Poslední studiovky Deep Purple nebyly žádný zázrak. Hráli si svůj čím dál tím víc profesorsky znějící standard, ale jinak žili z pověsti hardrocké legendy, na jejíž koncerty chodí lidi hlavně kvůli Smoke on the Water.
To se s novou nahrávkou nejspíš nezmění, přesto by ale byla chyba ji odmávnout nebo přeskočit se slovy, že Deep Purple už další In Rock nenatočí, tak co. Inu, nenatočí, ale právě fanoušci nahrávek z konce šedesátek, a hlavně sedmdesátých let by měli dát =1 šanci. Deep Purple tu zní totiž autentičtěji než na řadě studiovek, které během posledních dekád vydali.
Samozřejmě že první, co přijde na přetřes, je nový kytarista. Nastoupit do Párplů, kapely, jejíhož ducha silně vytvářeli Ritchie Blackmore a Steve Morse, to je věru těžká role. A na pětačtyřicetiletého Simona McBridea si fanoušci nejspíš budou muset chvíli zvykat, protože na jednu stranu si se zbytkem kapely sedl skvěle, na druhou je zkrátka trochu jiný hráč než jeho předchůdci. Pokud se nedrží hardrockových riffů nebo nejede stejnou melodii s Aireyovými hammondkami, ulítá si k typickým kvílivým onaniím v duchu Satrianiho. Ne že by se to se zvukem kapely vyloženě tlouklo, ale na Stevea Morse nejspíš budou fanoušci ještě nějakou chvíli vzpomínat. A přitom vlastně, jakkoli to bude znít ošklivě, ani moc nechybí. Deep Purple se zvukově vrací do sedmdesátých let, ať už melodikou, či strukturou, a zní díky tomu autentičtěji a živěji, a ne jako legendy na setrvačník.
Portable Door je možná nejlepší singl, který vydali za posledních dvacet let, Lazy Sod zase krásně pracuje s bluesovými prvky a odkazuje tak k hudební esenci, na níž hard rock před pětapadesáti lety stavěl své základy. Now You’re Talkin‘ je vypalovačka jak někdy z období Fireball. Úvodní riff v Sharp Shooter by mohl být měřitelnou jednotkou hardrockové tvrdosti a takhle bychom si mohli něco vzít prakticky z každé skladby. Všechno to navíc korunuje závěrečná Bleeding Obvious, šestiminutový epos, během něhož Deep Purple prosviští od metalu (zase ta McBrideova kytara!) přes prog rock až do hardrockových učebnic. Učebnic o tom, jak se to má v bigbítu dělat, když už chce někdo machrovat s dlouhou stopáží.
Že je rok 2024, poznáme při poslechu =1 vlastně jen díky čistému aktuálnímu zvuku v produkci Boba Ezrina a pak ještě díky Gillanovu hlasu. Stárne a hlasivky už mu holt nedovolí zařádit si tak jako dřív, a když už se o to pokusí a trochu si zaječí, zní bohužel v lepším případě jako rozezpívávající se Brian Johnson. Vědom si svých limitů však na sebe pomalu přejímá roli bluesrockového vypravěče a zní díky tomu i nadále přirozeně, aniž by to bral o mantinely.
=1 je deska, na níž Deep Purple s novým kytaristou zkouší proměnit svůj zvuk. Ne moc, ale už tak vystoupili ze zacyklení posledních let (nebo spíš dvou dekád). Novinka je zkrátka zajímavá a stojí za poslech. Už pro porovnání, nápady a několik chytlavých háčků, které nabízí. A to na třiadvacátou studiovku téměř šedesátileté kapely není málo.
Verdikt: 78%
Po setrvačných nahrávkách z posledních let konečně zase studiovka, na níž zní Deep Purple čile a nápaditě. Starého psa novým kouskům nenaučíš, i tak ale umí i v důchodovém věku překvapit.