Přestože kapela, kterou tvoří v podstatě nesourodá pětice Soňa Amran, Barbora Hora, Dag Markl, Pavel Boika a Daniel Vladík, v současné sestavě vznikla někdy v září roku 2022, tak skladby, které album obsahuje, zrály daleko déle. Materiál zaznamenaný na albu není ušitý horkou jehlou, měl čas dozrát a je to na něm slyšet.
Již první dva singly River Styx a Muscle, které kapela vypustila v loňském roce, signalizovaly, že whyohwhy svým osobitým pojetím kytarové hudby představují závan čerstvého vzduchu na poli tuzemského slowcore nebo dream popu. První z nich je zvolna gradující song, který ústí v euforický závěr plný vokálních harmonií, atmosférických kytarových linek a spletitých rytmů. Kapela v něm na metafoře o překračování řeky Styx vypráví reálný příběh o překonávání závislosti a s ním spojenými událostmi; symbolické smrti části osobnosti a na ni navázaných návyků či stylu života. Druhý song je zasněný, postupně se rozvíjí, veden neotřelým beatem bicích od strohého úvodu postaveného na zajímavých kytarách a výrazných vzájemně se proplétajících vokálech. Velmi zajímavě je v nich použit autotune.
V podobném duchu se nese všech devět songů alba. Minimalisticky pojatá hudba je postavena na neotřelém přístupu k vokálům a synergii hlasů Soni Amran a Barbory Hora, zvukové souhře elektrické a akustické kytary a celkové organické sehranosti všech nástrojů. Žánrově whyohwhy lavírují, dominují však zmíněný slowcore a dream pop, ale je možné slyšet i vlivy shoegaze.
Dva ženské vokály tu nejsou jen nositeli sdělení v textech, ale i dvěma dalšími nástroji dotvářejícími celkový sound. Hlasy podkreslují plochy a vyhrávky elektrické kytary kontrastují se zvukem vybrnkávané akustické kytary. Komplexní, neuroticky podmanivé basové linky a jemné trip hopem načichlé precizní bicí podtrhují neodolatelnost celku. Již na koncertech, které jsem měl možnost navštívit, se mi muzika whyohwhy hodně líbila. Ale teprve při soustředěném poslechu alba jsem si mohl vychutnat všechny ty nápadité kompozice a promyšlené aranže, kterými oplývá.
Osvěžující je zejména organický přístup k jednotlivým nástrojům, které nemají snahu exhibovat. Přestože jednotlivé party jsou velmi technicky složité, jsou podřízeny písničce a rozvíjejí hudební poetiku a atmosféru. A právě ta všeobjímající, melancholicky krásně temná atmosféra je nezastupitelnou, ne-li tou nejdůležitější složkou hudby whyohwhy.
Posluchače provází abstraktní, stále temnější krajinou snů a nočních můr. Prostřednictvím metafor a neotřelé intimní poetiky se kapela v textech zabývá různými úskalími života, ranami, které nám uštědřuje, a modřinami, které po nich zůstávají, a nadějemi na jejich zhojení.
Whyohwhy na debutu ukázali nezaměnitelnou osobitost.
Verdikt: 80%
Hudebně propracovaná a zvukově do každého detailu dotažená prvotina. Dost možná je to jeden z nejlepších tuzemských debutů za několik posledních let, který jen tak nikdo netrumfne. Dal bych klidně i vyšší procentní hodnocení, ale nechme kapele prostor pro další růst.