Jestli jsou v něčem Periphery opravdu mistři, tak je to jejich schopnost posouvat hudbu na samotnou hranu snesitelnosti. Samozřejmě, v tom dobrém smyslu slova. Pokud nejste hudební gurmáni, kteří si libují v lichých rytmech a neustále se proměňujících kompozicích, tak vám možná z jejich projevu brzy praskne hlava. Jestliže ale oceníte složitou muziku, která trochu připomíná kombinaci metalu a jazzu, jsou Periphery tím pravým balzámem pro vaše ušlechtilé ušní kanálky.
Nový materiál nese poněkud ironický název „Djent Is Not a Genre“, který odkazuje na roky plynoucí debatu mezi fanoušky tvrdé kytarové muziky, zda je djent plnohodnotným žánrem, či prostým výmyslem metalových nerdů. Pomineme-li fakt, že Periphery stáli u zrodu tohoto typu muziky, je možná trochu zvláštní, že se vůči němu takto vymezují, tedy pokud si z toho sami nedělají srandu. Občas mi totiž při poslechu přijde, že celá jejich muzika je jeden obří vtip.
Djent Is Not a Genre je deskou, na které Periphery opět zkusili trochu zaexperimentovat a posunout svůj sound o kus dál. Čím na první poslechy deska nejvíce zaujme, je její kontrast mezi velmi zatěžkanými a tvrdými pasážemi, a naopak popově znějícími motivy, které bych od Periphery opravdu nečekal. Ty uprostřed desky svým synthpopovým soundem nejlépe prezentuje skladba Silhouette. Stopáž disponuje netypicky jemným hlasem zpěváka Spencera Sotela, který se na desce, stejně jako jeho spoluhráči, dostatečně vyblbnul.
Vezmu-li to hezky od začátku, desku nekompromisně odpaluje píseň Wildfire. Písnička je hodně zábavná a kromě parádních kytarových zářezů baví i melodickými refrény a celkovou energií, jež z ní vyzařuje. Háček je v tom, že před závěrečným vyvrcholením skladba spadne ze zvukově našlapaného metalu do jazzového dýchánku, který byste očekávali možná tak na rande se svou polovičkou v nějaké noblesní restauraci. Následně skladba zběsile vyvrcholí chytlavým refrénem a závěrečným breakdownem, který to celé srazí k zemi. Po několikerém poslechu jsem si však uvědomil, jak tahle šílenost dobře dynamicky funguje a jak i sebevíc nesmyslné kombinace spolu mohou dobře fungovat. Pánové, klobouček.
Periphery se očividně zalíbilo využití ambicióznějších refrénů, které činí jejich nové skladby přijatelnější pro širší posluchačstvo, byť si tedy nedokážu představit, jak si tuhle muziku někdo pustí bez předešlé zkušenosti s podobně bláznivými žánry. Písně jako Wax Wings nebo Dying Star jsou na poměry Periphery tak melodické a jemné, až jsem byl ve výsledku mile překvapen. Zejména tyto měkčí stopáže příjemně obohacují jinak velmi tvrdou desku s možná nejostřejším kytarovým soundem, jímž se kdy kapela prezentovala.
Pokud jste stejně jako já fanoušky houpavých a tvrdých kytarových partů, určitě vás nejvíce osloví song Everything is Fine! Ač se jedná o čtvrtou píseň na albu, je bezesporu tou nejbrutálnější a zároveň nejintenzivnější, co se hudebního zážitku týče. Nechybí šílený kytarový shredding, zběsilá bicí jízda, hromada breakdownů a naprosto zoufalý scream. Pro většinu deathmetalových a metalcorových kapel vlhký sen, pro Periphery jen gradování před zmíněným synthpopovým experimentem Silhouette.
Zážitek ze zvukové všehochuti nekončí ani při závěrečných třech skladbách. Zagreus je tou nejpestřejší a nese s sebou tolik zvratů a emocí, že kdyby skupina skladbu více protáhla, bylo by z toho plnohodnotné EP. Fantasticky zde vyniká především zpěv, který jinak po celou dobu desky efektně spolupracuje s ostatními nástroji. A to je možná na novém počinu Periphery to nejcennější, nástroje se mezi sebou v tom potrhlém celku vůbec neperou, což je vzhledem k tolika zvukovým komponentům hodné opravdu výjimečných muzikantů.
Bohatý charakter zvuku Djent Is Not a Genre završuje skladba Thanks Nobuo, která dokonce koketuje s orchestrálními prvky. Tahané refrény vynášejí závěrečnou skladbu do vesmírných výšin a utvrzují tak celkovou koncepci zdařilého alba. Nejemotivnější písničku navíc zakončuje dlouhé a ponuré ambientní outro, které je příjemným dojezdem jinak další bláznivé desky amerických virtuosů. Novince se tak nedá nic zásadního vytknout.
Závěrem si dovolím napsat malé doporučení. Pokud máte rádi jazz a zároveň chcete poznat krásu tvrdé muziky, Periphery jsou pro vás tou nejlepší volbou. Tak uvolněný způsob improvizace a schopnost dělat progresivní muziku atraktivní umí snad jen oni. I proto zůstávají nadále na vrcholu a něco mi říká, že se tam ještě pár let udrží.
Verdikt 89%
Sedmá studiová deska Periphery je příjemným materiálem pro začínající posluchače progresivnějších hudebních žánrů a nezapře hitové ambice. Američané opět dokázali přetavit svůj technický um do zábavných stopáží, které baví především vyladěným zvukem a pestrobarevným vokálním projevem. Album povyšují především atmosférické refrény a zajímavá outra jednotlivých písní.