Indierockové kapely to dnes nemají snadné. Polovina nultých let, kdy britské kytarovky vévodily hitparádám a byly hlavními hvězdami všech hudebních festivalů, je dávno pryč. Pokud dnes jako promotér vícedenní akce oznámíte příjezd The Kooks nebo Franz Ferdinand, potěšíte sice dost nostalgických třicátníků, cenu za nejlepší dramaturgii ale patrně nedostanete.
The Vaccines na scénu přišli trochu později než výše přítomní, první album vydali až v roce 2011. S ohledem na jejich další tvorbu nutno bohužel konstatovat, že šlo o desku jednoznačně nejlepší. Pecky jako Wrecking Bar, If You Wanna nebo Norgaard byly krátké, přímočaré a energické – a dodnes po zásluze patří mezi největší hity kapely.
Kolekce se stala nejprodávanějším debutem roku a celkově čtvrtým komerčně nejúspěšnějším albem sezony. Na tenhle úspěch se jim už ale navázat nepodařilo. Předposlední deska Back in Love City se snažila být koncepční a kapela na ní ukázala ambice vystoupit ze zajetých kolejí, nijak znatelný sukces to ale nebyl.
Na novince Pick-Up Full of Pink Carnations tu máme návrat k osvědčenému zvuku, a to se vším všudy. Kapelu loni opustil kytarista Freddie Cowan, jenž se vydal na sólovou dráhu, i bez zakládajícího člena však Vaccines skládají podobné písně jako na začátku kariéry. Deset skladeb, celková stopáž 31 minut. Z toho jen tři písně delší než tři minuty deset.
Energická kytarovka s trochou té garážové špíny, kterou kupředu táhne bohémský projev frontmana Justina Younga, jehož charakteristický baryton ke skupině neodmyslitelně patří. Nesmějí chybět ani klenuté stadionové refrény, jako stvořené pro pódia festivalů v Readingu či Glasgow.
To vše v ideální podobě nabízejí třeba písně Lunar Eclipse nebo Discount De Kooning. Ústřední slogan „Maybe we should keep on dancing – Možná bychom měli dál tančit“ ve druhé jmenované je vlastně tématem celé desky. Vaccines nám zkrátka servírují příjemný taneční rock, který neurazí žádného příznivce anglosaské muziky.
A tady nastává malý problém. Deset skladeb při poslechu uteče jak nic a díky rozumné délce alba se ani nemáte šanci začít nudit. Při prvním zhodnocení se vám však automaticky do hlavy derou slova jako „příjemné“ nebo „fajn“. Nic intenzivnějšího ani hlubšího vám ale nevytane. Anglicky by šla nová deska londýnských rodáků popsat obratem too safe – zkrátka přílišná sázka na jistotu.
Nabízet zvuk a songwriting, jakým jste se proslavili, není na první dobrou nic špatného. Ostatně zeptejte se AC/DC nebo jiných legend, které se už dekády drží osvědčeného mustru. Problém je ovšem v tom, že ačkoli Vaccines skládají stále podobné písně, hitům z dosud nepřekonaného debutu se tady ani nepřibližují. Druhou If You Wanna či Norgaard tu nenajdete.
Milým překvapením je singlovka Love to Walk Away, která frázováním i tanečním nádechem připomíná tvorbu Murpha z Wombats a Love Fame Tragedy. Zbytek alba však víceméně splývá do sympatického, leč trochu mdlého celku. Na probíhajícím koncertním turné, v jehož rámci se Vakcíny zastavily i v pražském klubu Roxy, se v setlistu uhnízdilo šest z deseti čerstvých skladeb. Jsem upřímně zvědavý, kolik z nich jich tam zůstane i po odjetí šňůry.
Zpěvák Justin Young je vášnivým fanouškem Manchesteru United, který prý v dětství snil o tom, že jednou bude pořadatelem na Old Trafford. A je to právě prostředí fotbalového stadionu, kam nové songy jeho kapely padnou jako ulité.
Je čtyřicet minut před zápasem, hráči se v rozlišovácích rozcvičují na hrací ploše, kustodi kontrolují nafouknuté míče a diváci se pomalu trousí na tribuny. Z reproduktorů k tomu hrají Vaccines. Někdo si dupe nohou do rytmu či si brouká zpěvný refrén, ostatní si bez většího zájmu povídají mezi sebou. Muzika, která neurazí a neruší. Prostě fajn britská kytarovka.
Je to málo, nebo ne? To už záleží na vkusu každého z nás.
Verdikt: 71%
Vaccines neobjevují Ameriku a posluchačům se představují v poloze, v jaké je mají nejradši. Svižný indie rock, který potěší, ale nijak zvlášť neoslní. Možná trochu škoda.