Zpočátku se na koncertech hrály hlavně Philovy písničky a „Heyskové“ působili jako doprovodná parta. Pro album ovšem vznikl už zcela nový, společně vytvořený materiál. Zatímco o hudbu se Phil Shoenfelt a frontman kapely Honza Švihálek podělili, texty prý psali především spolu. Veškeré inspirační zdroje se tak promísily – bluesové kořeny nikdo nepopírá, ale zároveň sem občas zavane country, obzvlášť hostující klávesy dodávají psychedelické koření, a například v Let It Burn se rozjede retro večírek a uvolněný honky tonky rokenrol. Společenství ovšem umí i skvěle potemnět a vystřihnout až magicky působící, gotikou i post punkem prosáklou baladu.
Právě celková uvolněnost a netrpění na žánrových dogmatech je asi na albu tím nejlepším. Zmiňovat skvělé muzikantské výkony je v tomto případě až nedůstojné, ale to, jak se trio od Phila úspěšně nakazilo anglo-americkým indie rockem, ať už vzešlým z post punku, psychedelie, nebo folku, a Shoenfelt tu naopak s chutí oprášil svůj nikterak záporný vztah k blues, je zkrátka radost poslouchat. Stačí si poslechnout echt žánrovku Alligator Shoes s Philovým duetem s hostující zpěvačkou, v Brně usazenou Američankou Kristi Lescinski.
Přestože jde o vynikajícím způsobem zahraný, instrumentálně pestrý i procítěný materiál, k pocitu úžasného alba a „události“ přece jen něco chybí. Někomu jistě bude vadit striktní hudební konzervatismus a čerpání výhradně z hudební historie, někomu sázky na jistoty. Především je ale tahle nahrávka zbytečně zvukově uhlazená a krotká: zatímco na koncertech tohle spojení umí i zaburácet, nechybí mu syrovost a živočišnost, z desky působí, jako bychom se dívali na nádherný automobilový veterán… na podstavci a na výstavě: blatníky se blýskají v zářivém nasvícení, s vyčištěním kůže si někdo dal zatraceně práci a po alespoň troše špíny ani památky.
Ani v nejmenším navzdory tomu všemu nejde o tuctovou desku. Radost ze spolupráce i láska k hudbě se tu zkrátka nezapře a je všudypřítomná. Album tak určitě i zpětně bude patřit mezi to lepší v diskografiích obou zúčastněných. Slovo „Gumbo“ z názvu prý znamená pikantní kreolský guláš, zatímco „Mumbo Jumbo“ je zase označení někoho s nadpřirozenými schopnostmi. To, že jejich kombinací vznikla tahle zvláštní směs, trochu ohlédnutí, trochu magie, trochu sladkobolné nostalgie a trocha klasického rocku jako něčeho, co už sice dávno není rebelské, ale pořád u toho lze prožít fajn život, asi vůbec není náhoda.
Verdikt: 68 %
Nemohu jinak než ocitovat větu vydavatele: „Jako by sedmdesát let populární hudby bylo destilováno do jednoho integrovaného celku.“ Omlouvám se, nic lepšího a výstižnějšího nevymyslím.