Jack White je považovaný za jednoho z nejvýraznějších kytaristů a skladatelů své generace. Jeho nahrávky jsou přijímány s nadšením, sbírá jedno ocenění za druhým a těší se uznání u kritiků i široké skupiny fanoušků. Jenže to se bavíme o dnešní době. Jaké byly začátky jeho kapely The White Stripes a proč se debutová deska dočkala uznání až s odstupem několika let?
Nenahráváme, nemáme peníze
Možnou odpověď nabídne letmý průlet alby, kterými v roce 1999 žili rockoví fanoušci. Foo Fighters vydali There’s Nothing Left to Lose, Red Hot Chili Peppers Californication, příznivci rocku pro starší a pokročilé měli Santanovu desku Supernatural či Stingovu Brand New Day, mezi nastupující talenty se naopak hlásili blink-182 s Enema of the State. Tato alba vyplnila prakticky veškerý mediální prostor věnovaný soudobému rocku, a když už nějaké hudební televize či rádia měly žánrové pořady jdoucí trochu hlouběji, pozornost byla obrácena směrem ke kvasící nu-metalové scéně. White Stripes jsou dnes spolu se Strokes považováni za jedny z čelních představitelů nové kytarové vlny, která přinesla renesanci garážového zvuku a na začátku milénia udělala z indie rocku dominantní kytarový žánr, ale jejich čas musel nejdřív přijít.
Dvojice Jack a Meg Whiteovi začala hrát v roce 1997 a dlouho se motala na detroitské klubové scéně bez nějakého výraznějšího úspěchu. Dokonce odmítla nabídku od tamního punkového labelu Italy Records na vydání singlu, protože na jeho nahrání zkrátka neměli peníze. Přesvědčil je až argument, že veškeré náklady pokryje vydavatelství.
Manželská dvojice Whiteových neměla potřebu někam spěchat. Místo toho si ti dva doma hráli s nápady a budovali si image, takže když na jaře 1999 konečně podepsali smlouvu na desku s kalifornským labelem Sympathy for the Record Industry, byli prakticky dokonale připraveni. Jejich hlavním motivem bylo číslo tři. Tři elementy v hudbě: zpěv, kytara, bicí. Tři barvy na pohled: bílá, černá, červená. A nebrali se moc jako kapela.
Na nahrání vůbec prvního singlu neměli začínající The White Stripes peníze.
„Když jsme začínali, vnímali jsme se jako umělecký projekt s punkrockovým divadlem,“ vyprávěl Jack White v rozhovoru pro The New Yorker. „Můj hlas byl jak z kresleného seriálu, tak vysoko. Hráli jsme si s tím, co všechno dokážeme nacpat do blues. V blues jde o to vmáčknout všechno do tří akordů, dvanácti taktů, tří linek osnovy. Nejjednodušší prvky. Toho jsme se drželi.“
Blues je základ
Eponymní debut je nahraný přesně v tom duchu. Je to syrová deska i na poměry už tak dost zvukově osekaných White Stripes. S posluchačem se vůbec nemaže, nejde mu naproti, na něco jako ideální otvíráky nebo singly se tu vůbec nehraje. Zpětně její sílu oceňuje i sám Jack White, jak prohlásil v rozhovoru pro Guitar Player: „Pořád cítím, že jsme naši první desku nepřekonali. Je to nejsyrovější, nejsilnější a Detroitem nejvíc nasáklá nahrávka, jakou jsme kdy udělali.“
A má pravdu. Debut je nasáklý blues nejen hudebně, ale i tematicky. Je věnovaný Edwardu Jamesi „Son“ Housu juniorovi, klasikovi delta blues a slide kytary. White se tehdy pro onen nástroj nadchl, na debutu zazní ve dvou skladbách a vrátí se i na druhé desce. Dvojice tehdy nahrála i cover bluesové klasiky St. James Infirmary Blues a v Cannon, skladbě syrové jak první Sabbati, zazní motiv další bluesové klasiky John the Revelator od Sona House. Mimochodem, tato píseň inspirovala později i Depeche Mode, kteří ji vydali na desce Playing the Angel. V jejich podání ovšem blues téměř vymizelo.
Ale zpátky k debutu White Stripes. Na syrovosti mu přidává i fakt, že bylo částečně nahrané doma na Whiteův čtyřstopý magnetofon a jednoznačně pak zodpovědnost za zvuk nese i surové bubnování Meg White. Nebyla zkušená bubenice, začala se učit hrát až coby Jackova manželka. „Jednou jsme byli u nás na půdě,“ popisoval White pro New Yorker, „a něco jsem nahrával. Zeptal jsem se jí, jestli by jí nevadilo odbubnovat mi pár jednoduchých rytmů. Neříkal jsem jí, co má dělat, leda tak poradil pár věcí. A ona si sedla a dala to.“
Jediný singl z debutového alba je o špatnostech detroitského automobilového průmyslu.
Nad Meginým stylem bubnování se rozplýval i v rozhovoru pro Rolling Stone: „Když se mnou začala hrát na bicí, prostě jen tak z plezíru, bylo to svěží a osvobozující. Bylo v tom něco, co mě osvobozovalo.“
„Jsem holt stydlivá osoba,“ doplnila ho tehdejší manželka. „V tom je moje síla, hodně bubeníků by se cítilo divně, že hrají tak jednoduše.“
Právě ta jednoduchá hra na bicí mohla stát za koncem White Stripes. Meg White není rocková hvězda, je to tichá introvertka soustředící se na dílo. Whiteovi se sice v roce 2000 rozvedli, ale v kapele pokračovali dál. Jenže na Meg se snášela od první desky kritika. Trpěla to dlouho, ale v roce 2007 odmítla dál koncertovat a bylo jasné, že White Stripes skončí. Dnes žije v Detroitu, zdvořile odmítá nabídky na rozhovory a Jack White to pro New Yorker uzavřel tím, že za její odstup od veřejnosti a hudebního světa můžou právě ty roky torpédování jejího herního stylu, na který on sám nedal dopustit.
Hrozná dodávka, ještě horší aparatura
Kritici sice po vydání debut chválili (včetně přímočarého bubnování Meg White), ale díru do světa rozhodně neudělal. White Stripes zůstali několik dalších let zakotvení na detroitské scéně, sem tam vyrazili do klubů mimo domovský stát Michigan. Nicméně o to větší popularitu si s každým dalším koncertem získávali. Dojemný je v tomto ohledu článek Detroit Free Press, který dávno po nástupu White Stripes ke slávě zpovídal pamětníky jejich začátků. Dan Miller, zpěvák dřívější Whiteovy kapely Goober & The Peas, vzpomínal: „První deska je nefalšovaný dokument toho, jaká ta kapela kdysi byla, jak hrála naživo. Jim Diamond (producent) odvedl s tím zachycením skvělou práci. Co se textů týče, bylo parádní slyšet tu desku tehdy poprvé. Hodně lidí, kteří kapelu znali z koncertů hraných na tu jejich příšernou aparaturu, do té doby nemělo jak rozpoznat tu hlubokou poetiku, ten dylanovský prvek v Jackových textech.“
Ben Blackwell, Whiteův synovec, v tom samém článku vzpomínal, jak na White Stripes po vydání debutu začali pomalu chodit lidi. „V září nebo říjnu 1999 jeli turné s Pavement, měl jsem parádní kazetu, co zvukař nahrál na jednom koncertě. White Stripes tehdy vystoupili pro osm set lidí, rozhodně největší publikum, pro jaké kdy hráli. Měli set na půl hodiny, ale byli tak nervózní, že to sfoukli zrychleně za dvacet minut. V Let’s Shake Hands bylo výborný sólo. Od té doby se bojím Jackovi půjčovat věci, protože si ode mě půjčil tu kazetu, že si ji poslechne v dodávce. Nevím proč, jeho vůz neměl ani klimatizaci, natož přehrávač. Někdo se mu do dodávky vloupal a odnesl si z ní jen a pouze tuhle kazetu. Takže, milí spoluobčané Detroitu, tam někde venku je pořád kazeta s báječným živákem White Stripes z Recherova divadla v Thompsonu, stát Maryland.“
Screwdriver prý vznikla tak, že Jack s Meg seděli u stolu, na kterém byl položený šroubovák.
Jsme jako děti
Whiteův synovec nakousl téma velikosti publika, pro jaké White Stripes hráli. Ani s první, ani s druhou deskou se nedočkali většího úspěchu. „Na mainstream jsme vůbec nepomýšleli,“ vzpomínal Jack White pro New Yorker. „Předpokládali jsme, že hudba, kterou děláme, je svým způsobem osobní, pro nás. Měli jsme zažito, že v každém městě hrajeme pro padesát lidí. Ale dělo se něco, co jsme nijak neovlivnili. Říkali jsme si tehdy: najednou hrajeme pro pět set lidí, pak vyprodáme klub dva večery po sobě, počkat, co se to děje? To všem jeblo?“
White Stripes si to nejen, jak se říká, vyjezdili, ale pořád byli sví. Nedělali ve zvuku kompromisy, a když v roce 2003 vydali album Elephant s fenomenálním otvírákem Seven Nation Army, přišel konečně, i když pro ně nejspíš nečekaně, globální komerční úspěch. Ale to už je zase jiný příběh.
Když se před čtyřmi lety, tedy už s hodně dlouhým časovým odstupem, časopis Willamette Week zeptal Jacka Whita, jaké má dnes pocity z debutové desky, shrnul to nečekaně sentimentálně: „Je v tom rozhodně dětskost. Meg tam bubnuje fakt primitivně a já to miluju. Můj hlas, myslím, občas zní jak nějaké dítě. Ale tenhle přístup vidíte u hromady kapel. Vezměte si Iggyho Popa a ty jeho pódiové kejkle. Každý jsme pořád tím samým člověkem, jakým jsme bývali kdysi. Nebo jím alespoň chceme být. Každý chceme mít tuhle svobodu.“
Jack White tvrdí, že Astro je o čemkoli, co děláte doma za zavřenými dveřmi.