Konec 80. let byl pro Red Hot Chili Peppers strašná doba, proč to neříct naplno. V létě 1988 zemřel na předávkování kytarista Hillel Slovak a frontman Anthony Kiedis se stáhl do ústraní. I on tehdy propadl fetu, a nejen že ve Slovakovi ztratil parťáka, především dostal důrazné varování, do čeho se sám řítí. Bubeník Jack Irons se rozhodl odejít, Slovakova smrt už na něj byla příliš a nedokázal pokračovat v kapele, kterou drogy prolezly skrz naskrz. Zdrcený byl i Flea, protože zesnulý kytarista byl jeho kámoš od dětství. Ale narodila se mu dcera a pocit štěstí ho držel nad vodou a motivoval ho hrát dál.
Čuměli a mlčeli
Flea pomohl psychicky rozloženému Kiedisovi dát se do kupy a společně pátrali po nových spoluhráčích. Tehdy sedmnáctiletý John Frusciante byl jejich fanoušek, znali ho z koncertů, a když jim dokonale přehrál Slovakovy party, vzali ho mezi sebe. Bubeník Chad Smith, odchovanec detroitské rockové scény, zabodoval na zkoušce, kam ho Redhoti pozvali poté, co na něj dostali tip. „Věděl jsem o nich, ale nebyl jsem fanoušek,“ vyprávěl Smith v rozhovoru pro časopis Modern Drummer. „Říkal jsem si: jo aha, tak tahle parta má smlouvu s labelem? Supr, tak já to s nimi zkusím. Byl jsem vysoký s dlouhými vlasy, typický rocker z Detroitu. Oni měli srandovní sestřihy, číra, kérky…čuměli na mě a mlčeli.“
Sedli si a půl roku po Slovakově smrti začali pracovat na Mother’s Milk, první desce Redhotů v nejslavnější sestavě Kiedis, Frusciante, Flea, Smith. Jenže to nebyla moc výrazná nahrávka. Jejím hlavním sdělením bylo, že kapela jede dál. Zvukově se držela původního funkrockového zvuku a zejména na Frusciantem (dnes jednom z nejrozpoznatelnějších kytaristů na scéně) bylo slyšet, že se příliš upnul k Slovakovu funkovému stylu. Dá se to pochopit, byl teenager, který naskočil do své oblíbené kapely. Talent tehdy vložil ne do rozvinutí, ale kontinuity původního zvuku.
Jenže v nové sestavě začala rychle fungovat chemie, a když se na samém začátku 90. let pustili do práce na nové desce, tušili, že se jim pod rukama rodí něco velkého. Tak, jak byli, by to nejspíš ze sebe nedostali. Potřebovali změnu. Výrazného producenta a nový kontrakt, který jim umožní pracovat neomezeně na jejich vizi. Shodou okolností jim po vydání Mother’s Milk skončila smlouva s EMI a byl čas rozhlédnout se někde jinde. Mohli si vybírat, byli už v pozici vyhrané party a labely byly na přelomu 80. a 90. let hladové po mladých kapelách. Hudbě roky dominoval hair metal a stadionový rock, ale trendy se měnily a publikum chtělo alternativní rock, grunge a žánrový crossover.
„Byla by ostuda a katastrofa, kdybychom s novým materiálem, na který jsme byli hrdí, pokračovali u EMI,“ pravil v rozhovoru pro Louder Anthony Kiedis. „Vidíte Mo Ostina z Warner Brothers, chlapíka, který dostal k vydavatelství Reprise Jimiho Hendrixe, a pak se podíváte na Sala Lacottu z EMI, který podepsal smlouvu s Roxette. Už tam je jasný rozdíl v uměleckém směru, jenž vás čeká.“
Právě charisma a zkušenosti Mo Ostina nakonec sehrály roli, proč Redhoti zakotvili u společnosti Warner. Už jsme zmínili, že si mohli vybírat, a vybrali si původně label CBS. Kiedis pokračoval ve vyprávění: „Měli jsme před podepsáním smlouvy se CBS, pro něž jsme se rozhodli jednoduše díky nejlepší finanční nabídce. A na poslední chvíli nám volá Mo Ostin, aby nám pogratuloval k super smlouvě se CBS. Ještě jsme neměli podepsáno, ale už jsme se u nich ve firmě s každým vyfotili… a ten telefonát jako kdyby nás probral. Volá nám taková kapacita, navíc z labelu, na který jsme se vykašlali, aby nám pogratulovala. Tak jsme si řekli, to je ale frajer, stáhli domluvy se CBS a skočili do jeho stáje.“
A zase ten Rubin
Vydavatelství Warner možná nemělo při vyjednáváních s labely nejvyšší nabídku, ale po podepsání smlouvy kapele vytvořilo ty nejlepší podmínky pro nahrávání. A dohodilo Redhotům vysněného producenta Ricka Rubina. Kiedis a spol. s ním chtěli pracovat už v osmdesátkách, ale on je odmítl. „Tehdy s nimi v podstatě nešlo dělat, až tak je drogy zničily,“ vzpomínal Rubin v rozhovoru pro Rolling Stone na první setkání s kapelou. „Vešel jsem do místnosti, kouknu na ně a říkám si: tohle je zlý. Nechtěl jsem to dělat.
Pak jsme se setkali kvůli Blood Sugar Sex Magik a byla to úplně jiná kapela. Všechno měli pod kontrolou, připravení natočit fakt dobrou desku.“
Album roztočili v domě na slavné třídě Mulholland Drive, ale nefungovalo to. Šlo o obytnou čtvrť, takže kvůli hluku museli končit okolo deváté večer a muzikanti tam neměli úplný komfort. Když před pěti lety Warner pro své stránky udělal s kapelou velký rozhovor ke třicátému výročí alba, Flea to okomentoval s upřímností sobě vlastní: „Narážel jsem tam na taková ta sousedská pravidla, jako že si nemůžu jít před barák nahý zapálit jointa.“
Rick Rubin nakonec našel pro nahrávání geniální místo. V jedné z hornatých čtvrtí Los Angeles Laurel Canyon objevil vilu z roku 1918 se čtyřmi ložnicemi, která byla plně k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Skupinu tam nastěhoval, každému muzikantovi dal k dispozici jeden pokoj a mohli se pustit do nahrávání. Těžko říct, jestli v tom hrály roli drogy, rauš, tvůrčí zápal nebo si chtěla kapela jen vytvořit jednu z historek pro novináře, nicméně využili pověsti starého domu, o němž se říkalo, že v něm straší a kde kdysi kouzelník Harry Houdini vymýšlel své triky (což není pravda, Houdiniho pověst se na dům nalepila kvůli podobně znějícím adresám, ale kdo by to kvůli dobré povídačce vyvracel, že ano, pozn. red.).
Takhle vzpomínal Flea pro výroční text Warner: „Připadalo mi, že v noci, když jsem šel spát, slyším divný zvuky. John (Frusciante) mi vyprávěl, že jasně slyšel nějakou ženskou, a fakt se říkalo, že v tom domě straší nějaká bába. Hráli jsme si s tabulkou Ouija (spiritistická pomůcka pro komunikaci s duchy, pozn. red.) a okolo nás se hýbaly věci jako šílený!“
Frusciante v časopise RAW svou zkušenost s ženským hlasem popsal detailněji: „Slyšel jsem ji, to byla jediná chvíle, kdy jsem tam měl nějaký sexuální prožitek. Spal jsem tu noc v hale a dostal erekci, jak někde nade mnou ten duch píchá a řve rozkoší. Tak jsem si ho vyhonil. To byl jediný nestydatý moment, jinak jsem svou sexuální energii po celé nahrávání vkládal do hudby.“
Jednodušší hraní, širší paleta
Co taky mohli novinářům coby historky z nahrávání vyprávět jiného? Rubin totiž ve vile zavedl jasný harmonogram, kterého se drželi. Nešlo jen o samotné nahrávání, bylo potřeba pracovat na písních, a hlavně zvuku kapely. Nová deska měla být dokonalá. Rock se měnil, osmdesátkový funk rock neměl na scéně rozpřahující náruč alt rocku a grungi tak úplně místo. Rubin tyto změny v trendech dobře vycítil a hudebníkům je uměl nastínit. Do ničeho je netlačil, jen hlídal, aby ze sebe dostali víc a posunuli se od dřívějšího zvuku.
„Když Red Hot Chili Peppers začínali,“ vysvětloval Rubin v rozhovoru pro Warner, „vytvořili si zvukový formát, který jim do startu dobře posloužil. Ale v době nahrávání Blood Suger Sex Magik už byli připravení mnohem víc rozšířit svou paletu.“
„Zjednodušoval jsem svůj styl hraní,“ navázal na něj Frusciante. „Flea se pro to nadchl a začal tím zjednodušovat i své linky.“ Jeho parťák to zlehčoval: „To šlo ruku v ruce s tím, jak tehdy John začal skládat. Naprosto jsem mu věřil a sám sebe jsem upozadil tomu, co vytvářel. To se někdy obešlo úplně bez basy.“
Ta výrazná změna je na desce slyšet dodnes, tuplem pokud si po sobě pustíte Mother’s Milk a Blood Sugar Sex Magik. Na albu je pořád funk, groove, sex a rap, ingredience předchozích nahrávek, ale kapela už zvukově neuvěřitelně košatí. Fruscianteho kytary zabíhají do jiných žánrů, berou si tu něco ze soudobého alt rocku, tu ze sedmdesátkového folk rocku, mnohem víc se navíc kytarista zapojuje se svými backvokály, od té doby prakticky esenciální složkou každého alba v této sestavě.
Tvůrčí posun v kapele dobře zaznamenal dokument Funky Monks, který v té době s Red Hot Chili Peppers točil režisér Gavin Bowden. Hodinový film o vzniku Blood Sugar Sex Magik je plný zajímavých záběrů ze studia, ale široce přibližuje i jednotlivé skladby. Zastavme se alespoň u Under the Bridge, s přehledem nejslavnějšího kousku z desky a písně, která vstoupila do kánonu Red Hot Chili Peppers. „Léta jsem byl někým, koho byste nazvali tvrdý feťák,“ svěřuje se do kamery Kiedis. „Už jsem tři roky čistý, ale tehdy jsem si sáhl na absolutní dno možností nekompromisní sebedestrukce. Trpěl jsem pocitem samoty a prázdnoty, takový pocit se snažíte vytlačit, čímkoli můžete. Pro mě to byly drogy. Jednou jsem se vracel ze zkoušky a najednou mě znovu přepadl ten pocit samoty a zase jsem si přišel jako někdo, kdo je na všechno sám. Tak jsem si začal zpívat. Jen tak, na cestě hollywoodskou dálnicí, a ta píseň se mi tam postupně zrodila v hlavě. Jakmile jsem přijel domů, vzal jsem tužku a papír a celou si ji zapsal.“
Přetahovaná s Nirvanou
Když práce na desce skončily, kapela věděla, že natočila velkou desku, s níž se rozletí do světa. Všichni, hudebníci, technici, lidé z labelu i Rick Rubin byli na výsledek pyšní. Rubin si dokonce studio tak zamiloval, že vilu koupil, přestavěl a později v ní nahrával třeba s Linkin Park, Slipknot nebo znovu s Redhoty, tentokrát album Stadium Arcadium. Jenže jakkoli se Blood Sugar Sex Magik povedla, na skupinu se řítil další problém, který se navíc bude opakovat a pevně patří k jejímu příběhu. John Frusciante oznámil, že končí.
„Když jsme desku dokončili,“ vyprávěl později pro Louder, „věděl jsem, že chci odejít. Skládání a nahrávání alba byla opravdu krásná doba, ale nechtělo se mi na turné. Připadalo mi to jako antiteze všeho, co mi na albu přišlo krásné. Směr, který kapelu čekal, byl proti všemu, o co mi v hudbě šlo.“
Nesekl s tím hned, pokusil se nepříjemné pocity potlačit. Vyrazil na světové turné, ale větší koncerty a vzdálenější štace ho nakonec umořily. Konec oznámil spoluhráčům následujícího léta, půl hodiny před začátkem koncertu v Japonsku a pouhý měsíc předtím, než měli Redhoti vystupovat jako hlavní hvězdy festivalu Lollapalooza.
Fruscianteho rezignace a další závratné změny v kapele, která zrovna vydala zlomovou desku a chystala se dobýt svět, jsou už ale příběh na jiné vyprávění. Blood Suger Sex Magik po vydání sklízela samé nadšené recenze. Se čtrnácti miliony prodaných kusů jde o druhé nejprodávanější album Red Hot Chili Peppers po Californication a dost možná mohly být prodeje ještě vyšší, kdyby je svého času nezbrzdila přetahovaná s Nirvanou, protože Blood Sugar Sex Magik vyšla ve stejný den jako Nevermind.
Dnes je nahrávka považovaná za jednu z nejlepších rockových desek 90. let a pravidelně se umisťuje v historických žebříčcích zásadních alb. Není divu, když jsou na ní takové báječné kousky jako zmíněná Under the Bridge, Suck My Kiss nebo Give It Away. Ale hlavně je v ní příběh skupiny, která přežila klinickou smrt a od ní se odrazila ke slávě.