Prvotina Sucker Punch vrátila do hitparád a rádií typický sound skandinávského popu, který ve velkém rozvinula dnes již legendární švédská zpěvačka Robyn. Sigrid na její odkaz umně navázala, ale na How to Let Go ho příznačně nechává znovu odejít. Druhá deska má ambice překračovat hranice, zejména ty geografické. Její zvuk je světovější a řekněme více rádiově přístupný. Není na první dobrou tak drzý, zároveň však Sigrid neztratila nic ze svého drajvu a elánu.
Písničky od posledně značně narostly ve své robustnosti a opulentnosti. Elektroniku také ve větším vystřídaly živé nástroje, které Sigrid sluší a stále nechávají vyznít její fantasticky nakřápnutý hlas.
How to Let Go je od začátku do konce přehlídkou potenciálních hitů. V tomto ohledu tu není hluché místo. Sigrid umí psát chytlavé popové písničky s dobrou strukturou – dobře ví, že základem úspěchu jsou především silné refrény, a tomu jsou ve většině případů skladby podřízeny. Tato forma ale může působit i tak, že sloky vlastně nejsou úplně důležité, čehož se norská zpěvačka ve většině případů vyvaruje.
Dalo by se říct, že je zvuk alba dospělejší, respektive ne tak mladistvý jako na tři roky starém debutu Sucker Punch. Hudebnice tu koketuje se širší škálou hudebních vlivů a rozvíjí své žánrové portfolio. Nabízí třeba obrozené disko, které zazní v písních Mirror či A Driver Saved My Night, ale pouští se i do přímočarých stadionových songů, jako jsou otvírák It Gets Dark nebo Bad Life, jenž Sigrid nazpívala s Olim Sykesem z Bring Me the Horizon. Tenhle duet nejspíš přinese kýžené ovoce v podobě nových fanoušků pro oba interprety, zároveň je ale nejbanálnější písní na desce a přehlídkou hudebních a zejména textových klišé.
Texty jsou obecně výraznou slabinou alba. Tam, kde byla dřív Sigrid mladistvá, drzá a nenucená, je teď spíše trochu křečovitá a ztracená. Textařsky proto vyčnívá hlavně tehdy, když netlačí na pilu a nesnaží se příliš filozofovat – Thank Me Later nebo Burning Bridges jsou dobrou ukázkou takové fungující komplexnosti, kde se setkává jak dobrý hudební obal, tak i jednoduše srozumitelný popový text bez patosu.
Sigrid si desku se všemi jejími momenty užívá a je to cítit. Protože jakkoli má How to Let Go slabiny, je to ve svém jádru nahrávka, která má šťávu a jejíž dynamika neupadá ani v intimnějších momentech. I když album nedá posluchačům stejnou facku jako debut a nemá ani takový nenásilný „wow faktor“, pořád je to pop, kterému z hlediska zábavnosti vůbec nic nechybí.
Verdikt: 79 %
Sigrid upustila od skandinávského soundu, ale ani se světovějším zvukem a většími ambicemi neztratila svoji podstatu. Takhle šťavnatý a zábavný pop bez hluchých míst neumí každý.