Studiovka číslo dvacet dva. Může od takové nahrávky člověk čekat překvapení? Může, minimálně v případě amerického zpěváka Alice Coopera. Jeho předchozí deska Detroit Stories totiž překvapivá byla. Šlo o smutné, až depresivní ohlížení se za osudem rodného města, kde bulváry, kdysi plné života, a tepající fabriky nahradily zatlučená okna, zkrachovalé obchody a zbloudilé duše marně shánějící práci. Cooper natočil tematicky ucelenou desku, která svým silným sdělením vyčnívala toho roku nad řadu jiných rockových nahrávek.
Novinka Road je taktéž tematicky ucelená, avšak úplně jiná. Náladou, texty i zvukově. Zatímco na předchozí album si přizval desítky hostů, tentokrát se ve studiu zavřel jen se svou doprovodnou kapelou (a Tomem Morellem v jedné písni). Tahle sehraná parta zní úplně jinak než muzikantský orloj na Detroit Stories. Roky na turné na sebe hudebníky mentálně napojily, nahrávali společně naživo a energie valící se ze sluchátek či repráků hodně připomíná vydařený halový set. Efektu pomáhají i aranže, tu se něco přizdobí davovým tleskáním, tu chorálem. Je to čistý přímočarý bigbít sehrané kapely podaný tak suverénně, jako kdyby ji ve studiu někdo vyložil z dodávky mezi bůhvíkolikátými zastávkami na turné.
Tomu dojmu ovšem výrazně pomáhá textařská rovina. Road není konceptuální deska, ale kdybychom ji nazvali, řekněme, Třináct zhudebněných pohlednic z turné, víceméně jsme ji popsali. Alice Cooper zpívá o všem, co lze s kapelou na cestách zažít. Kam přijeli, s kým tam popili, kde a pro koho hráli, jak se cestou zastavili na burger a nemohli si pomoct, tu servírku prostě museli zkusit klofnout. Je tu píseň o otravné groupie i stesku po domově.
To všechno jsme už v nějaké podobě slyšeli mnohokrát, podobné písně má každá kapela od rockových legend po tancovačkové komedianty. Alice Cooper ovšem omleté muzikantské dumání povýšil na téma celé desky. Takový krok chce buď odvahu, drzost nebo zoufalství z nedostatku inspirace.
Dopadlo to výborně, téma muzikantů na cestě a komorní nahrávání s doprovodnou kapelou se skvěle doplňují a Road je sice oproti Detroit Stories rozjařenější, přízemnější a ve sdělení nesrovnatelně přitroublejší, ale z hlediska pojetí stejně ucelená a obsahově neprůstřelná nahrávka. Klobouk dolů, Cooper je pořád stoprocentní v tom, čím se kdysi proslavil: tedy rockové bavičství s jasným sdělením publiku.
Na druhou stranu, Road není zrovna událostí sezóny. Je to standardní výkon rockového harcovníka, který si stálice svého setlistu složil už desítky let nazpět a teď si jenom hlídá, aby do něj nepřidával vatu. Bezpochyby někdo bude namítat, že poslouchat pětasedmdesátníka vyprávět o balení buchet je trapné. Inu, je, jenže v tom tkví právě Cooperova síla. I když zpívá na Road o tom samém, co stovky rockerů před ním, pořád si drží svou grácii i jistý herecký odstup. Vždycky hrál roli, a tou rolí bude bavit publikum až do konce, tak jako Buster Keaton do konce života bavil diváky kamenným výrazem. Proto se v jeho případě nedostavuje pocit trapnosti, jako když o tokání zpívá Olda Říha nebo Petr Janda. A proto na Road baví tím, co bychom u řady jiných muzikantů nejspíš odzívali.
Verdikt: 72%
Tematicky ucelená deska opřená o výtečně hrající koncertní kapelu. Žádná věda, tady se do studia přišel nahrát bigbít, což Cooper pořád umí.