Když si fanoušek vygooglí spojení Bára Poláková a Štěpán Urban, nevyskočí jako první jejich spolupráce na projektu Něhy nebo třeba odkaz na videoklip z nové desky Sršeň, ale bulvární oznámení, že se spolu rozhodli žít. Je evidentní, kde má lidstvo priority. A je to škoda vzhledem k tomu, co dalšího s sebou jejich umění nese.
Nicméně i z obyčejného showbyznysového honění čísel vzešla zajímavá souvislost, která objasňuje název nového projektu. „Na soustředění jsme měli první koncert a poletovala tam taková sršeň, která byla chromá. Ne že bychom se jí báli, právě naopak. Já jsem řekl: Nic z toho nedělej. Vždyť ta zapomněla, že má křídla. Tak jsme to chtěli celé spojit, ten okamžik,“ popsal Štěpán myšlenku kompletního nosiče o dvanácti stopách.
Ačkoli se zde pár nevyhne občasnému patosu, je vlastně krásné, že jim jejich umělecká spolupráce přinesla, marketingovým klišé, více než muziku.
Skeptik samozřejmě může tvrdit něco jiného; ostatně lidé se dokážou přetvařovat i pro mnohem méně než jedno hudební představení. Při poslechu Sršně jsem však měl pocit, jako bych jim ušima lezl až do obýváku. Jak vidno, v lyric videu na píseň svetr se tak nakonec i stane a já si říkám, jestli toho není až moc.
Ale asi ne. A neříkají to jen čísla, která jsou veskrze pozitivní stejně jako vyznění nosiče. Myšlenky, které Poláková s Urbanem přináší, mají mít efekt maminčina pohlazení. Jsou často éterické, rustikální, velmi intimní, šeptavé a upřímné. Spojíme-li to s uměním hudebního producenta a také jediného hosta desky Matěje Soukupa alias UMP Beats, vyjde nám z toho taková moderní česká popová alt-idylka, kterou v tiny house zachycuje mikrofon Neumann U87.
Toto Urban se Soukupem umí. Tvořivé duo, jež tak trochu nechtěně dal dohromady Live band Paulieho Garanda (na zvuku pracoval i Kenny Rough), si poradilo se zvukem i atmosférou desky mistrně. Při poslechu si nejprve můžeme myslet, že jde o demo ze zkušebny a brnkačku na kytaru, do toho se však prolne syntezátorové bzučení a kvalitní práce za postprodukcí. Takto jsem byl oblafnut hned několikrát.
Pokud bych ale měl projektu vytknout něco, co mým uším na několika místech neladilo, byl to songwriting. S Urbanovým stylem obvykle problém nemám, Poláková však čas od času sklouzne k zřejmě nechtěným prázdným frázím, jejichž stín se rozpíná přes celou diskografii již od Nafrněné. Rychlým očním skenem textů Sršně přicházím k výsledku, že hlavní slovo v textaření měla Bára. Ale celek to ustojí. Jde o opravdu malou kaňku. Kéž by podobnou jedinou chybu mělo vícero domácích projektů…
À propos, aby toho nebylo málo, k Sršni se připojily hned dva velké projekty, pro něž duo Bára a Štěpán vytvořili písničky téměř na míru.
Mimořádně chytlavá píseň Drak se stala ústřední skladbou k celovečernímu debutu režisérky Amálie Kovářové Chvilky naděje, a tak se stalo, že Bára pokračovala v silné spolupráci s áčkovými herci a dvojici doplnil ve videoklipu Ivan Trojan. Číslem dvě se pak stala animovaná Tota, kousek pro knihu od Niny Špitálníkové TOTA LÍTÁ, který vyšel 17. listopadu.
Někdo by tedy mohl říct, že tento projekt nemohl klopýtnout. Historie nás ale učí, že meritem věci je vždy samotný obsah. A ten prostě mohl být hloupý, generický či vyrobený na zakázku. Oba songy, ačkoli míří k tématům, jež se často rády „blbě politizují“, nicméně ustály svou hudební i lyrickou pozici se ctí. A stran úspěchu; i kdyby chtěl někdo namítnout, že ta čísla přece jenom nabobtnala „kvůli hvězdám na kameře“, stačí jen přepnout na Spotify.
Takže abych to shrnul: Máte-li zájem se takhle při zimních večerech tulit se svými blízkými u krbu a pustit si něco příjemného i dumavého, zkuste Báru a Štěpána. Nejprve se ale pro jistotu zeptejte všech, jestli opravdu mají rádi sladkou melancholii.
VERDIKT: 79 %
Barbora Poláková a Štěpán Urban našli společnou notu. Sršeň je zajímavým začátkem, který může přinést něco velkého. Přejme jim, ať to je něco kreativního a zase odlišného, než jejich společný debut.