Mordyjé si i přesto určitě najde své posluchače, stejně naladěné lidi střední, ba možná i starší generace, kteří se tiše a s laskavostí dívají na hemžení na téhle planetě a vědí, že všechny půtky, které se kolem nich odehrávají, jsou jen polní tráva. „Jediné, co lidi pojí / tak to, že se smrti bojí.“
Kemel je romantik tichého typu, kterému v tomhle nepříliš milém světě nejvíc vyhovuje pomalá lyrika mezilidských vztahů nebo zasněné pozorování života (nejlépe z oken nějaké příjemné hospůdky). Soudě podle písniček, ze všeho nejvíc se mu líbí klidný, pomalý běh věcí, rád dostává do svých písniček příběhy a kolem nich splétá své postřehy. Do rychlejších písní se spíš nutí, ale právě ty jsou kořením desky. Skoro vždycky zůstává nad věcí, netrpí nad vším negativním kolem, nerve si plíce bolestně sténajícím hlasem. Jak to na tom světě chodí, tak to prostě chodí. „Dej si rumy dál, dej si rumy, rumy dál.“
Tím, jak albu chybí dráždivé ostří, a možná i tím, že některé písničky jsou přespříliš dlouhé, a proto ztrácejí na formální údernosti, nevědomě nutí posluchače, aby si víc užil doprovodné kapely a jejích aranžmá. To je totiž nejdůležitější prvek, který chrání album před přílišnou jednotvárností. Pravda, většina písniček má uprostřed předem očekávané kytarové nebo klávesové sólo, ale třeba to na hammondky (nebo jejich náhražku, což se dneska už nepozná) v Mordyjé se fakt povedlo. Stejně tak parádně vyzní kytarová exhibice v Barmance Marii. Jsou tu i relativně pestré inspirace – od ska přes blues až po závěrečnou balkánskou Kočičku. Žižkov (další píseň z okna hospody) má v sobě zase prvky swingu a parádní kontrabas ve skladbě Dny, co se vlečou je inspirovaný mainstreamovým jazzem.
Hned první singl z desky se trefil do nejlepší skladby alba, do trombonové orgie v rytmu trauermarše Rusalka. To je skladba, která má silnou atmosféru, náladu pohádky pro dospělé a výstižnou symbolickou pointu: „Bojíme se samoty, proto tančíme kolem ohňů jako ty, Rusalko bledá.“
Verdikt: 70%
Svým způsobem to je hezká deska, ale chybí v ní ten špendlík, který bodne, popíchne, zaprovokuje, aby člověk dostal ťafku a byl donucen k názoru jinému, než že je to „takové hezké“.