K pochopení fenoménu, kterým se Strokes tehdy v létě 2001 raketově stali, je dobré podívat se na dobový kytarový mainstream. Nejúspěšnějšími rockovými hity byly Californication od Red Hot Chili Peppers, Boulevard of Broken Dreams od Green Day, nedalo se vyhnout Nickelback s jejich This Is How You Remind Me.
Z alternativnějších kapel uspěli 3 Doors Down s Kryptonite, Staind s ploužáčkem It’s Been Awhile a nejúspěšnějšími tvrďáky v hitparádách byli dnes tolik vysmívaní Puddle of Mud s hitem Blurry. Všechno dost vypiplané, produkčně dotažené skladby se spoustou melodických háčků, na které se posluchač mohl chytit. Ostatně možná i vám při čtení tohoto seznamu některé melodie vyskočily v hlavě, i když jste je pětadvacet let neslyšeli. Mainstreamový rock byl tehdy zkrátka technicky dotažený, a kdo zněl jen trochu syrově, až amatérsky, neměl v rádiích moc šanci.
Nějak moc si věří
A najednou přišli The Strokes. Newyorská parta okolo frontmana Juliana Casablancase, který chtěl zkrátka jenom skládat písničky a vyrazit s nimi do klubů. Proto přizval kamarády, některé i z dětských let a bez hudebních zkušeností, místo aby skupinu dával do kupy už z vyhraných muzikantů. „Přišel jsem do kapely jako poslední, Julian už se s klukama sehrával,“ vzpomínal pro The Guardian sólový kytarista Albert Hammond Jr. „Sice to vypadalo, že si sedneme, ale já se ještě musel naučit hrát na kytaru. Julian byl ten, kdo u nás skládal. Pamatuju si, jak za mnou přišel s The Modern Age (píseň, která se objevila na debutovém EP i prvním albu, pozn. red.). Říká mi: ‚Hraješ déčko a géčko. Jo, nějak takhle, jen ty akordy držíš blbě.‘ Dalo nám to zabrat, ale byla to kouzelná chvíle. Do konce večera jsme měli písničku hotovou.“
Strokes se zpočátku chtěli soustředit na skládání a zkoušení, a teprve když byli schopní dát do kupy alespoň základní koncertní setlist, vyrazili do klubů. Zprvu se motali jen po newyorských podnicích, kde narazili na budoucího producenta Is This It Gordona Raphaela. To seznámení i jeho přístup je důležité zmínit, protože dokonale vystihují tu syrovou bezprostřednost, s jakou deska vznikala.
„Měl jsem malé studio, kam jsem si zval začínající kapely,“ vzpomínal taktéž pro britský deník The Guardian. „Obcházel jsem kluby a říkal muzikantům, že nahrávání je moje parketa a udělám jim desku. Jednou jsem šel na koncert, kam byl vstup zadara, a z první kapely, Come On, mi spadla brada. O druhé kapele, Strokes, jsem si myslel, že to ti frajírci přehání s image a nějak moc si věří. Dal jsem oběma vizitku a Strokes se pak ozvali, o Come On už jsem nikdy neslyšel.“
Ze sklepa do světa
Gordon Raphael produkoval třítrackové debutové EP Strokes a tehdy se s tím ani on, ani kapela nemazali, ale to se mělo brzy změnit. „Toužili v klubech trochu poskočit nahoru, mít lepší hrací čas nebo větší pódia, a tak chtěli natočit demáč, který by jim v tom trochu pomohl. Plácli jsme si na tři dny, za šest stovek dolarů. A jakmile v tom mém sklepním studiu začali hrát, zněli najednou mnohem zajímavěji, než jak jsem si je pamatoval z koncertu.“
Kapela začala obesílat kluby i labely, ale moc se nechytla. Demáč se však dostal až přes oceán do kanceláří londýnského labelu ough Trade Records. Podepsali s nimi smlouvu, časopis NME vyhlásil píseň The Modern Age singlem týdne a bylo jasné, že kapela má nakročeno k velkým věcem.
„Julian mě vzal na večeři,“ vzpomínal Raphael, „a sdělil mi, že Rough Trade chce, aby jejich debutovou studiovku produkoval Gil Norton. Dělal tehdy s Pixies nebo Foo Fighters a jeho desky se prodávaly po milionech. Julian mi nabídl, že desku svěří mně, když řeknu, že to zvládnu zprodukovat líp. Odpověděl jsem mu, že nic takovýho říct nemůžu. Vstal k odchodu a pronesl: ‚Tak si naser, teď to musíme natočit s Nortonem!‘ O pár týdnů později mi zavolal. S Gilem jim to ve studiu nefungovalo.“
Testováno na lidech
A tak byla práce na desce, která měla brzy změnit kytarovou scénu, svěřena do rukou producenta s malým studiem ve sklepě, který sháněl kšefty tak, že po newyorských klubech rozdával vizitky začínajícím kapelám. I když už za sebou měli spolupráci na debutovém EP, tentokrát práci pojali producent i kapela jinak. O dost pečlivěji a profesionálněji, s jasnou vizí.
„Chtěli jsme, aby deska zněla, že jsme zrovna přišli do studia, zapnuli nahrávání a všechno ostatní nám bylo jedno,“ vyprávěl Casablancas v rozhovoru s novinářem Paulem Stokesem. „Ale i za tím je vždycky nějaká práce. Nějaký materiál jsme nahráli živě, něco se ještě muselo upravovat. Pár měsíců před nahráváním jsme si naplánovali koncerty, na kterých jsme přehrávali jenom materiál na desku, píseň po písni podle plánovaného pořadí. Tak jsme zjistili, co na lidi funguje a co jim zní cool. Měli jsme čas to otestovat. Když složíte písničku a nějaká část z ní publikum nebaví, tak si toho všimnete. A přesně na to jsme se zaměřili. Někdy je lepší nechat druhé, ať si to poslechnou, a teprve pak pochopíte, co jste vlastně složili. Jsou chvíle, kdy si říkáte, že jste složili super song, jenže pak vylezete na pódium a najednou tušíte, aniž byste ještě začali hrát a lidi si to poslechli, že to možná nebude taková pecka, jak jste si mysleli. A jindy naopak těsně před začátkem vycítíte, že z toho budou lidi odvaření.“
I když Is This It zní syrově a spontánně, pravda je, že Strokes přišli do studia perfektně nadrcení a připravení si s výsledkem ještě hodně pohrát. „Hodně jsem se o té kapele dozvěděl až během nahrávání,“ řekl Raphael v rozhovoru pro Sound on Sound. „Obzvlášť Julian mě překvapil, myslel jsem si, že je z nich nejtišší, nejvíc v pozadí, co toho o muzice moc neví. Měl jsem za to, že tam zkrátka jenom zpívá a je tváří skupiny, a když měl pak při míchání nějaké připomínky, snažil jsem se mu vysvětlit, že toho vím o nahrávání víc a ty nástroje jsou hlasité přesně tak, jak mají být. On se na mě vždycky jenom podíval a s potutelným úsměvem řekl: ‚Mohl bys, prosím, jenom vytáhnout ten zpěv, abych si ho líp poslechl?‘ A když jsem to udělal a zjistil, že to zní skvěle, dost mi to otevřelo hlavu a hodně to zlepšilo naši spolupráci.“
Ke Casablancasovým připomínkám je zajímavé, co producent pravil ve výše citovaném rozhovoru pro The Guardian: „Julian měl hromadu nápadů a až úchylně jasnou představu, jak to chce s rytmikou. I kdyby měl v sobě třináct piv a spal na gauči, otevřel by jedno oko a zamumlal: ta hajtka je špatně.“ Budiž to opět důkazem, jak zdánlivě zvukově rozcuchaná, až nedbalá deska byla ve skutečnosti pečlivě, detail za detailem zprodukovanou nahrávkou.
Album, které změnilo rock
Když Is This It 30. července 2001 konečně vyšla, byla z ní okamžitě senzace. Recenze se předháněly v superlativech a absolutních hodnoceních. S odstupem času se navíc ukázalo, že šlo o jednu z těch zásadních nahrávek, které změní celou scénu. Strokes totiž odstartovali vlnu indie rocku. Nebyli první, kdo s ním přišel, nicméně mu vyšlapali cestu, ale klidně to řekněme rázněji, rozrazili bránu do mainstreamu. Labely se začaly předhánět, kdo objeví „další Strokes“, řada kapel tomu přizpůsobila svůj zvuk nebo na něm rovnou začínala.
Zejména v Británii, kde se po vydání vyhoupla na druhé místo v prodejnosti, rezonovala Is This It mohutně. Pozornost, kterou na sebe následně strhli The Libertines (mimochodem taktéž ze stáje Rough Trade), Arctic Monkeys nebo Franz Ferdinand, by bez Strokes byla rozhodně menší. V Americe se zase vyloupli White Stripes nebo Interpol, ve zbytku světa se na indierockové vlně svezli švédští The Hives nebo Australané The Vines. A to jsme jmenovali jen ty největší hvězdy, v rockových rádiích a hudebních televizích tehdy rotovaly desítky dalších indierockových kapel. Zrodil se nový fenomén. Když se znovu podíváte na začátek článku, jaké rockové hity válcovaly hitparády o rok dřív, dá se indie rock vnímat skoro jako protestní žánr, vymezení se vůči ve studiu vypiplanému rocku. I když, jak už zaznělo, i ta Is This It byla dost vypiplaná, jen tak neměla znít.
Závěrem citujme ještě jednou Casablancase v rozhovoru s Paulem Stokesem. Novinář se totiž na zpěváka obrátil, když časopis NME vyhlásil Is This It albem dekády, co na to říká. „To je úplný úlet! Nikdy by mě nenapadlo na to jenom pomyslet. Vlastně ani nevím, co to znamená. Že to byla dobrá dekáda? Špatná dekáda? Nevím, hodnocení vlastní tvorby mi vůbec nejde. Ale když jsem se to dozvěděl, bylo to parádní.
A The Libertines s Up The Bracket na druhém místě? To už je úplná magořina! Geoff Travis z Rough Trade by si ten žebříček měl vytisknout a zarámovat!“