Nu-metal se zrodil ve Spojených státech v polovině 90. let. Kromě malé skupiny fanoušků mu ale málokdo věnoval pozornost, kytarová scéna totiž žila úplně jinou muzikou. Vrcholila éra grunge, pozornost labelů, rádií i hudebních televizí se přesouvala k alternativnímu rocku a cokoli, co jenom zavánělo metalem, považoval kdekdo za ždímání osmdesátek, které bylo lepší nechat zmizet v propadlišti hudebních dějin. Na americké hudební scéně panovalo jasné dělení načrtnuté nástupem grunge a west coast rapu: cokoli poté bylo v pohodě, cokoli předtím hudba pro dědky. Jsou to předsudky, jistě, ale podobně žánrové dělení si v sobě nese kdejaká generace. V devadesátkách se však k této hře na před a po přidala i hudební média.
Když Korn v roce 1994 vydávali eponymní debut, neměli šanci proniknout do mainstreamu a dlouho zůstávali kapelou pro malé kluby. Není divu, byl to rok, kdy vydali desky Pearl Jam, Alice in Chains, Soundgarden i Nirvana, a když už k nim někdo hledal alternativu, sáhl spíš po Dookie od Green Day a Smash od Offspring. To byly nahrávky, kterými tehdy americká kytarová scéna žila, nemluvě o tom, že hlavním tématem se po zbytek roku stala Cobainova sebevražda.
Někde hluboko dole, mimo dosah mainstreamového radaru, ale začal pomalu bublat nu-metal. Kromě Korn se na scéně objevili i Limp Bizkit, po letech trápení se sestavou konečně debutovali Deftones a nu-metalový zvuk na své desky propašovaly i kapely, od nichž bychom to možná ani nečekali, například Sepultura a Sugar Ray. Americká kytarová scéna se začala měnit. Zatím jenom v klubech, ale šlo o tak zásadní vývoj, že jej média nemohla přehlížet věčně.
Kdekdo zní jak my
Mluvíme o době, kdy byl internet v plenkách a hudební televize byly stále hlavní platformou pro šíření muziky mezi nové publikum. Prvním záchvěvem budoucí změny se proto stalo vystoupení Korn na Lollapalooze v roce 1997. Festival totiž přenášela MTV a pro řadu diváků byl živák Korn vůbec prvním kontaktem s nu-metalem. Kapela měla za sebou druhou desku Life is Peachy a její zvuk byl esencí žánru před jeho komerčním úspěchem. S odstupem času nelze rozporovat, že právě přenos MTV Korn pomohl k širšímu publiku okouzlenému novým žánrem. Skupinu to vytáhlo z malých klubů do větších sálů pro tisíce lidí. Nicméně spokojená tehdy nebyla, minimálně ne s úspěchem navázaným na Life is Peachy.
První singl Korn komerčně úplně zapadl.
„Připadalo nám, že lidi náš tehdejší zvuk vnímali jako něco, co jsme stvořili, a teď jim to budeme hrát dál,“ řekl v rozhovoru pro Louder than Sound kytarista Munky. „Takže když jsme začali pracovat na Follow the Leader, říkali jsme si, že buď budeme dalších pětadvacet let hrát to samé, nebo se staneme kapelou, co se vyvíjí. To byl ten moment rozhodující o našem dalším směřování.“
Zdálo se, že Korn sílící pozornost lezla na nervy. I název Follow the Leader vycházel z jistého rozčarování, kolik jejich kopírek se na scéně objevilo, jak ještě Munky dodal: „Dneska jsme s tím v pohodě, ale tehdy jsme si říkali: Ty vole, to je na hovno, lidi chtějí znít jako Korn! Vytvořili jsme něco nového, ale po vydání Peachy jsme najednou začali všude okolo slyšet kapely, co se snažily hrát jako my. Tak jsme provedli totální otočku. Ti, co nás tak kopírovali, si mysleli, že znají náš recept. A najednou jsme přišli s deskou, kde byl hip hop, rock, metal… Když si poslechnete naše první album a pak Follow the Leader, zní to jako dvě odlišné kapely.“ Je to vlastně kouzlo nechtěného, že nu-metal tak, jak ho v roce 1998 poznal celý svět, je částečně vymezením se proti původnímu žánrovému zvuku.
Chaos v drogovém opojení
Korn třetí desku nahrávali v hollywoodském studiu NRG, pro které to byla výtečná reklama. V následujících letech tu pracovali Limp Bizkit, Papa Roach, Evanescence, Staind, Linkin Park tu natočili své ikonické desky Hybrid Theory a Meteora. Že to Korn se změnou zvuku mysleli vážně, bylo jasné od počátku, kdy se rozhodli pro nového producenta Steva Thompsona. Rozuměli si, ale zároveň si zadělali na problém. Opět Munkyho vzpomínka: „Vyrazili jsme se Stevem do studia, ale procházel si nějakými osobními problémy, takže se vlastně ani pořádně neukázal a ve skutečnosti se skoro nezapojil. Zvukař Toby Wright vzal tehdy na sebe jeho práci, pomohl nám album dokončit a produkovat. Ale když jsme nahrávali tři nebo čtyři zásadní skladby, byl Steve vždycky u toho a rozhodně na nich měl zásluhu. My sami jsme se s tím teda taky hrozně srali. Byl to chaos!“
Klip musela MTV škrtnout z vysílání, aby si diváci psali o jinou muziku.
Chaos je slabé slovo. Korn patřili mezi první hudebníky experimentující s internetem. Vytvářeli videa z nahrávání i neformální pokec ze studia. A vzhledem k tomu, že se tam za nimi zastavil kdekdo, od Deftones po pornoherce Rona Jeremyho, z nahrávek vydávaných každý týden pod značkou Korn TV se brzy stal nekonečný zdroj historek i fabulací, co všechno se muselo dít, když kamera nejela. Oficiálně se nahrávalo od tří odpoledne do tří ráno, ale běžně se stávalo, že se celý den na práci nesáhlo a místo toho byla party přesně v duchu sex, drogy a rokenrol. Britské metalové televizi frontman Jonathan Davis popsal, jak probíhalo nahrávání zpěvů pro píseň It’s On: „Za mnou probíhala kuřba, přede mnou si to rozdávaly dvě holky, přímo za zády mi stála skříň, kde někdo píchal. Byl to ten nejdivočejší mejdan mého života a já tam stál a zpíval!“
Samozřejmě nikdy nezjistíme, co všechno se ve studiu dělo a co jsou jen muzikantské historky. Že se ale nahrávání neobešlo bez alkoholu a drog, potvrzovali v rozhovorech všichni členové. Občas bez toho ani nezačali nahrávat. „Je to tak, vždycky potřeboval aspoň Jacka Danielse a lajnu,“ prozradil na zpěváka Munky. „Ihned po vydání desky začal abstinovat, až tak ho to tehdy semlelo.“
Tuto sebereflexi uznal i Davis: „Pamatuju si akorát ten blázinec: chlast, drogy, holky, cokoli řeknete, v tom jsem lítal. Bylo nám mezi pětadvaceti a osmadvaceti, takže to tam vypadalo jak v kalící centrále. Bylo tam hodně chlastu, za tisíce a tisíce dolarů! Úplně jsme nad tím ztratili kontrolu. Kalit do plnejch patří k tomu věku, ale tehdy jsme měli zaděláno na hodně rozesranejch životů.“
Na animaci se podílel Todd McFarlane, jeden z autorů Spider-Mana.
Konečně profík
Svůj prostor na desce dostali i hosté, a jak už to u takových do rauše zahalených procesů bývá, něco vzniklo neplánovaně. Například přizvání komika Cheeche Marina známého ze zhuleneckých komedií dvojice Cheech & Chong. Opět Munky: „Myslím, že s tím přišel Fieldy. Miluje trávu! Což je sranda, protože ji nesnášel, ale pak to zkusil a nastalo jeho zhulené období. Motali jsme se ve studiu, když řekl: Co kdyby za náma do studia dorazil Cheech, to by bylo hustý! Přišel a byl to super milý chlapík, dokonce vzal později na jeden náš koncert celou svou rodinu.“
Munky zároveň potvrdil, že si díky hostům uvědomili, jak se dá k natáčení přistupovat jinak a s disciplínou. „Pak přišel Ice Cube a to bylo poprvé, kdy jsem při práci sledoval profíka, někoho, kdo přišel a prostě to tam poslal. Párkrát si skladbu poslechl, prostudoval její pojetí a techniku, nic neokecával a soustředil se na svůj výkon. Úplně mě to dostalo, tohle byla velká inspirace.“
Cover s komikem Cheechem Marinem.
Všichni chtějí prachy
Jak už zaznělo, z vyprávění je znát, že ve studiu chyběla pevná producentská ruka. Navzdory tomu dopadl výsledek na výbornou, z Follow the Leader se stal komerční trhák a ze singlů Freak on a Leash a Get the Life obří hity. Druhý jmenovaný byl dokonce první skladbou v historii MTV, kterou televize oficiálně poslala „do důchodu“. V pořadu Total Request Live si o ni diváci psali tak často, že by prakticky nevysílala nic jiného, a tak videoklip z programu natvrdo vyškrtla. Úspěch singlů popularitu kapely vyšponoval nad únosnou mez, jak prozradil kytarista Head: „Jo, to bylo šílený. Sláva nám trochu lezla do hlavy a začali jsme z ní blbnout. Jonathan začal mít sebevražedné sklony, protože až příliš míchal Jacka s kolou a kokainem. Začal magořit, a tak se během následujícího turné rozhodl abstinovat.“
Sláva si vybrala svou daň bez výjimky na všech členech, každý se s tím musel poprat po svém, jak v loňském rozhovoru pro Louder than Sound popsal Munky: „Bylo super, že jsme si mohli koupit nová auta a přestěhovat se z garsonky do pořádnýho bejváku. Ale zároveň bylo fakt špatně dát pěti týpkům prachy. Všichni jsme byli závisláci, rvali to do chlastu a nemysleli na budoucnost. Sám jsem se s tím tehdy moc dobře nepopasoval. Peníze pro nás byly novinka, vyrůstali jsme bez nich, takže nám nikdo nikdy neradil, abychom si něco dávali stranou. Vlastně jsme nikdo neměli nic naspořeno ještě před pár lety, což je smutné. Bylo to těžké, máte hromadu peněz i hromadu problémů se závislostí, takže si kupujete akorát další hovadiny, protože jste na sračky. Auta a lodě, nic z toho vás nenaplní. A najednou je okolo vás deset týpků, všichni z vás tahají prachy a tváří se, že vám chtějí pomoct. A přitom jediný, kdo vám pomůže, je vaše máma. Všichni ostatní vám jdou po prachách a mně dalo zabrat, než jsem si to uvědomil.“
A původní verze komediální dvojice Cheech & Chong.
Největší den nu-metalu
Follow the Leader je zkrátka album natočené přesně podle pravidel rokenrolu: chaos a kapela utržená ze řetězu, co na drogách a chlastu natočila nejúspěšnější desku kariéry a pak se rvala s démony vyvolanými slávou. Tehdy ale nebláznili jen sami muzikanti, trochu toho šílenství přenesli na celou branži. Podobně jako během zlaté horečky grunge začaly labely pořádat hon na „druhé Korny“ a vyhazovaly nesmyslné částky za tu lepší, tu horší kapely často nasmlouvané metodou pokus/omyl. Nu-metal ovládl kytarovou scénu do takové míry, že časopis Billboard 18. srpen 1998 vyhlásil „největším dnem nu-metalové historie“. Tehdy totiž kromě Follow the Leader vyšly i desky Devil Without a Cause Kid Rocka a Candyass skupiny Orgy.
Pro žánr začala zlatá éra, kterou utnuli až v roce 2001 Strokes. Jejich debut Is This It tehdy úplně překopal zvuk kytarové scény, ale to je téma na jiný článek. Vraťme se ještě do konce devadesátek a položme si otázku, proč ta doba patřila právě nu-metalu? Nejlepší odpověď přinesl The Guardian v textu k desátému výročí vydání Follow the Leader: „Nu-metal byl hlasitý, nasupený a plný živelné bolesti. Šlo o poslední kytarové hnutí, které vyvolalo mezigenerační konflikt. Stárnoucí pankáči to nesnášeli. Konzervativní rockeři to nesnášeli. Dlouholetí fanoušci metalu to absolutně nemohli vystát. Jediní lidé, kterým se nu-metal líbil, byly nekonečné davy teenagerů, pro které byl, na to nezapomínejme, kdysi rokenrol vynalezen.“
Těžko to popsat výstižněji. Všechna ta nasupenost, energie a tehdejší zvukové inovace jsou z Follow the Leader slyšet i dnes, čtvrt století po vydání. Korn jsou už jiná kapela, minimálně následující desky natáčeli jinak a ten nekonečný mejdan ze studia NRG by už asi dobrovolně nezopakovali. Ale jejich přínos nu-metalu už zůstane nezpochybnitelný.