Jasně, punk rock tu byl už dřív, ale teprve v roce 1994 se konečně prodral na výsluní, kde trůnil až do konce dekády, než ho vystřídal nu-metal. Jak to tehdy bylo?
Dodávka místo hotelu
The Offspring sice nebyli neznámá kapela, minimálně v domovské Orange County už kolem sebe měli slušnou komunitu. Fanoušky začali nabírat napříč kalifornskými kluby, které se staly rodným krajem nové vlny punk rocku. Nicméně to pořád byla parta amatérů, co neměla ani pořádnou techniku. „Před vydáním Smash se děla řada drobných věcí, které se nakonec ukázaly jako zásadní,“ vyprávěl frontman Dexter Holland pro Kerrang. „Nákup lepší techniky byla jedna z nich. To, co jsme měli, byla poloamatéřina, nedokázali jsme s tím udělat pořádnou nahrávku, rozhodně ne takovou, která by odpovídala požadavkům lidí v rádiích. Dostal jsem nápad zavolat Noodlesovi (kytarista The Offspring) a říct: ‚Hele, co kdybychom vzali něco z kapelních peněz a koupili pořádnou bednu?‘ A hned to znělo jinak, stačil jeden aparát a jedna bedna. Ron (Welty, bubeník) si půjčil nějaký prachy na nový bicí. Ne že bychom si mysleli, že na tom závisí naše budoucnost. Jenom jsme si říkali, že je to dobrý nápad, a nakonec se ukázalo, že to bylo zásadní.“
The Offspring tou dobou byli sice kapela na vzestupu, ale pořád na míle vzdálení profesionální hudební kariéře. Holland studoval, Noodles pracoval jako školník na střední, basák Greg K. dělal v tiskárně. Kytarista ve zmíněném rozhovoru pro Kerrang frontmana doplnil: „Na nahrávání Smash jsme rozhodně moc peněz nedali. Nedokázali jsme ani zaplatit hotel našemu producentovi, po celou dobu nahrávání musel spát v dodávce!“
Zmíněný producent Thom Wilson byl vůbec zásadní postava nejen alba Smash, ale začátků The Offspring celkově. Byl specialistou na punkrockové nahrávky, s kapelou dělal od jejích začátků a dal jí velkou školu.
První singl z desky.
„S ním to bylo vždycky trochu tam a zpátky,“ popisoval krátce po vydání Smash Holland pro Los Angeles Times. „Vždycky vypíchnul něco, co se dalo zlepšit, my si to vzali k srdci a šli zase zkoušet. Pak jsme napsali novou písničku, zase nám k ní řekl svý, zase jsme se vrátili do zkušebny a takhle jsme na sobě makali za pochodu. Máme štěstí, že jsme si s Thomem kdysi sedli.“
„Umím být velmi tvrdohlavý, když na to dojde,“ doplnil ho v tom samém rozhovoru producent. „Ale vždycky to bylo velice zdvořilé. Většinou, když s někým delší čas pracuju, dojde mu, že to nemyslím osobně. To je možná důvod, proč s The Offspring spolupracujeme tak dlouho. Umí se přizpůsobit a jsou odhodlaní. A věří mi.“
Jsou z nás boháči
The Offspring dali na nahrávání Smash dohromady zhruba dvacet tisíc dolarů, což byla limitující částka nejen pro producenta přespávajícího v dodávce. Jak pravil Noodles pro Rolling Stone: „Pořád jsme volali do studia, abychom zjistili, kdy tam zrovna nikdo nenahrává. Jakmile bylo prázdné, hned jsme se tam zkoušeli protlačit s nějakou slevou.“
Možná mohli slevit z nároků, ale nechtěli. V hollywoodském studiu Track Record nahráli Red Hot Chili Peppers album Mother’s Milk, Snoop Dogg svůj debut Doggystyle a mohli bychom pokračovat s dalšími hvězdami své doby jako Coolio, Mötley Crüe nebo Kid Rock. The Offspring to měli stejně jako s aparaturou, brali to zkrátka jako investici. A dobře udělali, protože když Smash po různě lepených termínech konečně dokončili, všichni zúčastnění věděli, že mají v ruce velkou věc.
Poslední důležitou osobou příběhu je Brett Gurewitz, manažer, majitel labelu Epitaph a kytarista Bad Religion. Když cestou ze studia poslouchal finální mix Smash, podle svých slov objel nejméně dvacetkrát blok, pouštěl si album dokola, a když konečně dorazil domů, řekl své ženě: „Lásko, odteď bude všechno jinak. Jsme bohatí.“
A měl pravdu. Když album 8. dubna 1994 vyšlo, začalo se prodávat nevídaným způsobem. Naprosto překonalo veškerá očekávání, jak popsal Holland: „Před vydáním Smash byli Bad Religion jasnou laťkou pro všechny punkové kapely. Se sto tisícem prodaných kusů to byli králové Epitaphu. To byla ta pomyslná hranice, na kterou se dalo dostat, dál už to nešlo. Sto tisíc a hotovo. Což bylo číslo, které jsme měli v hlavě jako maximální možný úspěch.“
Smash se nakonec prodalo v USA přes šest a celosvětově přes jedenáct milionů. Šlo o první zlatou a platinovou desku labelu Epitaph a nakonec z toho bylo deváté nejprodávanější album roku v USA.
Pomyslnou hranici sta tisíc kusů tak Smash rozrazila jak rozběhnutý býk plaňky a na dlouhou dobu to byla historicky nejprodávanější deska vydaná na nezávislém labelu. Tento titul pak pro sebe po letech sice uzmula Adele, nicméně The Offspring dodnes náleží alespoň rekord pro nejprodávanější indierockovou desku.
Druhý singl Self Esteem někteří recenzenti označovali za nejlepší skladbu desky.
Bacha na slávu
Z The Offspring byly najednou hvězdy, sami hudebníci však náhlou slávu sledovali s rozpaky. „Když se věci daly rychle do pohybu, bylo to pro nás překvapení,“ vyprávěl Holland. „Ještě před pár lety nebyl v mainstreamu žádný punk rock. Absolutně žádný, nula. A dobře jsme to věděli a zvolili si naši roli. Řekli jsme si: ‚Dobře, tak co teď? To se jako přestěhujeme na Sunset Boulevard a stane se z nás hair metalová kapela?‘ To teda ani náhodou, protože to bychom nebyli my. A najednou nás začala hrát MTV.“
„V té době jsme odmítli řadu věcí. Třeba jsme nechodili do všech těch Late Night Shows, protože jsme si mysleli, že na to nemáme. Pořád jsme tou dobou byli poloprofesionální kapela,“ vyprávěl Noodles a přihodil historku, jak ho jako školníka po úspěchu Smash začali středoškoláci zdravit, že ho včera viděli na MTV.
Ještě jedna věc se výrazně promítla do toho, proč se The Offspring raději drželi zpátky. Sebevražda Kurta Cobaina, který se zastřelil jen tři dny před vydáním Smash. To bylo tehdy samozřejmě velké téma pro každou kapelu, a řešil to i Dexter Holland: „Sláva tehdy přinášela řadu věcí, kvůli kterým lidé v kapelách doslova umírali. A tak jsme si řekli, že možná není dobrý nápad do toho hned vlítnout a začít se vystavovat ve světle reflektorů. Došlo nám, že by to mohlo uškodit našemu psychickému zdraví.“
V jiném rozhovoru doplnil: „Pamatuju si, že jsme na tohle téma měli velkou diskuzi s naším manažerem Jimem Guerinotem. Říkal: „Kluci, bacha, tohle všechno je pro vás nový. Já už jsem viděl, jak hudební průmysl dokáže lidi sežvýkat. Podívejte se na Cobaina.“ Začal jsem vnímat, jak se někteří slavní snaží naopak vrátit do ústraní a chápal jsem tu cenu, jakou si to vybere v osobním životě. A tak jsme si řekli, že to vezmeme pomalu a uvidíme, kam se dostaneme.“
The Offspring se zkrátka rozhodli netlačit na pilu. Vyrazili na turné k desce, ovšem jen jako předskokani SNFU a Pennywise, a když v létě 1994 dostali nabídku předskakovat na turné Stone Temple Pilots a Metallice (což je sama o sobě hodně zvláštní představa), raději odmítli. Nechtěli hrát stadiony, cítili se dobře v klubech. „Prostě nám to nepřipadalo jako dobrá volba. Pořád mám raději hraní v klubech. I těch větších, ale klubech. Mám rád Stone Temple Pilots, neodmítli jsme to proto, že bychom si říkali, jací jsme na to velký pankáči,“ vzpomínal na tu dobu Holland v metalové kronice Sound of the Beast.
Klip k poslednímu singlu natáčela kapela až v prosinci 1994.
Služba komunitě
Závěrem příběhu alba Smash je třeba dodat to nejdůležitější, a sice jeho dopad na žánr. Punk rock se dostal na několik let do mainstreamu a úspěch pomohl celé komunitě. Jak pravil Brett Gurewitz: „Jsme pankáči, naše věrnost patří nezávislým obchodům. Najednou tyhle krámy byly plné lidí, co si přišli koupit Smash, a prodávalo se to po tunách. Pomohlo to nezávislému obchodu. Pomohlo to fanzinům a žánrovým časopisům. Celou punkovou komunitu to zvedlo na další úroveň. V Evropě a Austrálii jsou distributoři, kteří dodnes tvrdí, že v éře Smash mohli pořádně nastartovat svůj byznys. Tehdy tyto firmy vyrostly a konečně se mohly etablovat na trhu. Takže to mělo nakopávací efekt. Vnímám je jako mé parťáky, takže jsem opravdu hrdý, že jsem v jejich úspěchu mohl sehrát svou roli.“
A hrdý je i Dexter Holland. „Ten fakt, že jsme toho dosáhli nezávisle, je takhle s odstupem let ještě viditelnější. Úspěch jsme si odmakali sami. Nebyla za tím žádná propagační mašinérie. Navíc, propagace vám nijak nenapoví, jestli je ta nahrávka dobrá, jen k lidem protlačí, co si mají poslechnout. My nic takového neměli. Museli jsme si to dobýt sami. Vzpomínám na ty časy s láskou. Bez ohledu na to, co všechno přišlo potom – a že jsme i později zažili dobrý časy – tohle byla jediná doba, kdy jsme si všechno na cestě vzhůru poctivě oddřeli. Bylo úžasné být součástí toho procesu.“
Ještě jedna historka na závěr, tentokrát v podání Noodlese: „Nejsem žádný nostalgik, ale na rok 1994 vzpomínám opravdu rád. Dělo se toho tehdy fakt hodně, něco z toho byl pořádný stres, ale stálo to za to. Pamatuju si, že se část pozornosti přenesla i na kapely našich kamarádů. Byli jsme na turné s Rancid, tehdy je chtěla Madonna na svůj label. Dokonce přišla na jeden z našich koncertů. Podívala se na Rancid, a než jsme přišli na pódium, tak odešla!“
Jak už zaznělo v úvodu, v únoru vydaná Dookie a dubnová Smash vystřelily z komerčního hlediska tak, že roku 1994 během pár týdnů překopaly pravidla kytarové scény. Okolo Rancid, NOFX nebo Pennywise začaly kroužit velké labely, v rádiích a hudebních televizích začal punk rock rotovat tak intenzivně, že by mohl vyrábět elektřinu. Dramaturgové klubů a festivalů dávali větší prostor i amatérským žánrovým kapelám… a z Offspring se časem konečně stala kapela na plný úvazek.
Až v červnu vystoupí na Rock for People, bezpochyby několik skladeb ze Smash zahrají. A kdo ví, třeba hodí nějakou další historku do placu, když už letos slaví takové jubileum?