K lepšímu pochopení novinky Crash je potřeba znát aspoň základní kontext. Charli XCX končí po pěti deskách smlouva s vydavatelstvím Atlantic Records. Během těchto pěti studiovek se britská zpěvačka, jejíž debut True Romance vyšel před devíti lety, značně proměnila.
Vždycky tíhla k avantgardě a excentričnosti a vyjma poppunkové nahrávky Sucker s hitem Boom Clap se její tvorba ubírala směrem k elektronice a synťákům. Ale teprve na mixtapu Pop 2 z roku 2017 plně realizovala svou ambiciózní hudební vizi. Dalo by se říct, že se skutečně podílela na vytvoření popu ve verzi 2.0, takzvaného hyperpopu, jak se tomuto subžánru občas říká. A v tomto duchu se nesly i její třetí a čtvrté album.
Na finální páté desce Crash skládá Charli XCX mozaiku ze svých předchozích alb a mixtapů, které ji zvukově definují. Spojuje staré s novým, a to nejen v rámci vlastní diskografie, ale i ze široka, kdy se probírá zvukovými prvky osmdesátých, devadesátých i nultých let, a zároveň těmi nejaktuálnějšími. Zpěvačka ve svojí hudbě spojuje kontrasty a oxymóra.
Pitchfork o její tvorbě přiléhavě píše i jako o futuristickém retro popu. Zdá se to jako protimluv, který nedává vůbec smysl, až nakonec dává velký smysl. U Charli XCX ano. Zpěvačka čerpá z vlivů minula, spojuje je se současným a snad i budoucím. Nastiňuje, jak by pop, respektive jedna jeho část, mohl znít v dalších letech. Nebo spíš, kam by se ještě mohl posouvat. Těžko říct, co dalšího se za touto hranicí ukrývá, a zda to ví samotná umělkyně.
Ale co se týče studiovky Crash, žádná pecka to vyloženě není. Charli XCX dobrovolně strávila několik let v popovém undergroundu, aby se v závěrečné kapitole aktuální éry vrátila do vod rádiovějšího popu, kde albu místy dochází dech a schází mu větší tah na branku. Výstřednost mění zpěvačka za přístupnost, což jde trochu proti filozofii jejích posledních dvou nahrávek. I když na druhou stranu je osvěžující, že koncept hyperpopu neždíme do zblbnutí. Ví, že recyklovat sama sebe by bylo kontraproduktivní a nudné nejen pro ni, ale také pro posluchače.
Sympatické je, že se svého excentrismu nevzdává ani v tradičně popových skladbách s ozvěnami EDM a že i písním ovlivněným osmdesátkami dává moderní punc. Lze to slyšet už v titulním otvíráku Crash, následné New Shapes, která patří k tomu nejlepšímu na desce, ale i v Lightning, Every Rule a Yuck. Najdeme tu ale i písně, které jsou prostě nudné a trochu se utápí v šedi, třeba Beg for You i Good Ones jsou jednoduše zaměnitelné.
Celkově album působí, jako by se Charli XCX poněkud ztratila. Ačkoli se hudebně vymezovala proti pravidlům „klasického“ popu a snažila se je redefinovat, nakonec podle nich tak trochu hraje. Těžko říct, zda kvůli labelu, jehož politikou je ještě svázaná, nebo zcela vědomě a dobrovolně. Ukáže se to asi v budoucnosti, až bude moct bez okovů současného vydavatelství tvořit to, co doopravdy chce, nehledě na prodeje a marketing.
Vedikt: 65 %
Charli XCX hraje víceméně podle popových pravidel. Svůj rukopis si drží i v rádiovějších skladbách, i když je tentokrát trochu rozklepaný.