1. Tak dobře
Když Michael Žantovský poprvé přinesl štos asi dvanácti svých textů, dychtivě jsem v nich velmi rychle listoval a oko mi padlo právě na tento text, u kterého jsem se zastavil. Bylo mi jasné na první pohled, že je to pecka, a hned jsem se do toho pustil. Byla to první píseň z Michaelových textů, první píseň, kterou jsme nahráli, je to první píseň na desce a první singl. BJ Cole zde má krásné sólo na pedal steel kytaru, uvedl se takhle krátce poté, co přiletěl z Londýna. Původní název textu byl „Až jednou“, ale ten jsme nemohli použít, protože „Jednou“ už jsme jednou nahráli.
2. Ulici bičuje déšť
Jedna ze dvou písní na albu, ke kterým Vláďa složil hudbu i text. Text, v němž vystupuje i „mladý herec“ Honza Cina (prý to ví a souhlasil). Touhle písní pro změnu naše kapelní nahrávací session skončila. Gospelový sbor nahrála Stephanie Alvarenga, vynikající zpěvačka z New Yorku, se kterou mě kdysi seznámil Ondra Pivec. Také tady s Vláďou zpívá i jeho syn Adam. Uvědomil jsem si, odmyslíme-li si zcela jiný repertoár, že Adamův hlas zní v podstatě stejně jako Vláďův před 50 lety. Chtěl jsem zkusit duet Mišíka „se sebou samým“, „starý s mladým“, a požádal jsem Adama o backvokály do několika písní. Na Vláďu jsme to „ušili“ jako překvapení. Byl jsem zvědav, jestli svého synka v mixech pozná. Tady se to enormně hodí, protože Vláďa zde mimo jiné přemítá, „jak se daří dětem“. Pro pozorné ucho zní v mezihrách hlas Karolíny Karlíkové Kalandrové, dobré duše studia Sono. Natáčeli jsme pár zpěvů u Pavla Karlíka a Karolíny doma a po jejich manželské „zvukovce“ zůstala v projektu a omylem Karolínina stopa zpěvu, jak nastavovali mikrofon, přesně tam, kde to náhodou v mezihře zní. Kdo pozná, jakou píseň zpívala, má bod. My jsme ji to ale rozhalili tak, aby to nepoznal nikdo, protože nemáme práva.
3. Měl jsem sen
Toto je jeden z trojice Vláďových textů, které se hudby dočkaly v rychlém sledu kolem půlnoci po únorové lyžovačce v Německu, když děti usnuly. Podílel se na něm i Michael Žantovský. Sny a představy se v poslední době do Vláďových písní dostávají často. Tenhle je celkem odlehčeněji zpracován, tak jsem zvolil lehčí žánr reggae, který už Vláďa okusil – například v legendárním „Šmajdáku“. Ale je takové netradičně pojaté – s kytarou „nylonkou“ a BJ’ovým klouzáním po weissenborn kytaře. Nechybí ovšem dechová sekce a pár dubových míchacích fíglů Milana Cimfeho. Saxofonista Zbyněk Polívka, se kterým jsem dělal poprvé, se před natáčením dechové sekce velmi vkusně rozehrával, tak jsem ho poprosil i o takové sólíčko, které původně nebylo v plánu.
4. Blues o nemocnici
Michael Žantovský napsal texty pro tuhle desku Vláďovi vyloženě na tělo. Fráze „občas provází mě smůla, ale zas bude líp“ se z tohoto textu dostala až do esemesek, které mi Vláďa posílal ze svého bohužel celkem dlouhého letošního letního pobytu v nemocnici. Michael si asi refrén představoval rokenrolově, když už zcizil Elvisovi akustickou konstantu „Be-bop-a-loola“, já jsem ale hudbu pojal romantičtěji, jako ploužákový šlágr ze 60. let, a refrén svěřil vokálnímu dívčímu kvartetu, které jako by vypadlo z desek Leonarda Cohena. Vzpomínám na nekonečné úpravy detailů v textu – Vláďa odmítal zpívat o své čtvrti verš „jsou tu jen modelky a žádné víly“, protože v textu jiné písně (o dvě výš) mu v jeho milovaném Vegtralu „hladinky točí dvě usměvavé víly“, takže by to nebyla pravda. Až takový je to detailista.
5. Neodcházej naštvaná
Druhá kompletní Vláďova píseň, typické jeho „blues ze života“. Pravděpodobně je to píseň založená aspoň nějak na skutečné události, i když není zjevné, kdy se stala a zda Vláďovi nebo někomu z jeho okolí. Zemitější zvuk dodává kontrabas Tomáše Lišky, kterého jsem povolal do studia na jeden den, kdy náš baskytarista Matěj Belko měl jiné povinnosti. Řekli jsme si, že zvuk obohatíme „po dylanovsku“ akustickou basou a celkem to sedlo. Nakonec máme s jeho kontrabasem čtyři písně. Bravurní sólo na hammondky tu má Ondra Pivec. Dlouho jsem řešil, jak to sólo vygradovat, jestli aranžérsky, nebo modulací, až bubeník Martin Novák přišel s tím, že ho vygradujeme naopak prostě tím, že půlka kapely přestane hrát. Geniální. A nahráli jsme místo toho kolektivní „tleskačky“. Opět Adam Mišík se svým suverénním druhým hlasem v refrénu.
6. Vteřiny, měsíce a roky
Zhudebněná báseň Jana Skácela o vzpomínkách na jeho brněnské působiště – původně nazvaná „Kotlářská 35a“, se souhlasem dědiců pro naše účely ovšem přejmenovaná, abychom po ní – na návrh grafika Aleše Najbrta – mohli pojmenovat celé album. Subtilní píseň s krásným sólem kytaristy Lukáše Martinka a dokonalým groovem na perkuse Michita Sancheze. Byla to první píseň, kterou jsem někdy v létě 2023 pro album složil. Vzpomínky jsou univerzální téma. Vteřiny, měsíce a roky pozpátku jdou kolem nás.
7. Nocí bloudí stíny
Další z Vláďových snových vizí, tentokrát trochu temnější. Opatřil jsem ji poněkud přímočařejší harmonicky jednoduchou hudbou, a protože text neměl refrén, máme zde jakýsi instrumentální refrén, po každé sloce je o něco delší, to myslím navrhl taky Martin Novák. Když jsme ji poprvé dohráli, vyskočil Ondra Pivec od hammondek a vykřikl, že toto je ten pravý popový hit. Tak uvidíme. Při mixu jsem si troufl nazpívat tady Vláďovi takové vokální „křoví“.
8. Okno v paměti
Jedním z významných impulsů při tvorbě repertoáru pro toto album byla i sbírka básní Jiřího Dědečka, kterou mi moje žena věnovala vloni k Vánocům. Okno v paměti jsem zhudebnil hned na Boží hod a konečně jsem se pak v lednu seznámil s Jirkou Dědečkem u piva na Malé Straně. Jirkovy texty tvořily vždy důležitou páteř Vláďova repertoáru, hlavně ty ze sbírky „Měsíc nad sídlištěm“. Tak jsem rád, že se jeho tvorba s Vláďou opět protnula. Pepa Štěpánek a Lukáš Martinek zde nabízí rockabillyové riffy a Honza Steinsdörfer hraje vynikající sólo na klavír. Na konci vznikla až při natáčení spontánní dohra, kterou startuje BJ Cole chromatickým vstupem do sóla a kde si pak „povídá“ každý s každým.
9. Ráno bouchly dveře
Vláďova vzpomínka na nelehké dětství, téměř hmatatelné situace, jako by se odehrávaly tady a teď. Lenka je zasněná, někoho miluje, já to ale nejsem… Když byl Michael Žantovský požádán o nějaké zásahy, napsal, že není možno ani potřeba měnit „ani slovo“, jak je to přesné. Hudba se mi vyloupla jako jakási rafinovaná balada s pinkfloydovskou harmonií velkých („majových“) septakordů hraných na steel kytaru a hammondky. Pepa Štěpánek zde hraje na flamencovou kytaru našeho kamaráda Dana Gáji, jemuž vděčím za mnohé, mimo jiné za nápad, aby naši kapelu na této desce doplnil Lukáš Martinek. Sluší se právě tady podtrhnout, že nahrávky pro tuhle desku vznikly (kromě zpěvů a dechové sekce) „naživo“, tj. tak, že celá kapela (osmi- až desetičlenná) hraje najednou a pospolu se vzájemnými interakcemi a téměř nic už se pak neupravuje a nedotáčí. Točilo se tak do 60. let a často i poté, i když už vznikly vícestopé záznamy umožňující postupné nahrávání a dotáčky. Ta chemie vzájemného naslouchání a ovlivňování, která se dnes ve studiu využívá téměř výlučně v jazzu a klasické hudbě, je nenahraditelná. Chtěli jsme si to vyzkoušet – je to pochopitelně napínavý, ale velice obohacující proces. Právě proto jsme k Pepovi Štěpánkovi potřebovali ještě jednoho elektrického kytaristu a Lukáš, mimo jiné zkušený producent a zvukař, se ukázal jako skvělá volba. V každé volné chvíli si povídali s Pepou o kytarách, kombech a jiném gearu.
10. Metál
Tento text Michaela Žantovského nás vrací na loňské předávání státních vyznamenání, kde jedno Vláďa převzal z rukou prezidenta Petra Pavla, když jej o několik let předtím odmítl převzít z rukou Miloše Zemana. Není to ale vůbec politický text, není to ani osobně laděný popis večírku na Hradě, přestože autor textu tam byl také. Je to píseň o relativitě historie – „pátrá po zlu, jež minulost skryla, ale těžko mu vysvětlíš, jaká vlastně byla“. Vláďovi se do tohoto textu nejdříve moc nechtělo, ale podal ho pak skvěle, ostatně jako všechny písně na desce. Nevím, kdy se mi poštěstí pracovat s někým, kdo nabízí takhle dokonalý pěvecký výraz. Píseň vrcholí divokým fuzzovým sólem kytaristy Pepy Štěpánka.
11. Milé mozkové závity
Závity jsou Vláďův lehce sebeironický text a zadání bylo podpořit ho nějakou veselou a rychlejší hudbou. Vzpomněl jsem si na svých 14 let ve skupině Sto zvířat a nabídl jsem ska. Bylo veselé sledovat, jak se s tímto žánrem ve studiu popasuje kapela, z níž nikdo (kromě Matěje Belka a mě) k tomuto žánru nikdy ani z dálky nepřičichl. Ale profík se ukáže podle toho, že dokáže zahrát cokoli. Jedním ze znaků vrcholného ska jsou dokonalé dechy, proto jsem oslovil Štěpána Janouška (který zde má i virtuózní sólo na trombón) a jeho ex-kolegy z kapely Green Småtroll. Píseň jsme s Vláďou věnovali Honzovi Kalinovi ze Zvířat, který vloni zemřel.
12. Nevědomí
Báseň Josefa Kainara, kterou mi jednou Vláďa poslal přepsanou do esemesky. Takhle inspirativní text se neobjevuje každý den, takže píseň byla hned hotová. Dokázal by jiný rocker takhle podmanivě zazpívat verš „On je tak tichý, že až podobá se čistému hříbku v mlází pod mechem“? A opět BJ Cole s nádherným sólem, které po něm přebírá Lukáš Martinek. Asi jediná píseň ve tříčtvrtečním rytmu na albu.
13. Ono to přejde
Další text Michaela Žantovského ušitý na míru Vláďovi, trochu temnější líčení bezčasí, kdy člověk nevnímá, jak plyne den či noc. Ovšem s pozitivním vyzněním a s biblickou vizí v závěru „ze tmy světlo vzjede a zastaví se čas“. Jemnější folkovější píseň s violoncellem Hanky Baborákové. Uvědomil jsem si, že tradici violoncella, kterou u Vládi založil Olin Nejezchleba, bychom měli aspoň v jedné písni dodržet.
14. Destiláty
Tento text napsal k mé výzvě pro Vláďu Tomáš Belko, můj dávný kolega ze Sto zvířat, s nímž jsem napsal už mnoho písní pro mnoho interpretů, filmů a seriálů. Destiláty mi poslal vloni v létě, a když pak zemřel Honza Kalina, použil je jako svérázný nekrolog umístěný na Facebook. Opatřený nějakým rychlým skáčkem by text Honzovi jistě slušel, ale pro Vláďu jsem zvolil spíše zemitější bluesový základ, který odspodu „tvrdí“ kontrabas Tomáše Lišky. Pepa Štěpánek dodal základní kytarový riff a Ondra Pivec hysterické sólo na retro varhánky Phillips.
15. Moudrost
Bohémská báseň Františka Gellnera, také mi ji poslal Vláďa, ač jistě nejsem první, kdo ji zhudebnil. Pepa Štěpánek zde hraje na elektrickou i akustickou dvanáctistrunku, čímž oživuje ducha George Harrisona. Stephie Alvarenga svými mnohohlasy dodává písni až hymnický charakter, díky němuž Vláďa považoval píseň za ideální závěr alba.