Dalo by se říct, že nové album Blur je možné chápat jako bonus, se kterým fanoušci britpopových veteránů ani nemohli moc počítat. Ruku na srdce, Damon Albarn se vlastně do Blur nepotřeboval vracet. Mohl se vykašlat na nějaké nostalgické reuniony a nadále se věnovat Gorillaz a v rámci kresleného projektu spolupracovat s nikdy nekončící řadou světových hudebních hvězd. Proto jej tedy určitě nemůžeme podezřívat z toho, že by jeho obnovená spolupráce s Grahamem Coxonem, Davem Rowntreem a Alexem Jamesem byla motivována komerční potřebou. Podle mě album svědčí, a je to z něj slyšet, o neutuchajícím poutu a chemii, která mezi touto čtveřicí od prvopočátků panuje.
Jak Albarn vysvětloval, songy na The Ballad of Darren vlastně ani původně nebyly zamýšleny na album Blur. Většinu z nich začal skládat už v loňském roce v hotelových pokojích při tour s Gorillaz po Spojených státech. A to je z alba do jisté míry také slyšet, protože nic, co na něm je, se prvoplánově nesnaží naplnit očekávání, čím by v roce 2023 Blur měli být. Albarn se na albu zamýšlí nad zpřetrhanými vazbami a zaniklými místy, což jsou pocity, které lze chápat buď jako truchlení nad osobní ztrátou, nebo jako meditaci nad postpandemickým světem.
Lze si představit, že kdyby Albarn materiál vydal jako sólovku, obalil by ho odtažitými akusticko-elektronickými zvuky a smutnou atmosférou. The Ballad of Darren ale nepůsobí vyloženě smutně, protože rafinovaný a čistý Coxonův kytarový styl a Jamesovy a Rowntreeho elegantní groovy dávají jeho písním hloubku a rozměr a činí z těch songů to, čím jsou, a povyšují jejich hořkosladkost až k čisté hudební extázi.
Většina skladeb jsou balady ve středním tempu a album má, jak je pro Blur typické, ucelený zvuk. V tomto případě se jedná o jemnější, téměř popovou desku s rozvolněnými slokami a silnými refrény, ze které je na sto honů cítit alt pop ze sedmdesátých let připomínající tvorbu Lou Reeda nebo Johna Calea. To je patrné již ve smyčcových aranžích úvodní skladby The Ballad. V té se Albarn působivě vyrovnává s rozchodem se svojí dlouholetou partnerkou, výtvarnicí Suzi Winstanley: „Právě jsem se podíval do svého života / A jediné, co jsem viděl, bylo, že už se nevrátíš.“
Na albu, a zejména ve skladbách St. Charles Square nebo Goodbye Albert, jsou však slyšet i ozvěny Davida Bowieho, zejména jeho tvorby z 21. století, tedy nahrávek Heathen a The Next Day. Nejmarkantněji je to sice slyšet v Albarnově hlase stupňovaném až do maniakálního barytonu, ale patrné je to i ve struktuře skladeb, jejich aranžích a v zaměření na emocionální realitu stárnutí. The Ballad of Darren je dílo, které se neštítí vlastního pohledu na střední věk a je nahráno s vědomím, že aby umělec mohl stárnout s grácií, musí posluchačům nabídnout perspektivu, kterou by nikdy nemohl získat od svého mladšího já.
Jak už jsem psal, album otevírá nádherná, pomalá a bolavě rozmazaná balada The Ballad s Coxonovými procítěnými doprovodnými vokály. Ve druhé položce alba St. Charles Square se kapela prostřednictvím chraplavého pozérství a deklamovaných textů vrací ke svému nabroušenějšímu já z devadesátých let. Jedním z nejlepších songů alba je třetí Barbaric, která má srdcervoucí text: „Ztratil jsem pocit, o kterém jsem si myslel, že ho nikdy neztratím, kam teď jdu?“ Propojuje jej s nádhernou zapamatovatelnou melodií a prostřednictvím závěrečných smyčců ústí v neodolatelný pocit zranitelnosti. A také je to song, který ukazuje, jak je Alex James trestuhodně nedoceněný baskytarista.
Další výrazná balada Russian Strings je smutnou hymnou bezmoci jednotlivce tváří v tvář strašlivým světovým událostem. Stojí na klavírních melodiích a roztřesené kytaře evokujících kulisu v plážovém baru a textu o tom, že se sluchátky na uších nejsou slyšet padající paneláky. Pulsující The Narcissist je zase údernou úvahou o účincích slávy. Závěrečnou The Heights s maniakálními smyčci předznamenávajícími sílící hlukovou bouři, jež po dosažení vrcholu náhle ztichne, je možné považovat za poklonu věrným fanouškům a za symbolické sdělení, že neexistují žádná elegantní řešení. Co všechny písně spojuje, je ona všudypřítomná DNA Blur, ta zjevná a již zmíněná chemie, která mezi čtyřmi padesátníky funguje.
The Ballad of Darren je velmi dospělá, vyzrálá deska, jež vychází z nabytých životních zkušeností, zastřešená pocity melancholie, sebereflexe a bilancováním měnících se priorit a osobních ztrát na cestě životem. Právě tím sentimentem a v podstatě bolestivou nostalgií se vymyká předchozí tvorbě kapely. Je to nejlepší album, které Blur natočili po 13 z roku 1999, i když vyžaduje opakovaný a pozorný poslech.
Verdikt: 92%
Fantastické album. Je ho určitě možné považovat za změnu hudebního rámce kapely Blur, která může dlouholeté fanoušky překvapit (některé možná i nemile). Pokud však nahrávce dají čas, po zásluze je odmění, a věřím, že ji přijmou a budou milovat.