Lana Del Rey měla jasno už dávno, že chce dělat muziku. Byla typickým příkladem snaživé autorky, která, jakmile během studia našla čas, skládala a nahrávala. Alespoň demáče. Nejdřív si říkala May Jailer a dělala poměrně křehkou poetickou písničkařinu odkazující k éře pozdně šedesátkového amerického folku, kdy byl ovlivněný hnutím hippies, psychedelií a bující alternativní scénou.
Na skladatelské konferenci v Brooklynu, což byla v podstatě talentová soutěž, jejíž publikum tvořili lidé z hudebního průmyslu, zaujala zástupce labelu 5 Points. Neměla za sebou jediný koncert, a přesto dostala smlouvu. Rovnýma nohama do šoubyznysu. A to doslova.
Všechno se připraví
„Dodělávala školu, zbýval jí rok,“ popisoval majitel labelu David Nichtern pro MTV. „Náš plán byl všechno připravit, udělat desku a vyrazit na turné okamžitě po promoci. Jako hodně umělkyň se změnila. Když k nám přišla, hrála na takovou otlučenou kytaru, měla rovné, blonďaté vlasy, zkrátka roztomilá holka. Ale začala na sobě pracovat.“
Ne že by jí manažeři natvrdo řekli: „Takhle ne, děvenko,“ ale bylo jasné, že pokud se má Lana Del Rey uchytit v branži, potřebovala změnit image. Nutno dodat, že ji to bavilo a sama tomu hledání šla vstříc. Debutové EP vydala pod novým pseudonymem Lizzy Grant (její občanské jméno je Elizabeth Woolridge Grant) a label neváhal jít do rizika.
„Bylo to pokerovým stylem all-in, na nahrávání EP a producenta jsme dali 50 000 dolarů, jí samé jsme vyplatili poměrně štědré zálohy. A pak jsme se rozhodli začít dělat plnohodnotné debutové album, což byl moment, kdy nám to začalo drhnout,“ popsal Nichtern.
Nebylo to tak, že by lidé z 5 Points zpěvačce diktovali, jak se má česat či oblékat. Problém byl opačný – ona sama si s přemírou image hrála tak, že ji museli krotit. Jinými slovy, ona měla jasnou vizi o nějakém produktu a management říkal: „Ocaď pocaď.“
Úvodní píseň z debutové desky.
Naposledy dejme slovo Nichternovi a jeho popisu situace, kdy už měla roztočenou debutovou desku: „Chtěla si znovu změnit jméno, našla si nového manažera, najednou chtěli předělat album. Stalo se hodně věcí, kvůli kterým bylo těžké pochopit, jakou chce mít image, jakou má tvůrčí vizi, a už se do nahrávání tak nehrnula. (…) Vždycky se směju, když někdo říká, že její image jí někdo nadiktoval. Neexistuje způsob, jak byste ji k tomu donutili, na to je příliš tvrdohlavá.“
Lanu Del Rey nosila v hlavě už od začátku, byl to její výtvor. „A tak jsme tu desku nakonec vydali, jenže s Ray v názvu,“ líčil Nichtern. „A najednou přišla a říká, že nebude Ray, ale Rey, ať to předěláme. A my najednou měli už třetí jméno umělkyně, se kterým jsme v rámci propagace jedné desky museli pracovat.“
Na půli cesty
Volba producenta padla na Davida Kahneho, který předtím pracoval například se Strokes, Reginou Spektor, Cher, Brucem Springsteenem nebo Paulem McCartneym. Extraliga, o jaké se řadě hudebníků při práci na debutu ani nesní. Což zadělalo na další problém, protože producent ani zpěvačka nebyli zvyklí na kompromisy. „Měl hodně věcí, které chtěl prostě udělat tak a tak,“ vzpomínala Lana Del Rey v rozhovoru pro The Quietus. „Například stál hodně o to, abych zpívala klasickým způsobem. Já ne. Navíc je fakt vědec, takže má na všechno přesný návod. Ta deska nakonec skončila někde na půli cesty mezi tím, co chtěl on a co jsem chtěla já.“
Mimochodem, během práce na albu roztočil Kahne ve stejném studiu další album Paula McCartneyho. Lana Del Rey si zkusila jeden z přivezených klavírů, který zněl, „jako když otevřete šperkovnici“. Do toho zvuku se zamilovala a chtěla ho za každou cenu na své desce. Kahne byl proti, protože to byl nástroj určený pro McCartneyho nahrávky a jednu z mnoha dalších třenic nakonec musel utnout sám sir Paul, který k debutující zpěvačce přišel se slovy: „Nedělej na mě ty svoje kukadla, Lizzy. Najdeš si nějaký jiný nástroj.“
Jediná skladba z debutu, kterou Del Rey nahrála znovu.
Schovejte tu desku
Abychom krásně viděli, jak Lana Del Rey zamotala labelu hlavu s propagací, stačí se podívat na tehdejší rozhovory. Například článek pro Adirondack Daily Enterprise uvádí text: „Nyní čtyřiadvacetiletá Lizzy Grand je na vzestupu. Nedávno pod uměleckým pseudonymem Lana Del Ray vydala debutovou nahrávku Kill Kill, kterou nyní koupíte na iTunes a řadě dalších stránek.“ Jenže žádná Lana Del Ray na obalu nebyla, na Kill Kill září jméno Lizzy Grand. A stejně to dopadlo s debutovou deskou, na níž je nápis Lana Del Ray a.k.a. Lizzy Grand, ale rozhovory už dávala jako Lana Del Rey. Nespokojenost s debutem gradovala až do bodu, kdy se zpěvačka rozhodla album raději stáhnout z prodeje.
Vyšlo 4. ledna 2010 a už 1. dubna zpěvačka s labelem 5 Points podepsala smlouvu, na jejímž základě odkoupila všechna práva. Digitální verze zmizela z internetu. „Podepsala jsem smlouvu s nezávislým labelem, ale neměli rozpočet na vydání,“ vysvětlila odkup práv Del Rey pro BBC. Což byla pravda. David Nichtern sice nechal vytisknout pár set fyzických kusů kvůli propagaci a k prodeji na koncertech, ale podle svých slov se v této fázi finančně vyždímali na veškeré propagaci okolo. Pořádali koncerty, zaměstnali lidi na marketing, vytvořili PR kampaně, aby připravili kariérní odrazový můstek. A fyzické CD, pokud vůbec bylo v plánu, mohlo přijít až ve chvíli, kdy by se labelu investice začala vracet. Což se nikdy nestalo.
„Myslím, že práva patří Lizzy Laně,“ řekl pro Billboard David Kahne, který kromě alba produkoval už debutové EP. „Podle mě chce být Lana Del Rey a nechce být Lizzy Grant, to je jméno její rodiny a ona umí být hodně dramatická. Tuhle osobu škrtla ze svého života, asi chce být svým alter egem. A tak se rozhodla tak, jak se rozhodla. Nechce zanechat žádné stopy po tom, kým byla, alespoň takový je můj pocit.“
Lana Del Rey sice párkrát v rozhovorech prohlásila, že debut Lana Del Ray a.k.a.
Lizzy Grant hodlá vydat sama nebo jej rovnou nahrát celý znova. Pravda ovšem je, že tak dosud neučinila. Je sice k poslechu, ovšem pouze ve formě pirátských nahrávek. I na YouTube nebo Spotify, kam je nahrávají fanoušci. A zpěvačce je to evidentně jedno.
„Lidé se tváří, jako kdyby to byla nějaká záhada. Jako kdyby to bylo ‚zapomenuté příšerné album‘,“ pravila pro BBC. „Ale když se podíváte na YouTube, tak tam najdete všech třináct skladeb s miliony zhlédnutí, takže to fakt není něco, co nikdo neslyšel.“
Jiná Lana
Proč Lana Del Rey nakonec nikdy svůj debut znovu nevydala? Tato otázka nás vrací k výše zmíněnému důrazu na image. Po rozchodu s labelem 5 Points se naplno pustila do práce na nové desce a souběžně s tím nadále pracovala na své image. Teprve když ji obrousila jako diamant, který byla konečně ochotná ukázat světu, vydala album Born to Die. Jeho úspěch předznamenaly singly Video Games a stejnojmenný Born to Die. Psal se rok 2012 a najednou to byla úplně jiná zpěvačka než v době debutu. Svůdná i odtažitá, drásavá i konejšivá, na fotkách působila jako pin-up holka i femme fatale. Byl to dokonalý a originální obraz umělkyně, která v ženském popu neměla mít (a taky neměla) obdoby. Ruku v ruce s tím šel samozřejmě její zastřený pěvecký projev a hodně stylizované aranže. To byla přesně ta Lana Del Rey, jakou si kdysi Elizabeth Grant vysnila a teprve teď ji v plné parádě předvedla světu. A takovou ji bude od té doby znát.
Na debutu zněla jinak. Víc neukotveně. Jednou jako ta okouzlující písničkářka s kytarou, jindy jako indie rockerka. Lze se proto divit, že umělkyně, která si tak piplá svůj veřejný obraz i celistvost díla, nakonec svůj debut vrátila raději do šuplíku?