Je znát, jak může i zkušenému souboru pomoci zkušený producent, který se dovede podívat na tvorbu kapely zvenku. Martin Rainer se ze své producentské židle zasloužil o to, že kapele je rozumět a doprovod, i když to není z kreativního hlediska žádná velká sláva, alespoň nezní jako nečitelná koule.
To ale není nejdůležitější. Album Vážení přátelé představuje překvapivý obrat v tvorbě Elektrïck Mannů. Na desce kdysi nejvíc dirty kapely ve Střední Evropě je totiž už jen jedna píseň s přímým erotickým obsahem - dnes už klasický společný hit s Vojtaanem Chtěl bych hrát na tvůj aparát, který se ale objevil na streamech už loni v říjnu. A i ten je ve srovnání s předchozími deskami něžný a romantický. Pokud se objevují v nových textech „mastná slova“, pak pouze v přeneseném smyslu (např. „s kundama drinkuju“ nebo „pátky mrdám“).
Cože se to MC Mukasovi a jeho spoluhráčům stalo?
Změnili se v protestsongovou nebo spíš protest-rapovou kapelu! Jejich nové písně zřetelně připomínají začátky českého undergroundu v první polovině sedmdesátých let. Hlavním tématem je frustrace současným světem, hysterickým shonem za penězi a úspěchem, znechucení konzumem a monotónností života, který uznává právě tyto pro umělce pofidérní hodnoty: „Jedno je jisté – mrdám na system,/ jak ten mě sere, Ježíši Kriste./ Celé je to bullshit, pojď se radši spukat,/ ale musíš ubalit, mě už bolí ruka.“) Knížákův Aktuál by skoro před padesáti roky nad takovým textem olízl všech deset.
Nejde jen o kritiku konzumu, Elektrïck Mann protestuje i proti duševním manipulacím („Svět dneska řídí propaganda,/ člověk umí být pěkná kunda...“), proti čecháčkovství („Český Honza už nemá zájem,/musí nás zachránit vojín Ryan,“) a falešnému předstírání („Znám lidi, co jsou fake šťastní a krásní –/ nemůžu se na to dívat, tak zhasni.“) Fakt chybí už jen klasika Plastic People: „Když je dnes člověku dvacet/chce se mu hnusem zvracet.“
Takové popisy lidské společnosti známe – byť v jemnější formě – přinejmenším už od romantismu. Jenže co s tím? Jak utlumit žal ze světa, který se řítí do řiti?
Elektrïck Mann má na to svůj recept. Stejný jako kdysi měli hippies. Fuck the system! Ne že by chtěli budovat komuny jako máničky v Americe v šedesátých letech. Dneska už to nejde tak snadno. Nezbývá než „Jíst, pít, šukat, kalit,/ žít podle sebe, jointa ubalit./ Jinak to nevidím, za to se nestydím –/ vím, že svým názorem seru všechny lidi.“ Je ještě jedna cesta, jak se z toho šíleného světa dostat ven – zešílet: „Znám pár šílenejch lidí – jsme to my, my lidi.“
VERDIKT: 75 %
Trvalo padesát let než se svět vrátil do stejných kolejí. Není to předehra k Vstanou noví Jirousové? Z dávných čuňáren Elektrïck Manna mělo radost publikum, z alba Vážení přátelé se nejspíš potěší hlavně sociologové.