Možná je to jen můj názor, ale ČeskosLOVEnsko mi připadala jako hezká deska. Ano, byly tam vážné a naléhavé skladby, ale celkový dojem mi zůstal spíš optimistický, i na trochu toho odlehčeného humoru zabaleného do textů došlo.
Zapomeňte na to, na LP XXIII David Koller zvážněl a přitvrdil. K jeho pozdějším nahrávkám vždy patřila rozpoznatelná kytara Michala Pelanta a nechybí ani tady, jen je ráznější a nasupenější. Na druhou stranu se tu víc experimentuje s elektronikou, ale nejsou to žádné retro synťáky ani klenuté aranže. Je to tvrdé nachrchlané elektro jak z nočního baru plného upírů.
Na druhou stranu, pořád je to David Koller, který nezapře, že hrál svého času prakticky v jediné české stadionové kapele Lucie (to, že dnes vyprodají O₂ arenu Rybičky 48, nechme stranou, řeč je o devadesátkové scéně). A určitá pompéznost stadionového rocku rezonuje i na LP XXIII. Třeba píseň Pouta budou z pódia znít možná lépe než z desky.
Koller navíc zůstává svůj i jako zpěvák, asi nikdo v česku nefrázuje jako on, pokud nebudeme počítat jeho plagiátory. Občas to teda zatahá za uši, třeba když místo ty zpívá tyyYYYyyYy, ale i tohle bylo vždycky součástí jeho autorské i pěvecké osobitosti.
A vlastně svůj zůstává i v textech, kde se řeší hlavně ženské, láska a sex. Ale ne vždycky, Koller patří mezi malou část tuzemských umělců, kteří se nikdy nebáli reagovat na společenské dění jak vyjádřeními, tak rovnou singly. Ne že by skládal otevřené protestsongy, ale nebylo mu zkrátka jedno, co se děje, a jako zpěvák dělal to, co umí nejlíp – prostě o tom zpíval. Je dobře, že si tuto naléhavost stále drží, i když chápu, že pro někoho už to může být otravné. Na LP XXIII se vyjadřuje k současné společenské situaci třeba v písni Nazí do kaktusů a na závěr připojil i dva roky starý singl Vězenkyně o domácím násilí.
Tím se plynule dostáváme k textům, možná nejzajímavější části alba. Vězenkyni napsal s Jáchymem Topolem, který se nakonec podílel na polovině skladeb. Doplňují ho například Márdi, Matěj Belko, nedávno zesnulý Michal Ambrož a trochu překvapivě i Patrik Hartl. Velmi zajímavá sestava, která už takhle na papíře bezpochyby vzbudí pozornost. Je proto škoda, že se Koller nevyhnul občas gympláckému rýmování typu milovat / radovat / zraňovat, případně ohranými postupy jako stát / rád / brát. Jenže pak to vyváží tak krásnými obrazy jako „Pionýr slepých uliček listuje Atlasem mraků / zbejvá už jenom skok bez padáku“ a i přísný recenzent se musí rozněžnit. Vždyť David Koller je asi první umělec na světě, který dokázal do jedné věty dát Cimrmana a Davida Mitchella. To se cení!
LP XXIII je velmi dobrá deska. Nabízí hutnou muziku postavenou na kytarách, výtečné hudební podání a dotaženou produkci. David Koller je pořád svůj se vším, co na něm lidi mají i nemají rádi, a evidentně je obklopený týmem, s nímž si skvěle sedí. To všechno je z novinky slyšet od první do poslední minuty. Možná to na první poslech není až tak výjimečná nahrávka, ale o to víc potvrzuje, že David Koller má svůj standard nastavený zatraceně vysoko.
Verdikt: 80%
Typická Kollerova deska se vším všudy. Oproti předchozí nahrávce trochu potemněla, na výsledné kvalitě se hodně podepsali spolupracovníci. Nic neuspěchal a na výsledku je to sympaticky znát.