West coast hip hop tu byl dávno před Snoop Doggem. Jeho budoucí představitelé se motali na scéně už na konci sedmdesátek, a za jakýsi velký třesk žánru bychom mohli označit dokonce rok 1965, kdy proběhly nepokoje na losangeleské periferii Watts. V reakci na tuto událost, během níž musela být povolána armáda a zemřelo čtyřiatřicet lidí, vznikla Watts Writers Workshop, tvůrčí dílna otevřená komukoli z periferie, kdo se chtěl nějakým způsobem autorsky vyjádřit. A tak se tu v roce 1967 dali dohromady Watts Prophets, básníci deklamující své politické a sociálně kritické texty do jazzových a ethno podkladů. Jejich první dvě desky (z roku 1969 a 1971) přinesly zajímavou fúzi hudby s angažovanými recitovanými texty, čímž Watts Prophets položili základ celému žánru west coast rapu, aniž by tehdy někdo tušil, že něco takového bude vůbec existovat.
Žánr na kraji města
Výše zmíněné sice se samotným Snoop Doggem nemá nic společného, ale je dobré to mít na paměti, protože o to víc následně vynikne jedinečnost rapperovy nahrávky. West coast hip hop byl totiž vždy sociálně angažovaný, kritický, dramatický. Tohle nebyli žádní Sugarhill Gang z New Jersey, autoři pravděpodobně nejslavnější písně rané hip hop éry, svého času party hymny Rapper’s Delight. Na západním pobřeží se rapovalo o útlaku, šikaně, životě na okraji, o trápení komunity a frustraci jedince.
Právě kvůli těžkým tématům předkládaným v textech se žánru moc nedařilo dostat do mainstreamu. Už měl své hvězdy, Ice-T debutoval v roce 1986, o dva roky později vyšlo zásadní album Straight Outta Compton od N.W.A., Cypress Hill na sebe nabalovali komunitu zajímavým fúzováním s hispánskými prvky a Too $hort scéně představil image rapujícího děvkaře a pasáka, což následně začal kdekdo kopírovat. Jenže pro většinového posluchače to byla pořád neskousnutelná hudba. Co mu bylo do nějakých kluků z periferie L.A. nadávajících na fízly?
Watts Prophets, předchůdci west coast rapu.
Změna začala na začátku devadesátek. Opět se do historie žánru vepsaly nepokoje v L.A., tentokrát ty z roku 1992. Tehdy Amerika v přímém přenosu sledovala hořící čtvrti ikonické metropole a došlo jí (tedy alespoň některým Američanům), že problémy lidí na tamních periferiích jsou problémy celé země.
To byl i moment, kdy se začalo víc naslouchat west coast rapperům. Tupac Shakur dostal do rádií a na MTV první singly s naléhavými sociálními texty, vznikl label Death Row Records, pro west coast hip hop stejně zásadní, jako byl Motown pro soul a R&B. U labelu v roce 1992 debutoval Dr. Dre, jeden ze členů N.W.A., a jeho první album The Chronic opět trochu pootevřelo dveře většinovému posluchači. Ovšem co je důležité – v řadě skladeb hostoval tehdy jedenadvacetiletý Snoop Dogg.
Jak na sebe narazili, popsal Dre v dokumentu The Defiant Ones: „Poprvé jsem ho slyšel na kámošově rozlučce se svobodou. Už jsme se znali, Snoop tehdy prodával drogy. Na té akci mi nevlastní brácha Warren G pustil jeho kazetu a já na to: Tohle je Snoop? Ty vole, to je zkurvenej diamant, musíme ho jen opracovat!“
Dej si jointa
Snoopův rap byl bez přehánění zjevení. Zatímco většina west coast rapperů zněla agresivně a nasupeně ze všech těch předsudků okolo, vyklidněný Snoop Dogg jako kdyby posluchači podával jointa. Což je image, kterou si drží dodnes. Nesekal slova jak sekáčkem na maso, měl melodickou flow, a i když jsou texty na Doggystyle obsahově ukázkový gangsta rap, uměl je zabalit do vokálního projevu na hranici flegmatického zpěvu. Což byl přesně ten krok k většinovému posluchači, jaký předtím Snoopovi kolegové nedokázali udělat.
Dr. Dre si Snoopa přivzal už na svůj první singl.
„Nerad se hecuju a rapuju rychle, protože to prostě nejsem já,“ popsal tehdy rapper v rozhovoru v New York Times. „Chci být uvolněný, v pozici, kdy můžu kecat s kámoši. Je to jako rozdíl mezi Stevenem Seagalem a Clintem Eastwoodem. Steven není uvolněný. Clint je v klídku.“
Dre za ním stál od počátku. Na Doggystyle se postaral o produkci, mix i zvuk a oba pánové dál přirozeně rozvíjeli spolupráci započatou na Dreho debutu Chronic. Producent nehodlal nic podcenit, věděl, že až bude album venku, musí Snoop Dogg nakráčet na scénu jako pán.
Proto do studia přizval řadu dalších rapperů spjatých s Death Row Records, jedinečnost zvuku korunovala funková legenda George Clinton.
Zároveň si Dre dal záležet na tom, aby Snoop nezněl jako rapper, co vznikl buněčným dělením z jeho díla Chronic. Podtrhl a zakroužkoval Snoopovu jedinečnou image. Už první singl Who Am I (What’s My Name?) byla jasná deklamace: to jsem já, odteď jsem tady. Osmé místo v žebříčku Billboard Hot 100 dokazovalo, že tohle bude publikum bavit.
Druhý singl Gin and Juice byl ve své době hudebním klenotem. Jde o esenciální a hladké prolnutí hip hopu a funku. Definice nového zvuku west coast rapu. Navíc skladbu doprovázel klip, v němž dal rapper najevo svou další výraznou stránku, sebeironii. „Snoop Doggy Dog? Get Jobby Job!“ nechá se ve videu peskovat od rodičů, a jakmile vypadnou na víkend, rozjede doma party. Mladé publikum nemohl oslovit lépe. Druhý singl, druhý průnik do top ten Billboard Hot 100.
Na druhou stranu, tohle nebyla žádná vykalkulovaná nahrávka s kompromisy směrem k většinovému posluchači. Snoop a Dre zkrátka byli z tvůrčího hlediska v extrémně dobré kondici a rozhodně se kvůli popularitě neobraceli zády k původní komunitě. Na albu dojde i na čistý gangsta rap, jinde zase Snoop rapuje třeba o hromadném sexu. V Ain’t No Fun (If the Homies Can’t Have None) má jeden z featů již zmíněný Warren G. Ten novináři Benu Westhoffovi při práci na jeho knize o historii west coast hip hopu Original Gangstas prozradil: „Měli jsme hodně holek a ty do toho šly s náma. Ty krávo! Brali jsme to jako zábavu, samozřejmě s ochranou. Ony měly pár svých kamarádek, my vzali pár našich kámošů a prostě jsme píchali!“
V tom tkvěla síla Doggystyle. Nabízela autentické skladby, každou z nich mohl některý z umělců doprovodit vlastním příběhem. Nulová vata, pozoruhodná instrumentální stránka, Snoop jako charismatický vypravěč s chytlavou ležérní flow. Tohle nemohlo dopadnout blbě.
Snoopův debutový singl definoval jeho zvuk i image.
Do Vánoc nebo nikdy
A přesto se objevily problémy. Dre a Snoop po vydání The Chronic vyvolali hype, který se mezi fanoušky v očekávání Doggystyle stupňoval nad únosnou mez. Dre netlačil na pilu, každý den si ve studiu hrál s beaty a Snoopa s přizvanými hosty nechal hodit se do klidu. Otevřela se láhev, zapálily jointy a čekalo se, až to naskočí. Což byl přístup, z něhož vedení labelu, mírně řečeno, nemělo radost. To chtělo vidět v termínu hotovou a odevzdanou desku.
„Řekli mi, že každá hodina, o kterou přetáhneme, je bude stát 42 000 dolarů. Měli zaparkované náklaďáky a lidi čekající na rozjezd distribuce,“ popsal pro AllHipHop.com Chris „The Glove“ Taylor, jeden z producentů asistující Dremu ve studiu (byť není zmíněn v bookletu).
Bruce Williams, dlouholetý Dreho parťák a autor knihy Rollin‘ with Dre, zase natvrdo prohlásil, že producent nikdy nepovažoval desku za dokončenou. Pořád na ní chtěli pracovat, ale Dre dostal z labelu limit osmačtyřicet hodin na dokončení, jinak distributoři hrozili zrušením objednávek. Což zní možná zvláštně, ale jsme v roce 1993. Neexistovala internetová distribuce, lidé si pro desky chodili pořád do obchodů. Nestihnout release naplánovaný na 23. listopad prakticky znamenalo desku na několik měsíců uložit k ledu. Což nikdo nechtěl, stihnout předvánoční trh byla u nahrávky s tak silným komerčním potenciálem jednoznačná priorita. Dre se hecnul a do dvou dnů Doggystyle skutečně labelu odevzdal, byť ten pomyslný diamant neměl možnost dobrousit tak, jak si představoval.
Začátek nové éry
Co by to bylo za gangsta desku bez pořádné release party? Den před vydáním, 22. listopadu 1993, plánoval Snoop s kolegy, kamarády a lidmi z branže vyrazit na plavbu luxusní jachtou. Dorazili i Coolio nebo Queen Latifah. Kdo by si takový mejdan nechal ujít? Ben Westhoff v knize Original Gangstas zmiňuje, že právě v tom byl problém. Dorazila i hromada nepozvaných lidí a kdekdo se chtěl dostat na palubu. Strhly se dvě bitky, na břehu ve snaze protlačit se na mejdan, a na lodi, kde si vjeli do vlasů přiopilí hosté. „Lidi se bili na hlavní palubě i na tanečním parketu. Zvrhlo se to v regulérní řežbu,“ popsal spisovateli tehdejší chaos The Glove. Snoopovi se nepodařilo uklidnit rozčileného kapitána, který na hosty zavolal policii. LAPD sice dorazila, ale mezitím se ochranka večírku, přes padesát muslimských kulturistů z Nation of Islam (americká organizace sdružující afroamerické muslimy odmítající ortodoxní výklad islámu, pozn. red.), seřadila do živé hradby mezi policisty a lodí, aby návštěvníci mohli projít na parkoviště a odjet z přístavu. Mezi policisty a afroamerickými kulturisty v oblecích se strhla bitka, jež se logicky dostala i do zpráv. Snoop s Drem si mohli mnout ruce, lepší promo si nemohli přát.
Doggystyle hned po vydání vystřelila na první místo prodejnosti v USA a do konce roku neslezla z medailových pozic. V prvním týdnu se prodalo přes 800 000 kusů, což byl pro žánrovou nahrávku fenomenální úspěch a nezpochybnitelný průnik do mainstreamu. A sklízela ovace i v médiích, kritici vypichovali především Snoopovu melodickou flow, funkovou fúzi a práci s textem. Obsah west coast hip hopu byl najednou přístupnější širší cílovce, aniž by ztratil cokoli ze své naléhavosti. I na Doggystyle je přítomna sociální kritika a gangsta témata, jen přicházely až v závěsu za hitparádovými hity.
Doggystyle a The Chronic vytvořily tandem silných nahrávek znamenající žánrový milník. První jmenovaná dostala gangsta rap do mainstreamu, druhá mainstreamového posluchače naopak seznamovala s tou temnější a původní stránkou žánru. A samozřejmě odstartovaly boom typický pro devadesátkový hudební průmysl. Labely spustily hon na west coast rappery v naději, že uloví a vytvoří podobnou hvězdu, a žánr pak nějakou dobu v americkém mainstreamu dominoval. Čemuž pomohli i Dr. Dre se Snoop Doggem. Vždyť byli oba stále teprve na začátku sólové dráhy a během celé dekády se od nich publikum dočkalo ještě velkých věcí.
Esenciální prolnutí hip hopu a funku.