Vždy je sympatické sledovat kapelu, která nežije pouze ze slavné minulosti, ale dál tvoří a hledá nové možnosti v rámci vlastního zvuku. Přesně takoví jsou Deep Purple v roce 2026. Už dlouho by si pohodlně vystačili s klasickými alby a koncertním repertoárem prověřených hitů. Místo toho posílají do světa dalších padesát minut vyzrálé hardrockové muziky, navíc s energií, za kterou by se nemusela stydět ani o dvě generace mladší sestava.
Producent Bob Ezrin pokračuje v cestě, kterou s kapelou nastoupil už na albu Now What?!. Zvuk je současný a dynamický, aniž by Deep Purple připravoval o jejich přirozenost. Hammondky Dona Aireyho mají jako vždy dostatek prostoru, rytmická sekce Roger Glover a Ian Paice pracuje jako dokonale seřízený stroj a kytarista Simon McBride definitivně potvrzuje, že je mnohem víc než jen náhradou za Stevea Morse.
McBridova kytara je přímočařejší, bluesovější a hlavně svá. Jeho precizní hra, zvlášť v sólech, se nesnaží jen kopírovat Ritchieho Blackmora, Tommyho Bolina ani zmiňovaného Morse, ale má svůj výraz. Právě McBrideův přístup zřejmě patří k hlavním důvodům, proč dnes kapela působí tak svěže, jak tvrdí nejedna recenze k nové desce.
Úvodní Arrogant Boy (první singl desky) otevře album bez jakéhokoli rozjezdu. Nabídne úderný riff, výrazný refrén a kapelu hrající od první sekundy naplno. Následující Diablo (druhý singl desky) přidává temnější a lehce výstřední atmosféru. McBrideova hra tu místy vzdáleně připomíná už zmíněného Tommyho Bolina, a tedy krátkou a neprávem opomíjenou éru Deep Purple z poloviny sedmdesátých let, kdy byla kapela víc groovy a otevřená funkovým vlivům.
Například skladby Guilt Trippin’ a Third Call zase ukazují, jak lze do čtyř nebo pěti minut vměstnat i dostatek charakteristického „párplovského“ dialogu mezi kytarou a klávesami, aniž by kompozice působily přecpaně. Souhra McBridea s Aireym zůstává jedním z hlavních pilířů současné polohy kapely.
Ian Gillan už samozřejmě nezpívá jako v roce 1972. Jeho hlas získal jinou barvu: je méně agresivní, zato civilnější a místy téměř vypravěčský. Právě díky tomu působí uvěřitelněji texty, které s lehkým nadhledem komentují svět kolem nás. Album se dotýká společenských témat i lidské pomíjivosti, a to s lehkou ironií.
Ne všechno je bezchybné. Některé motivy samozřejmě Deep Purple použili dříve a několik skladeb může trochu splývat. Chybí také jeden skutečně stěžejní moment, který by celé album okamžitě definoval. Splat! je spíš deskou, která roste postupně. Neohromí jediným velkým hitem, ale získává si posluchače svou vyrovnaností, muzikantskou jistotou a konzistencí.
A možná právě v tom spočívá nejsilnější příběh už čtyřiadvacátého (!) studiového alba Deep Purple. Kapela, která vznikla už v roce 1968, stále píše desky, které dávají smysl samy o sobě. Ne proto, že by chtěli veteráni dokazovat, že ještě nepatří do muzea, ale proto, že je hraní evidentně stále baví.
VERDIKT: 80 %
Splat! není revoluce. Je to sebevědomá připomínka, že dobrý hard rock nestárne, jen zraje a získává charakter.