A i ta by se nad takovým repertoárem asi hodně kroutila! Škoda, Bářiny předchozí projekty byly mnohem zajímavější a o něco v nich šlo. Diva Baara je na svých stránkách prezentována jako pop-jazzová zpěvačka, ale přesnější termín by byl estrádní umělkyně. Album Pod kůží je většinou postaveno na nic neříkajících velkoorchestrálních aranžmá, z nichž některá sahají až kamsi do padesátých let (viz třeba dueto s Ondřejem Rumlem Lítáme nad zemí) a snaží se implantovat do tehdejší nejazzové taneční hudby tu a tam něco z tvorby slavných jazzových bandleaderů tzv. atomového věku.
Dobře, namítnete, že tady jde o postmoderní hru na spojení současné estetiky (včetně prvků elektronické taneční hudby) s klasickým jazzem, o onen pověstný „postmodern jukebox“, pojmenovaný podle stejnojmenného newyorského souboru Scotta Bradleeho, který ve světě letí už nějakých patnáct nebo ještě více let. Jenže tam to je v podstatě elektronická jazzová dance music čili electro-jazz, často dokonce vylepšený samply z původních nebo jiných skladeb. A taky by doprovod v tomhle postmoderním jazzu nemohl být tak rytmicky unavený a nevýrazný jako tady. Pod kůží tudíž fakt není něco nového, inspirovaného minulostí, jen poloamatérské retro.
Největší hrůzu ale máme ještě před sebou. Naprosto nepřirozené frázování, pokroucená čeština se zpřeházenými přízvuky a konec konců přiblblé texty paní domácí, která neví, co by, skoro svádí k tomu, abychom album vnímali jako kanadský žertík. Zvlášť když si Diva Baara k písni Chce se mi spát přizve Michala Prokopa, který je jejím opakem a text sděluje přirozenou, a přesto blues-jazzovou dikcí místo jejího lingvistického pitvoření. Prostě vzniká pocit, že naše Diva si z nás tropí legraci a chce se těšit z toho, jak se v recenzích budou novináři vyděšeně tvářit.
Verdikt: 25%
To se nepovedlo!