Při práci na jiných projektech totiž Herzig mezitím objevil kouzlo slide kytary a zkusil i hudbu ke studentskému westernovému filmu. Začínal tedy tentokrát úplně jinak. Na desce, která dostala název Planeta Pluto, elektroniku sice úplně neopustil, ale výrazně zpomalil tempo, dal velký prostor kytarám, které vrstvil spolu s tzv. field recordings. Nahrávkami zvuků konkrétních prostředí. Hlavní inspirací se mu stala trampská hudba, k níž má vztah od dětství. A tak jako kombinuje trampskou muziku s elektronikou, tak do westernové tematiky míchá motiv putování po vesmíru, přičemž tuto směs sám nazývá „spacesternem“. To zní na papíře zajímavě, ale co si pod tím představit?
Výsledkem je deska poměrně krátká, obsahuje pouhých šest skladeb a tři instrumentální témata, která plní funkci intra, popř. intermezz. Převážně jde o pomalé meditativní kusy, které vyžadují spíše klidné ponoření se do světa Planety Pluto. V první polovině alba jsou skladby více akustické, převládá westernová tematika, ne náhodou atmosférou evokují třeba film Mrtvý muž. Postupně ale přibývá elektroniky a popových postupů a písničky jsou tak nějak… písničkovitější, troufám si říct i veselejší, alespoň po hudební stránce.
Zatímco instrumentální Straka Theme podkresluje westernovou kytaru skoro tanečním beatem, skladby O labutích nebo Pěna dní místy připomínají i tvorbu Bert & Friends. Celkově se deska poslouchá jako dobrý soundtrack k westernovému, respektive spacesternovému filmu, ačkoli vzhledem k textům by to mohl být i snímek o dospívání. Dle tohoto popisu by se dalo očekávat, že nic moc chytlavého a zapamatovatelného se na desce nenajde, ale samotnou mě překvapilo, jak moc melodií, na první poslech poměrně nenápadných, mi v hlavě utkvělo.
Hlavním motivem textů, nahlíženým z různých úhlů, je nostalgie, ohlížení se za dětstvím a nevyhnutelné dospívání, které přichází, když je vám přes třicet. Právě s nostalgií se pojí trampské a westernové prvky, jež představují jakýsi únik do naivního vysněného světa. A jelikož nejde o parodii ani o nějakou umělou stylizaci, zní to přirozeně. Ani typické žánrové prvky, například pískání nebo fráze jako „Jsem potulnej kovboj“ tu nepůsobí kýčovitě, protože v rámci světa Planety Pluto dávají smysl. S progresí do elektroničtějších skladeb se pak ale více a více dostáváme ke hledání lokálu na konci vesmíru a dalším kosmickým motivům, které jsou každému stopaři po galaxii dobře známé. Na závěr se pak vracíme do reality se skladbami Pěna dní nebo Do podzemí, jež se přímo soustředí na dospívání a změny, které v životě nezbývá než přijmout a jít dál.
Musím přiznat, že jsem si desku poprvé pouštěla s tím, že to nebude můj šálek kávy a pravděpodobně mě nebude bavit. Hned po prvním poslechu mi bylo jasné, že jsem se nemohla víc splést. Ten zdánlivě nesourodý mix prvků a žánrů dal vzniknout originálnímu stylu, který nelze zařadit do jednoduché škatulky nebo přiřknout konkrétní cílové skupině. Najít si v tom to své může každý. Jen doufám, že jednou ten film Planeta Pluto vznikne, opravdu bych ho chtěla vidět. Soundtrack má totiž zatraceně dobrý.
VERDIKT: 85 %
Nemusíte být fanouškem westernu ani sci-fi. David Herzig vás na Planetě Pluto přesto dostane, stačí jen na chvíli zpomalit a nechat se unášet muzikou do dětství i do vesmíru.