Beyoncé si s novou studiovkou dala na čas. Lemonade byla vynikající deska, zásadní nejen pro zpěvačku, ale i pro pop music jako takovou. Beyoncé se vykašlala na všechny trendy a hitparády a natočila silné autorské album s důrazem na výpověď. Lemonade otevírala citlivá témata postavení žen či menšin v americké společnosti a rozhodně nešetřila sociální kritikou. Tím Beyoncé trochu nabourala mediální trendy. Nebyla to sice jen ona, podobně apelující nahrávky vydalo tou dobou hned několik kolegyň včetně Rihanny se stejně zásadní deskou Anti. Nicméně Lemonade patří k předním albům, která v polovině minulé dekády překopala ženský pop produkovaný na globální úrovni. Místo submisivního tanyny tanyny přišla naléhavá kritika, hudba byla jen prostředkem, který měl dopravit vzkaz a myšlenku co nejdál. Byla to změna, která globálnímu popu pomohla zvážnět, najít nový obsah a přestat kolovrátkově jet ten barevný šoubyznys.
Bohužel, Renaissance tak silnou nahrávkou není a žádnou revoluci nepřinese. Beyoncé se vrátila k tomu, co dělala vždycky, a sice taneční pop opřený o vokální projev divy. Byl to záměr, nikoli tvůrčí krize. Zpěvačka avizovala, že na novince chce pobavit a motivovat k tanci, abychom se všichni trochu oklepali z pandemie, a takových nahrávek není nikdy dost. Jenže na Renaissance chybí hity, jaké Beyoncé točila dřív, a není tu ani ten apel, který bohatě nahrazoval absenci rádiovek na Lemonade. Takže na novince obsahově není příliš co brát a rozhýbat nás musí forma.
Renaissance je deska s průměrnými melodiemi. Některé skladby připomínají spíš rozvinuté motivy z pěveckých rozcviček u piana. Velká část nápadů by na plnohodnotné tříminutové singly ani nevydala, stejně jako si nenamažete velký krajíc chleba malým kouskem másla. Obří kus práce tu ovšem odvedli producenti, kteří Renaissance prošpikovali skrz naskrz nápady, vtipem, překvapením a zábavnými aranžemi.
Ta deska nemá hluché místo, což je na hodinovou nahrávku velmi vzácný jev. Nebavíme se ovšem o atraktivitě z hlediska obsahu, tam by se těch hluchých míst našlo ažaž. Ale prakticky každý zúčastněný producent od Trickyho Stewarta až po Skrillexe si pohlídal, aby se v písních pořád něco dělo. Čím slabší skladba, tím víc je v ní aranžérských zásahů, aby posluchač neměl čas se zastavit a přemýšlet. A naopak, čím silnější melodie, tím víc ji dokázali opentlit, aby zněla jinak než to klasické taneční R&B, které Beyoncé dělala roky.
A tak tu máme hodinovou jízdu taneční hudbou. Na Renaissance najdeme snad všechno, na co se kdy kde trsalo. Je tu silně cítit devadesátkový house, což Beyoncé na férovku přiznává už v pilotním singlu Break My Soul jasně odkazujícímu ke klasice všech house parties Show Me Love od Robin S. Dojde i na vysamplovaného Giorgio Morodera, eurodance, space disco a kdo ví, co ještě. Když se necestuje časem, tak se cestuje po světě. Dancehall, afrobeat, gqom. Všechno tu je a střídá se to v uších posluchači tak rychle, že se prostě nemá čas začít nudit. Beyoncé všechno zvládá odzpívat, jako kdyby to byly její domovské žánry, což asi nikoho nepřekvapí. Ale je to právě ono střídání poloh a dotažená žánrová produkce, které dělají z Renaissance zábavnou desku. Samotné skladby nikoli. Vlastně by bylo zajímavé, kdyby demáče písní vyšly třeba jako bonus nějaké reedice. Na konzervatořích by se podle toho dalo učit, co všechno může ve studiu producent vyčarovat.
Co se textů týče, apelující Beyoncé z Lemonade je pryč. Tady se zpívá dokola o sexu, bohémství, uvolnění a touze. Beyoncé prostě přepla z jedné polohy do druhé, z aktivistky do hédonistky a jede dál. Já jí to za zlé nemám, je to šoubyznys. Ale ti, které pojetím nadchla Lemonade, budou zkrátka Renaissance brát jako krok zpátky. Jako slevení z uměleckých nároků. Nelze se tomu divit, protože Lemonade byla fenomenální deska, jakou umělec natočí jednu dvě za kariéru.
Renaissance je v kontextu tvorby Beyoncé kvalitativní sešup dolů, ale není to průšvih. Jde o zábavné taneční album, jehož poslech uteče jako nic. Ale že by mělo jít o nějakou hodnotnou muziku, ba dokonce o cosi konceptuálního, co pokládá bytelné základy ohlášené albové trilogie, to tedy rozhodně ne.
Verdikt: 65 %
Typická výhra formy nad obsahem. Beyoncé nenabízí žádný velký hit, ale díky skvělé produkci nás vezme na cestu světem i dějinami taneční hudby.