Rok 1997 byl v pop music i taneční hudbě až nechutně veselý. S přehledem nejhranější disko hit byl Barbie Girl od dánské čtveřice Aqua, v závěsu rádia pouštěla do zemdlení Mmm Bop od slaďoušů Hanson. A pak léto přineslo malou elektronickou revoluci. 19. července se na první příčku nejprodávanějších desek v Británii vyhoupla The Fat of the Land od skupiny Prodigy. Nekompromisní tvrdá elektronika, co frčela kupředu jak elektrony urychlovačem částic. Prodigy nepřišli jen tak najednou, fanoušci klubové elektroniky na ně chodili od začátku devadesátek. Ale právě deska The Fat of the Land, která vyšla 1. července 1997, dostala skupinu do mainstreamu a globálního povědomí.
Keith nastupuje
Úspěch desky samozřejmě nebyl jen tak. Už s předchozím albem Music for the Jilted Generation si Prodigy na klubové scéně udělali jméno, ale hlavně dlouho před vydáním The Fat of the Land vypustili do světa singl Firestarter. Ten skupině spolehlivě zajistil pozornost. Fanoušky překvapil nový zvuk, vůbec poprvé se jako zpěvák představil Keith Flint, který do té doby v Prodigy vystupoval jako hype man, nehrající a nezpívající člen, jehož prací na pódiu bylo hecovat publikum tancem. Na The Fat of the Land se Flint poprvé podílel autorsky a Firestarter je vůbec první skladba Prodigy, ve které zpíval.
Když klip k písni odvysílala BBC v pořadu Top of the Pops, dostala od naštvaných diváků největší počet stížností ve své historii. Rodiče si stěžovali, že Keith Flint je dementní a děsí jejich děti. Rozčilovali se, že zpěvák je duševně nevyrovnaný a poslech písně může motivovat ke žhářství. BBC se nakonec rozhodla tlaku ustoupit a Firestarter zařadila na seznam zakázaných skladeb. Tím se singl ocitl na prominentním seznamu, protože BBC takto na tlak veřejnosti zareagovala jen v několika případech, například u písně God Save the Queen od Sex Pistols nebo Relax od Frankie Goes to Hollywood.
„Nahráli jsme to pro naše fanoušky, jenom bezmozci v té hudbě hledají nějaké stupidní narážky,“ ohlížel se v roce 1998 za kauzou Liam Howlett v rozhovoru pro časopis Q. „Často má slova překrucují, nějaký časopis napíše: Liam Howlett říká, že jeho kapela je nebezpečná. A já jim ve skutečnosti řekl: Aby naše kapela vydržela, potřebujeme v tom mít trochu rizika. Rozhodně netvrdím, že jsme nebezpeční, protože zapalujeme ohně a máme bodliny z vlasů.“
Komerci vstříc
Rozčarování z médií mohlo být na místě, pravda ovšem je, že problémy se singly a pověst zakazované skupiny přinesla Prodigy popularitu u lidí, kteří by jinak klubové elektronice nevěnovali pozornost. Singly Firestarter a Breathe skvěle rozmasírovaly většinové publikum, takže když pak přišla na trh deska The Fat of the Land, měla pověst senzace a zlomové nahrávky. Hodně jí taky pomohl dav fanoušků, které kapela nabrala v průběhu několika měsíců před vydáním. Deska se prodávala tak skvěle, že se Prodigy zapsali do Guinessovy knihy rekordů za nejrychleji prodávané album v britské historii. Což je sice meta, která se přepisuje několikrát za dekádu a momentálně na ní trůní Adele s 25, ale na elektronickou klubovou skupinu to tehdy rozhodně nebyl špatný zářez.
Pravověrní fanoušci to neuslyší rádi, ale Prodigy tehdy nenechali nic náhodě a komerci šli vstříc. Z Kiethe Flinta se stala ikona, kterou na triku nosily dvanáctileté děti. Celosvětový úspěch přinesl chvíle křiklavého pozlátka, například když na afterparty po koncertě v New Yorku pozvali Prodigy samé celebrity včetně Jerryho Seinfelda, Bona, Chrise Rocka a Courtney Love. V Los Angeles za nimi do backstage dorazila Pamela Anderson, z lásky ke kapele se tehdy na MTV vyznal i Dave Grohl. Nutno dodat, že v tomto případě šlo o lásku upřímnou a Grohl si později s Prodigy zabubnoval na jejich desce Invaders Must Day.
Ne Madonně i Bowiemu
Nebylo by fér na tomto místě začít prskat, že se z Prodigy stali komerčáci. Ano, chytli příležitost za pačesy a snažili se z úspěchu vyždímat maximum, na druhou stranu zůstali nohama na zemi. Věděli, co umí, jaké jsou jejich hranice, a nevrhali se do všeho po hlavě, i když to mohlo být sebevíc svůdné. Liam Howlett například odmítl produkovat desku Madonně, i když určitou spolupráci přece jen navázali: Prodigy se pro americký trh upsali jejímu labelu Maverick. „K Madonně bych dodal jenom jedno,“ řekl v rozhovoru pro Mojo Howlett, „ona sama byla aktivní a kontaktovala nás. Bral jsem to z její strany jako znamení úcty, a tak jsme se jí pro Ameriku podepsali.“
Stejně tak Howlett odmítl tou dobou produkovat Davida Bowieho: „Pamatuju si, jak za mnou Bowie jednou přišel do šatny, hráli jsme spolu tehdy na několika akcích v Německu. Skvěle jsme pokecali o drogách a těchhle věcech. Byl to člověk, ke kterému jsem si velmi rychle vybudoval úctu.“
Dělat pro Madonnu nebo Bowieho je pro řadu producentů nesplnitelný sen, ale Howlett zkrátka tehdy uvažoval jinak. Jeho kapela měla po letech objíždění klubů konečně celosvětový úspěch a Prodigy pro něho byla priorita, na kterou se tehdy hodlal plně soustředit. A fanoušci mu to rozhodně nezapomněli. Kam Prodigy přijeli, tam je hrála rádia a vítaly davy. Mimochodem, taková zajímavost od boku – Česko je jedna z pěti zemí, kde se singl Firestarter dostal na první příčku hitparády. Prodigy na to nikdy nezapomněli a do Česka jezdili často.
Nářez v Moskvě
V postsovětských zemích obecně se Prodigy náramně dařilo. Možná za to může fakt, že Británie si své roky s EDM a rave music už odžila, zatímco na Východ tvrdá elektronika tou dobou teprve pronikala. A nespornou roli hrál i fakt, že Prodigy do východní Evropy neúnavně jezdili i v době, kdy na region koukal zbytek světa skrz prsty.
Když v roce 1995 končila válka v Bosně a Hercegovině, byli Prodigy první zahraniční hudebníci, kteří přicestovali zahrát do Bělehradu. „Přijeli v prosinci pětadevadesátého a přeskočili zátarasy, protože věděli, že děti z rozdělených měst nemůžou za špatnosti těch nahoře. A za to gesto jim obrovsky děkuji,“ vzpomínal po Flintově smrti novinář Goran Paunović na svých sítích. A Tijana T., DJ z Bělehradu, vzpomínala pro Calvert Journal na historický okamžik následovně: „Jejich energie a rebelství přesně vyjadřovala to, čím jsme si procházeli. Oni byli vytočení vyděděnci a pankáči, kteří se skrze svou autenticitu stali popovými hvězdami. Řekla bych, že nám šlo o to samé. Dokázat, že nás nejde úplně odepsat. Srbové nikdy nezapomněli, co pro nás tehdy Prodigy v pětadevadesátém udělali. Zní to šíleně, ale je to tak. Prodigy jsou největší srbská kapela všech dob.“
Díky silnému spojení s fanoušky z Východu mají Prodigy na kontě jeden z nejpamátnějších koncertů, které se kdy odehrály v Rusku. Konal se v září 1997, čtvrt roku po vydání The Fat of the Land. Z Prodigy byly světové hvězdy a vládci hitparád. Na moskevském Rudém náměstí tehdy vystoupili jako hosté akce Ballentine’s Urban High Snowboard Contest, tedy klasické reklamní sportovní divadlo s hudební vložkou. Jenže mezi fanoušky z bývalého východního bloku se rychle rozkřiklo, že v Moskvě budou hrát Prodigy zadara, a na Rudé náměstí toho večera dorazilo podle některých odhadů až čtvrt milionu lidí. Snowboard nikoho nezajímal. Když Prodigy konečně přišli na pódium, začala rave akce, jakou nikdy předtím ani potom Moskva nezažila.
„Tak tam tak stojíme a hrajeme Their Law, zatímco pod námi dostávají děcka naloženo od těžce ozbrojených týpků z ruské armády, co měli za úkol chránit dav. To bylo fakt surreálný,“ popisoval později své vzpomínky na Rudé náměstí Keith Flint.
Víc než Oasis
Léto 1997 bylo zkrátka létem Prodigy. Ze skupiny se stal mainstreamový fenomén, mainstream naopak do sebe nasál něco z té klubové elektroniky, což už, dodejme, potřeboval. Tanečnímu mainstreamu roky dominoval eurodance a severské disko, jehož špičkou ledovce byla již zmíněná Aqua. A najednou ovládla kluby tvrdá EDM. Za dýdžeji na kdejaké vesnické diskotéce chodily děti, ať zahrají Prodigy, hudební média zase našla spásonosnou desku, v níž spatřovala živou vodu pro nudný elektronický střední proud.
„Spravedliví jako Rage Against the Machine, znepokojující jako Marilyn Manson, vzteklí jako Discharge. Fat of the Land bude ve všech lidech vyvolávat pocit, že tohle je první opravdu zásadní album od dob Oasis,“ zněla recenze v NME. A pak už se ocenění jen hrnula. Prakticky každé hudební médium zařadilo album do svého výročního žebříčku zásadních nahrávek, později se situace opakovala se žebříčky dekády i všech dob.
„Když si všechno začne sedat a hrajete s Prodigy větší a větší koncerty, to jsou momenty, kdy můžeme začít být hrdí na to, co děláme. Ale ceny, ty pro nás vlastně zas tak moc neznamenají,“ řekl Keith Flint pro Q po předávání cen za rok 1998, kdy jeho kapela vyhrála sošku za nejlepší vystoupení. The Fat of the Land byla v tom samém roce nominovaná na Grammy v kategorii pro nejlepší alternativní album, cenu ale nakonec získali Radiohead za OK Computer.
Prodigy smutnit nemuseli, tou dobou už byla jejich deska dvojnásobně platinová a zbytek devadesátek se vezli na vlně komerčního úspěchu. Stali se jednou z mála britských skupin, jejichž deska se vyšplhala na první místo prodejnosti v USA, což se mimochodem nepovedlo ani zmíněným Oasis.
A zase ty texty
V létě 1998 se jako bumerang vrátila kauza s výkladem textů, tentokrát ke skladbě Smack My Bitch Up. Na festivalu v Readingu se kvůli tomu Prodigy pohádali s Beastie Boys. Měli hrát po sobě, ale Beasties odmítali odehrát set potom, co publikum bude trsat na domnělou písničku o domácím násilí. „Řekli nám, ať tuhle posranou věc nehrajeme,“ uvedl skladbu na pódiu Maxim. „Ale já to vidím tak, že si budu dělat, co kurva chci.“ A publikum samozřejmě šílelo.
Prodigy problém neignorovali, v každém tehdejším rozhovoru a prohlášení zdůrazňovali, že text v žádném případě nemá nic společného s násilím na ženách. Podle hudebníků jde o frázi znamenající pustit se do něčeho se zápalem či vervou.
Úplně to nepomohlo, proti skladbě se ohradila americká feministická organizace NOW a následná veřejná diskuze vedla k tomu, že obchodní řetězce Kmart a Wal-Mart stáhly desku z obchodů, a to navzdory faktu, že ji už téměř půl roku měly v nabídce. Složitý vztah ke Smack My Bitch Up dobře ilustruje MTV, která nejprve skupině dala dvě ceny MTV, aby pak klip raději stáhla z vysílání.
Neopakovatelná kapitola
Kapitola jménem The Fat of the Land nemá bohužel úplně šťastný konec. Prodigy sice vylétli na absolutní vrchol popularity, zápřah takového úspěchu si ale vybral svou daň. Objevily se hádky, vyčerpání, otrava. Prodigy se brzy rozloučili s Gizzem Buttem, kytaristou, který sice nebyl členem skupiny, ale v doprovodné sestavě hrál výraznou roli na všech koncertech, které k The Fat of the Land odehráli. A když krátce poté odešel i dlouholetý člen Leeroy Thornhill, dali zbylí hudebníci Prodigy až do roku 2002 k ledu. A i pak to s comebackem trochu drhlo, protože deska The Fat of the Land nastavila laťku příliš vysoko a s žádnou další už Prodigy svůj úspěch nezopakovali.
Jenže dá se vůbec něco takového zopakovat? Nejspíš ne. The Fat of the Land je zkrátka jenom jedna. Stejně jako jsou jenom jedni Prodigy a jako byl jenom jeden Keith Flint. I když tehdy rodičům připadal dementní.