhovoru prozradili kolegyni Šárce Hellerové. Všemu jako vždy vévodí hlas Jonathana Higgse, jenž si ve svém projevu neustále zábavně a obdivuhodně pohrává s přechodem do falzetu a zpět.
Verdikt: 80%
Pokud bych si chtěl postavit hitový výběr Everything Everything, dnešní svět technologií mi nebrání. Ale alba téhle kapely jsou tak precizní, že je stojí za to prozkoumávat i přes trochu náročnější momenty. V dnešní době, kdy se každý nechá rád uvěznit v tom „svém“, co vám automaticky nabídnou hudební streamovací služby, jsou právě Everything Everything cenným a zábavným vytržením ven. I přes to, že vám tahle parta občas může znít (ne náhodou) jako parta šprtů. Podobně jako v úvodu zmínění kolegové z Oxfordshire.