Už když kapela vydala první singl Black Summer, přijali fanoušci novou hudbu rozpačitě. Někdo byl šťastný, že Frusciante je zpátky i se svou nezaměnitelnou kytarou a autorským podílem, někdo od takového návratu čekal víc. Stejně jako jste vnímali singl Black Summer, budete vnímat celou desku. Ona totiž hudebně nepřináší vůbec žádné překvapení, je to retro, kdy se parta kamarádů nemůže nabažit, že se znovu sešli ve zkušebně, a hrají to, co kdysi tak milovali. Vážně, Unlimited Love je album, na kterém Red Hot Chili Peppers zní jako na přelomu tisíciletí. S jednou výraznou výjimkou. Už neskládají hity.
Z hlediska singlů, nebo dokonce hitparád na Unlimited Love zkrátka není moc co brát. Éra skladeb jako Otherside nebo Dani California už je asi definitivně pryč a je otázka, jestli se čtveřice vůbec o podobný hit snažila. Můj názor je, že spíš ne, z hudby je znát čistá radost ze znovushledání a zjištění, že si hudebně parta pořád skvěle sedne, všechno ostatní je podružné.
Nejpozději u třetí skladby Aquatic Mouth Dance se dostaví pocit návratu domů. Křesílko v obýváku, nohy u krbu, čajíček v ruce. Jakmile se rozezní refrén, kde Kiedise tak typicky druhým vokálem doprovází Frusciante, vše je zpátky při starém, přesně jak to fanoušci milují. Se vší úctou k předchozím kytaristům, a hlavně Joshi Klinghofferovi, jenž se na předchozích dvou deskách dokázal s těžkou rolí poprat výborně, nejpozději refrén v Aquatic Mouth Dance je moment dojetí, shledání se starou partou, kterou by člověk nejraději objal a řekl: „Hlavně už se, kluci, zase nerozcházejte.“
Podobných skladeb, kdy Frusciante do kapely se sladkým mlasknutím zacvakne, je na Unlimited Love hodně. Právě proto deska zní jako dlouhatánský záznam jednoho znovu navázaného přátelství, a ne jako studiovka globálně úspěšné rockové kapely, a už vůbec ne hitmakerů. Redhoti jako kdyby se na tyhle ambice úplně vykašlali, proč by měli něco někomu dokazovat? Vždyť celý svět ví, že to umí, hitů už složili ažaž, tak proč teď nehrát jen tak pro radost a z přátelství.
A nejde jen o Fruscianteho, i ostatní pánové mají formu. Smith s Fleou sypou takový groove, že v některých skladbách pomaličku ukradnou pozornost z kytary na sebe a už nepustí. Anthony Kiedis má taky slušnou vyřídilku, zejména v Poster Child je nezastavitelný. Skladba je jedním velkým holdem americké popkultuře i hudebním vzorům, co obrat, to perla. Kiedis to seká verš za veršem, a když už si říkáte, že mu dojde buď dech, nebo nápady, není ani v půlce. Což o to, ve studiu se to sestříhá, ale bude zajímavé sledovat, jak se s písní popere naživo.
Bohužel, jakkoli je to hřejivý pocit slyšet kapelu v takové formě a náladě, na vynikající desku to nestačí. Redhoti se tak trochu střelili do nohy, když se rozhodli svou radost přenést na fanoušky tím, že na album narvali prakticky maximální možnou kapacitu cédéčka, tedy 73 minut. Unlimited Love není Stadium Arcadium vzniknuvší ve vrcholné formě kapely. Stopáž je tu natažená skladbami, které by se před dvaceti lety nejspíš vydaly jen jako b-side. Skvělý je zvuk, tahle deska je hodně retro, kapela kašle na to, že kdysi bořila hitparády, a od hitmakerského rocku se vrátila k funku. Prim tady hraje groove, ne melodie. A je slyšet, že tahle parta v sobě groove pořád má.
Jenže marná sláva, v životním příběhu kapely je Unlimited Love bezpochyby dojemná kapitola, ale obsahuje málo skladeb, jež by v koncertním setlistu vydržely déle než následující turné.
To ovšem neznamená, že jde o nezajímavou nahrávku. Naopak, dost se vymyká tomu, co bychom od skupiny takového formátu čekali. Navrátivší se producent Rick Rubin se rozhodl jít cestou neučesané, zdánlivě až nenápadné produkce. Úplně se vykašlal na nějaké rádiové formáty a měřítka, většina skladeb má čtyři pět minut a končí tak, jak si je ve studiu kapela sama dohraje. Někdy do ztracena, někdy do outra, občas jako kdyby nahrávání skončilo vteřinu předtím, než si hudebníci sundali sluchátka a odešli z místnosti. Není to nic, co bychom dřív neslyšeli. Ale takový přístup je běžný spíš u alternativních nahrávek, ne u stadionových kapel. Rubin udělal z Unlimited Love nahrávku, kde Redhotům vrátil trochu toho étosu undergroundu, ze kterého kapela kdysi vzešla (a někteří fanoušci jí skok do mainstreamu neodpustili).
I když jsou Red Hot Chili Peppers jednou z nejúspěšnějších amerických kapel, Rubin z nich trochu toho komerčního bláta seškrábal a zvukově je vrátil těsně před éru jejich největších hitů. Zní tak, jak je všichni znají, a přesto nejde o žádné hraní kvůli složenkám ani kolovrátkový tlak na hity. Zásadní je tady citelná upřímná radost z návratu a taky viditelná chuť do hraní a skládání, kterou evidentně nikdo ve studiu nechtěl brzdit. Výsledkem je tak album, které se asi nezapíše mezi ty nejlepší kousky kapely a rozhodně jí nepomůže zpátky do hitparád. Ale je to přirozená a upřímná nahrávka, jež vysílá obří dávku optimismu do budoucna a zároveň se s odzbrojujícím fleovským úsměvem ohlíží zpátky v čase.
Verdikt: 73 %
Deska plná optimismu v budoucnost kapely. Stopáž je ale natahovaná průměrnými skladbami a éru velkých hitů už mají Red Hot Chili Peppers asi definitivně za sebou. Red Hot Chili Peppers jsou ale zpět s ohromnou chutí do hraní.