Pussy Riot: Putin je terorista, už to pochopil i Miloš Zeman. Jednou mu zahrajeme

Pod okny luxusního hotelu Occidental na pražském Václavském náměstí je zima, prší a vlají české vlajky. Je sedmnáctý listopad 2022 a u magistrály se scházejí tisíce lidí. Chystají se k pochodu na Kavčí hory, kde budou žádat českou vládu, aby přestala podporovat Ruskem napadenou Ukrajinu a pro trochu plynu a vlastního pohodlí kapitulovala před Vladimirem Putinem.

Z okna hotelové restaurace se na to se zájmem dívají členky Pussy Riot, které večer zahrají na Václavském náměstí v rámci Festivalu svobody. Mariu Aljochinovou ruský režim věznil za to, že v moskevské Katedrále Krista Spasitele zazpívala punkovou modlitbu Bohorodičko, vyžeň Putina. Diana Burkotov se s barevnou kuklou na hlavě účastnila prvního vystoupení na Rudém náměstí, kde Pussy Riot poprvé odehrály píseň Putin se pochcal. Olga Borisova se předtím živila jako policistka. A Taso Pleitner je členkou možná nejznámější aktivistické a umělecké skupiny současnosti teprve dva roky; ukazuje, že i pro současnou generaci jsou její myšlenky aktuální.

Žádná z nich se pod hrozbou perzekucí i smrti nemůže vrátit do své rodné země, jíž budou mnozí z davu pod okny za chvíli provolávat slávu. Jsou to až teatrální kulisy pro rozhovor o protestu, hudbě, umění, svobodě i naději.

Tentokrát jste do Prahy přijely na oslavu sametové revoluce. Znamená to pro vás něco?

Maria Aljochinova: Ano. Koncertní program, se kterým vystupujeme, vychází z mé knihy. A v ní se vymezujeme proti dobám Sovětského svazu v éře komunistického Československa. Známe historii a zrovna ten moment, kdy padl bývalý sovětský blok, pro nás hodně znamená. Ale důležitý je pro nás sám o sobě ten prostý fakt, že se tento festival na tomto místě a v tento čas vůbec koná. Když byly v Rusku ještě povoleny protesty, nikdy nebyly zasvěceny žádné revoluci. Nikdy jsme ani žádné revoluce proti diktátorství neměli. Měli jsme jenom devadesátá léta. A ty se nikdy oficiálně na žádném velkém náměstí neoslavovaly.

Proč ne?

Maria: Ruská propaganda… tedy… Putinova propaganda vždy dělala, co mohla, aby devadesátá léta vykreslila jako dobu zločinu a pokleslosti. Putinovi záleželo na tom, aby tohle časové období ukázal v co nejhorším světle. Takže abych odpověděla krátce: Hrát dnes tady pro nás znamená hodně.

Jaké to vlastně bylo vyrůstat v devadesátých letech v Rusku?

Maria: Jsme tady každá z trochu jiné generace. Na tuhle otázku můžeme pořádně odpovědět jenom já a Diana. Narodila jsem se v roce 1988, takže jsem v podstatě dítě Perestrojky. Ze začátku devadesátých let si toho moc nepamatuji. Jen to, že to bylo úplně jiné, než je to dnes a než tvrdí dnešní ruská propaganda. Je to neuvěřitelné, jak se za pouhých dvacet let největší evropská země znovu proměnila ve stejnou noční můru, jakou bývala za těch nejhorších sovětských dob. Devadesátá léta byla jiná.

Diana Burkotov: Abyste to pochopili, stačí se podívat na kulturu. V té době v televizi normálně vystupoval třeba boyband Na Na nebo zpěvák Boris Moiseev, který byl gay každým coulem a každý to věděl a viděl. Dnes v Rusku platí zákony o homosexuální propagandě. A něco podobného je úplně nepředstavitelné.

Olga Borisova: V devadesátých letech jsme všichni v Rusku zažívali volnost. V televizi tancovali chlapi v ženských šatech a všem to bylo ukradené. Byla to zábava. A byla to svoboda.

Maria: A pak přišla nultá léta a všechno začalo jít do kopru. První věc, kterou Putin udělal, byla, že ovládl média a zejména televizi. Druzí na řadu přišli oligarchové. Případ Michaila Chodorkovského, který strávil deset let ve vazbě, to ukázal všem: Buď budete poslouchat, nebo strávíte dlouhá léta v lochu.

Olga: Já pocházím z Petrohradu a první věc, na kterou jsem dlouhá léta koukala pokaždé, když jsem vyšla z domu, bylo graffiti s nápisem: Svobodu Chodorkovskému. Na tenhle nápis jsem koukala každé ráno, když jsem šla do školy, a zaryl se mi do paměti. O dvanáct let později jsem pro něj začala pracovat…

Maria: Anebo ještě jeden příklad. Já si pamatuju na jeden televizní program, na který jsem často koukala s mámou. Jmenoval se Kukly, byl to satirický pořad, ve kterém ze všech politiků udělali loutky…

U nás se to, myslím, jmenovalo Gumáci…

Maria: Já to milovala. Koukala jsem na to i na silvestra. A dneska? V dnešním Rusku je podobný pořad, který by si dělal legraci z politiků, úplně nemyslitelný… My jsme začaly s Pussy Riot upozorňovat na to, kam Rusko pod Putinem směřuje, v roce 2012. Ale před námi to dělala spousta dalších lidí. Podobně jako oni jsme chtěli strhnout pozornost na fakt, že se celá země ubírá špatným směrem. Jenže to, bohužel, nějakým záhadným způsobem dlouho nikdo pořádně neslyšel. Ani svět, ani samotní Rusové.

Co pro vás byl spouštěcí okamžik, že jste se rozhodly vyrazit protestovat s punkovými písněmi do ulic?

Maria: Pussy Riot se začaly dávat dohromady v srpnu roku 2011, tehdy totiž Putin oznámil, že se stane počtvrté prezidentem. Od začátku jsme byly velká skupina hodně rozdílných lidí. Nejsme a nikdy jsme to nebyly jenom my. Bylo to spolčení muzikantů, umělců, aktivistů a dalších, kteří se rozhodli, že budou protestovat uměleckou formou. Já jsem tehdy moc zkušeností neměla. Byla jsem ekologická aktivistka. Za sebou jsem měla jen pár malých demonstrací za ochranu lesů, které jsme pořádali v centru Moskvy. Ale to bylo něco jiného.

V čem se Pussy Riot lišily?

Maria: Poprvé jsem pochopila, co je to kolektiv. Poprvé jsem zjistila, co to znamená kombinovat různé druhy umění a aktivismus. Fascinovalo mě to, proto jsem se k Pussy Riot přidala.

Olga: To já, než jsem se dala k Pussy Riot, byla policajtka. Bylo mi osmnáct. A tehdy kousek od Kremlu zabili Borise Němcova. Byla to politická vražda. To byl můj spouštěč. Dala jsem výpověď a rozhodla se, že to zkusím po svém měnit. Tehdy jsem poznala Mášu a začaly jsme spolupracovat.

Diana: Já byla do roku 2011 obyčejná muzikantka. Už tehdy jsem se v hudbě věnovala sociálním a politickým otázkám. A když jsem nahrála první písničky, holky se mě zeptaly, jestli s nimi nechci vyrazit do ulic. Tak jsem šla na Rudé náměstí, kde jsme zazpívaly naši minutovou hymnu o revoltě v Rusku. To byla moje první akce. „Revolta v Rusku, Putin se pochcal!“

Taso: Já se k Pussy Riot přidala teprve před dvěma lety, ale už předtím jsem se snažila věci měnit ve sféře umění a divadla. Studovala jsem na docela slavném institutu, měla jsem skvělé učitele a zjistila jsem, jak sexistické a homofobní místo to je. Každý den jsem viděla bezpráví. Nešlo tam o umění, ale o dokazování síly.

V únoru uplynulo deset let od vystoupení v Katedrále Krista Spasitele, které proslavilo Pussy Riot po celém světě. S čím jste tam tehdy šly?

Maria: Náš záměr byl docela jednoduchý. Chtěly jsme protestovat proti Vladimiru Putinovi. Byl to teprve náš druhý protest a zčásti jsme také reagovaly na stanovisko, které k nám zaujali Putin i patriarchové. Nečekaly jsme, že se z toho stane kriminální případ. Nečekaly jsme, že nás budou věznit. A nečekaly jsme, že budeme mít mezinárodní pozornost. Nic z toho jsme nečekaly a o nic z toho nám nešlo.

Diana: A rozhodně jsme nečekaly, že se kvůli našemu vystoupení budou v Rusku měnit paragrafy, aby podobné protesty byly mimo zákon.

Maria: Celý ten příběh se stal součástí našeho vystoupení, prostřednictvím kterého ho stále předáváme dál. Ale myslím, že teď je důležitější mluvit zejména o roku 2014. Protože to byl bod změny. Represe a nová forma útlaku… to všechno začalo už o dva roky dříve uvnitř Ruska. Ale právě v roce 2014 se to začalo týkat celého světa. Putin tehdy anektoval Krym. A Západ na to takřka nezareagoval. Sankce byly velmi slabounké. A i těm několika sankcím, jako bylo třeba embargo na zbraně, se několik velkých evropských zemí vyhnulo. Německo, Francie, Itálie dál prodávaly zbraně Putinovi. Všichni mohli vidět, co Putin s těmi zbraněmi dělá. Ale obchody to nezastavilo.

A výsledek dnes vidíme na vlastní oči…

Maria: Ano, teď všichni vidí vybombardovaná města na Ukrajině. Zabité oběti, mučené lidi. Tajné věznice. Znásilňování… Ale ještě předtím se úplně to samé dělo uvnitř Ruska – se zbraněmi ze západu. Armáda trávila lidi, zabíjela, bila nevinné, mučila, zavírala do vězení. A to s vybavením, které si Putinův režim pořídil za peníze utržené za ropu a plyn, které prodával do Evropy.

Co jste si tehdy myslely o reakcích politiků, zejména třeba českého prezidenta Zemana, který vás mimo jiné označil za pornografickou skupinu?

Maria: Jste si jistý, že bychom si o něm měly něco myslet?

Diana: Byla to součást propagandy…

Maria: Ne, to ne. Postoj českého prezidenta nebyl součástí propagandy. Bylo to kreténské prohlášení. Ve všech ohledech to bylo naprosto debilní prohlášení. Ale teď? Teď už nemá na výběr. Stejně jako skoro všichni evropští lídři pochopil, kdo je doopravdy Vladimir Putin. Že je to terorista. Teď je rok 2022 a mně jsou minulá prohlášení vašeho prezidenta úplně ukradená. Chci, aby bojoval proti Putinovi. Co vím, tak v České republice máte v tomhle ohledu pořád dost práce. Jsou tu silná proputinovská hnutí, která jsou placená z Ruska, a nikdo je nezastavil. Nikdo nedokázal přerušit toky peněz, jimiž tu Putin doslova financuje terorismus. Na náměstí, kde budeme hrát, bylo 30 tisíc lidí, kteří přišli podpořit válku, ruskou invazi a imperialismus. Čeho chtějí dosáhnout? Jak že tomu říkají na východě Ukrajiny? Doněcká nezávislá republika? To chtějí? Českou nezávislou republiku, která bude součástí ruského impéria?

Po vašem zatčení se z neznámé skupiny protestujících umělců a aktivistů jménem Pussy Riot stal přes noc celosvětový fenomén. Jak jste to vnímaly vy samy?

Maria: Ano, staly jsme se mezinárodně známé. Nestalo se to z naší vůle, ale kvůli našemu uvěznění. Překvapilo nás to, to mi tedy můžete věřit. Když mě a Nadiu (Tolokonnikovovou – pozn. redakce) propustili, založily jsme MediaZona, což byl první ruský portál, který se zaměřil na soudní jednání, politické procesy, policejní násilí i násilí ve věznicích. Strhly jsme spoustu mezinárodní pozornosti na to, co se v Rusku děje, posvítily jsme na všechno to mučení a ubližování. Taky jsme promluvily na spoustě důležitých míst, jako byl třeba Evropský parlament, abychom nastolily téma invaze na Krym. Snažily jsme se, aby lidé pochopili, že tím to nekončí, že půjde o další území a přijdou další útoky. Jenže obchodní zájmy velkých leaderů byly důležitější než lidské životy. Byla a je to ostuda, ale stále není pozdě.

Myslíte, že teď už dělá Evropa dost?

Maria: Ani ty sankce, které platí dnes, nejsou schopné Putina zastavit. Ale bez sankcí a bez podpory mezinárodního společenství Putin nikdy nepadne. Nejde prostě říct: Rusové, běžte a vezměte si zpátky Kremlin! Spousta Rusů celých těch posledních deset let chodila na náměstí a prostestovala. Řada mých kamarádů sedí ve vězení. Jednoho z nich dokonce policie ve vězení znásilnila. Šel přitom sedět za svoje básně. Chápete to? Za to, že psal básně! Existují tisíce takových případů, které bych teď mohla zmínit. Ale spíš se snažím dobrat k tomu, že jsme nečekaly mezinárodní pozornost. Ale když už jsme ji dostaly, snažily jsme se ji využít pro dobro. A já se o to snažím stále…

Přizpůsobily jste tomu nějak formu? Pussy Riot začínaly jako punková kapela s poměrně striktními a syrovými skladbami. Teď když si zadáte na Apple Music nebo Spotify Pussy Riot, uslyšíte současný pop a hostovačky amerických rapperů…

Olga: Pozor. Hudba, o které teď mluvíte, tu ale vydává Nadia. Ona žije v Americe a dělá to tam po svém. Vždycky říkáme, že každý může být Pussy Riot. My, jak tu sedíme, my pop neděláme.

Diana: Ale já si myslím, že na tom vůbec nezáleží. Nadia dělá pop music, protože chce vyslat zprávu o feminismu, stavu politiky, Putinově tyranii. A pop je pro ni jednodušší cesta, jak na tahle témata ve Spojených státech strhnout pozornost. Určitě jste si navíc sám všiml, že pop jako takový se v posledních letech hodně proměnil. A populární hvězdy se také začaly věnovat aktivismu a mluvit o různých nepříjemných tématech.

Olga: Je to Nadina volba a má s tím ohlas.

Maria: Jen si vzpomeňte, jak byl přemožen Trump. A stačily k tomu jedny volby.

O něm Nadia taky udělala písničku, a dobrou!

Maria: To máte pravdu! Hodně umělců z různých oborů a vrstev se tehdy v Americe spojilo proti Trumpovi. A o to jde především. Bylo jedno, jakou měl ten protest formu nebo styl. Ale důležité bylo, že měl ohlas a výsledky.

Olga: My už dnes taky nehrajeme jenom punk. Na koncertech využíváme hodně prvků elektronické hudby. Náš nejnovější song, kterým zakončujeme koncerty, je industriál.

Diana: Umění si může coby formu použít, co chce. Důležité je, aby se mu podařilo navázat komunikaci s lidmi.

Taso: My třeba vystupujeme s představením, které se jmenuje Riot Days. Možná by se dalo popsat spíš jako divadlo než klasický koncert.

Diana: A teď chystáme k vydání novou písničku v našem stylu. Jenom jsme se trochu sekly s videoklipem. Takže ano, budou nové Pussy Riot. A nebude to pop.

Sešli jsme se tu u příležitosti Koncertu pro budoucnost. Co s vašimi zkušenostmi vidíte v budoucnosti a co byste si v ní vidět přály?

Olga: Chtěly bychom vidět víc aktivismu. Chtěly bychom lidi inspirovat, aby našli sílu a odhodlání postavit se nepravostem. Ale pokud budeme mluvit o snech. Tak doufám, že přijde den, kdy se otevřou dveře žalářů a všichni poltičtí vězni budou svobodní. A za tenhle den budeme bojovat.

Diana: A pak máme jednu nádhernou představu, že Putin půjde k mezinárodnímu soudu v Haagu. A my tam vystoupíme.

Olga: V den procesu.

Diana: A možná by bylo lepší, aby se to nekonalo v Haagu, ale přímo v Rusku. To by bylo ještě správnější.

Myslíte, že se vůbec ještě někdy do Ruska svobodně podíváte?

Diana: Jednou ano.

Maria: To rozhodně!