Pamatuju si to naprosto přesně. Bylo nám patnáct, sešli jsme se v prváku na gymplu a založili punkovou kapelu. Hrál jsem tehdy na baskytaru, byla větší než já. A nade vše jsem miloval britské punkové kapely, zatímco ty americké mi připadaly jako měkkýši a odvar. Bylo to čisté pozérství způsobené věkem, neznalostí a nedostatkem informací. Internet byl v plenkách, o nějaké streamované muzice jsme si mohli nechat zdát a byli jsme odkázáni akorát tak na to, co za desky mají doma kámoši.
Pak jsem si za první peníze z brigád koupil soundtrack ze seriálu South Park a na něm poprvé v životě slyšel Rancid. Odpálili to tak, že mi málem uletěl walkman. Začal jsem se po nich trochu pídit. Jediný způsob, jak jsem si tehdy mohl poslechnout zdarma desku, pokud jsem nechtěl stahovat dvě hodiny jednu písničku přes Napster (a přes vytáčené připojení), bylo vyrazit na Václavák do Bontonlandu a tam si ji nechat pustit u pultu se sluchátky. Přišel jsem za obsluhou, v dlaních žmoulal …And Out Come the Wolves. Mladík otevřel přehrávač a vložil do něj cédéčko. Pro něj to byla rutina, kdo ví, kolikátý jsem byl zákazník. Ale mně se ten den úplně změnil vztah k americkému punku.
Vábení šoubyznysu
Samozřejmě se dá namítnout, že Rancid nejsou ryzí pankáči. Jenže i v tom je kouzlo …And Out Come the Wolves. Když si tu desku dnes, osmadvacet let poté, co vznikla, poslechnete, uslyšíte na ní spíš vlivy britského punku než amerického punkrocku. Podobně (ale přitom úplně jinak) jako u The Clash tam zní ska, 2tone a spousta dalších vlivů. K ostrovní scéně vzhlíželi sami muzikanti, jak ostatně kdysi přiznal kytarista Lars Frederiksen v rozhovoru pro Spin: „Strhával jsem si takové ty krokodýlky z triček Lacoste, co mi kupovala máma. A dělal jsem, že je to Fred Perry, který nosili anglický skinheadi.“
Je velká škoda, že Rancid až na opravdu vzácné výjimky nedávají žádné rozhovory, a tak od nich ohledně vzniku jejich zásadní desky nemáme moc vzpomínek. Jsme odkázáni jen na dobové články v hudebních časopisech, letmé zmínky v pozdějších rozhovorech, případně na dnešní čísla a statistiky potvrzující zásadní dopad …And Out Come the Wolves, který tehdy nejspíš Rancid ani jejich management nečekali. Nebo snad ano? Vždyť už to samotné vábení Sirén hudebního průmyslu dalo desce název.
V polovině devadesátých let totiž došlo v americkém šoubyznysu k jevu, který už se nikdy nezopakoval. Grunge odezněl a zbyla po něm díra, již se snažily nahrávací společnosti něčím zaplnit. Ze všech kytarových žánrů, co se tehdy v amerických klubech hrály, na sebe nakonec největší pozornost strhl punk rock. Nešlo o věc náhody, že by si publikum řeklo: teď budeme poslouchat tohle a tohle. Naopak, ten moment byl dost konkrétní. Stačilo, aby se v jednu chvíli objevilo víc silných nahrávek najednou a z punk rocku se stal nepřehlédnutelný styl.
Na začátku roku 1994 vyšla alba Smash! od Offspring a Dookie od Green Day. Pozadu nezůstali ani Bad Religion se Stranger Than Fiction. Tento punkrockový triumvirát dostal žánr do středu rockového šoubyznysu a ostatní labely spustily hon na nové punkové kapely. Každé vydavatelství chtělo mít své Offspring nebo Green Day a vytřískat z nich co nejvíc, dokud tahle hudba válcuje hitparády a děcka kupují desky.
Sorry, Madonno
Toto nahánění pankáčů kravaťáky bylo inspirací k názvu …And Out Come the Wolves. Na Rancid to manažeři zkoušeli všelijak, ale kapelu to jen utvrdilo, že by měla zůstat věrná klubové scéně a manažeru Brettu Gurewitzovi. Ten coby kytarista Bad Religion dobře znal scénu, a když založil label Epitaph, dokázal pro hudebníky vytvořit takové podmínky, že neměli důvod měnit. „Dělal s náma úplně všechny desky a my s ním chceme dělat dál. Brett je náš chlapík,“ pověděl tehdy Frederiksen novináři říkajícímu si Nardwuar. A přisadil si, že Madonna je zkoušela zlanařit do své stáje Maverick Records i za cenu nahých fotek. „Jo, jednu nám poslala,“ zavtipkoval do Nardwuarova mikrofonu.
„Tehdy se děly úplné magořiny,“ vzpomínal na vábení vydavatelství v rozhovoru pro web Seattle Post-Inteligencer basák Matt Freeman. „Dvě naše oblíbené kapely v popularitě vystřelily nahoru a kolem nás najednou pobíhali cizí lidi a nabízeli nám miliony. Musíte pochopit, že všichni pocházíme z dělnického prostředí. V dubnu 1994 jsme všichni byli spokojení, když jsme prodali dvacet třicet tisíc desek. A pak se přes noc všechno změnilo a my z toho měli těžkou hlavu. Když byly karty rozdaný, položili jsme si otázku, co vlastně chceme? Chceme být bohatí, nebo zůstat u Epitaphu?“
Z historky o vábení vlků a loajalitě k punkové scéně se brzy stala legenda, což Rancid mezi fanoušky pomohlo víc než smlouva s velkým labelem. Dalším jasným signálem směrem k srdcařské komunitě byl obal, na němž Lars Frederiksen sedí na schodech s hlavou mezi koleny. Jde o přímý odkaz na eponymní debut Minor Threat, jednu z první amerických hardcore punkových kapel. V době, kdy Rancid …And Out Come the Wolves vydávali, už byli Minor Threat dvanáct let rozpadlí. O to větší vlnu undergroundové nostalgie obal v pankáčích vyvolal.
Hudba jako svědectví éry
I tak si ale mainstream dokázal Rancid najít a vytáhnout je do středu pozornosti. Jak bylo zmíněno výše, jejich punk rock byl rozkročený i do britské scény a dalších žánrů spjatých s tamními subkulturami, což bylo příjemné oživení dokola omílaných Green Day a Offspring. MTV nejen že nasadila hned několik singlů do rotace, ale opakovaně zvala Rancid do vysílání nebo posílala reportéry na jejich koncerty. Ke kapele si našla cestu úplně nová skupina fanoušků a alba …And Out Come the Wolves se nakonec prodal jen v USA milion kopií. Vysoké prestiži se deska našlapaná energií i melodiemi těší dodnes, řada časopisů je řadí do bilančních článků o nejlepších deskách rockové či punkové historie. A přitom je to všechno, jen ne komerční punkrock.
Zpátky do undergroundu nahrávku vrací i texty. Tohle není žádná party na skejtu či u bazénu, žádné přímočaré obraty a fráze. Rancid jsou na …And Out Come the Wolves často smutní, zamyšlení, skeptičtí a nasupení. Je to punkové outsiderství ze staré školy, vzdor proti pasivnímu a pohodlnému světu. Dnes, s odstupem více než čtvrt století, je to i výpověď o světě, který už zmizel.
Rancid jsou Kaliforňané a hned několik skladeb na albu je vyznáním k Bay Area, pobřežnímu pásu okolo San Franciska, kde se od šedesátých let formovaly nové rockové žánry a klubová kultura. Od surf rocku až po punk, hardcore punk a punk rock v osmdesátkách a na začátku devadesátek. Dnes je to všechno pryč, z Bay Area se stal korporátní a start-upový region, který underground totálně vytlačil za své hranice …And Out Come the Wolves je tak zhudebněná pamětní fotografie zmizelého místa, což desce s odstupem let dodalo nový rozměr.
Poznej svého rasistu
Vraťme se ale ještě k Larsi Frederiksenovi, neboť to byl z velké části on, kdo dokázal kapelu rozkročit mezi americkým punkrockem a britským punkem. Už tehdy byl známý sběratel vinylů a jeho kolekce zabíhala hluboko do okrajových žánrů a zapomenutých alb. Ve zmíněném rozhovoru pro Spin se o nich bavil s nadšením, načež zpovídající Frederiksena zkoušel, jestli má ve sbírce i extrémní nahrávky, například britské neonacistické Skrewdriver.
„Mám,“ přiznal kytarista bez vytáček. „A řeknu vám proč. Můj kamarád se jich chtěl zbavit, chtěl je úplně vymazat ze svého života. Plánoval je prodat, ale kdyby to udělal, koupil by je nějaký idiot, tak jsem si je od něj vzal, aby se nedostaly do oběhu. Věřím v obrat ‚poznej svého nepřítele‘. Ale teda pořád se trochu stydím, že mám Skrewdriver uložené tak blízko desek Desmonda Dekkera,“ narážel kytarista na jamajského zpěváka ska, reggae a rocksteady.
I toto uvažování o společnosti, hudbě a rasismu vedlo k tomu, že je …And Out Come the Wolves album zabíhající do více kultur a žánrů. Rancid se ale nikdy netajili svou otevřeností a ochotou mísit a propojovat. Ostatně frontman Tim Armstrong měl zkušenosti ze své předchozí, pro mnohé dnes také kultovní kapely Operation Ivy. „To, co hrajeme, je hodně ovlivněno britským street punkem,“ vyprávěl Frederiksen v dalším rozhovoru, tentokrát pro web Louder Than War. „Není žádné tajemství, že mám rád kapely jako Last Resort, The Business a Angelic Upstarts. Anglické kapely na nás měly obrovský vliv, ale náš zvuk je kulminací mnoha dalších žánrů jako hardcore, oi!, street punk a punk rock.“
Tohle nikdy!
V tom samém rozhovoru dostal Frederiksen zajímavou otázku na vývoj punku a co jako pamětník říká na to, že dnes je vnímaný stejně obstarožně jako jazz a blues. A jeho odpověď mimovolně opět prozradila, proč byla svého času …And Out Come the Wolves jedinečná deska, kterou se Rancid dokázali vymezit vůči komercializaci žánru.
„Je to už dávno, co jsme začali, ale vždycky jsme to dělali pro sebe, pro vlastní potěchu, a ne proto, abychom se líbili někomu jinému. Tehdy vlastně neexistovala kapela podobná Rancid. Nikde žádná číra, křiváky, roztrhané džíny a pásky s pyramidami. Všichni vypadali jako Green Day, skoro jako podle nějaké příručky. Tomu jsme byli zhmotněný protipól. Normálně nám myli prdel za to, kým jsme byli! Můžu se jen domýšlet, jak by to tehdy vypadalo, kdyby existoval Facebook. Co by asi lidi říkali: do prdele Ježíši, tohle nikdy!“
Rancid zkrátka vždycky byli pankáči, kteří neslevili ani tváří v tvář svodům komerčního úspěchu. Vybudovali si svůj vlastní svět. A i díky tomu si s nimi na Mighty Sounds na konci června užijeme kus autentické a hlučné subkultury, které nikdy nedochází energie.