Začátek tisíciletí nebyl pro Green Day lehkým obdobím. Jejich tehdy poslední studiovka Warning byla komerční propadák a kapela nedobrovolně vyklízela pozice novým formacím. Punk rock a pop punk sice pořád frčely, ale žánr měl nové hvězdy. Good Charlotte, Sum 41 a především blink-182, ti všichni na sebe upínali záři reflektorů. A Green Day nebo The Offspring najednou vypadali jako hudba pro starší generaci.
V roce 2002 mělo kapelu nakopnout turné pojmenované Pop Disaster, jenže efekt vyšel tehdy tak napůl. Šňůru jeli spolu s blink-182, s nimiž se střídali v roli hlavních hvězd. A protože „blinkáči“ tehdy válcovali hitparády, není třeba si domýšlet, koho publikum vytleskávalo víc. Na druhou stranu, cíl byl splněn. „Vyrazili jsme na turné, abychom se vrátili na trůn nejlepší živé punkové kapely od dob vy víte koho,“ pravil bubeník Tré Cool v rozhovoru pro Kerrang. A protože blink-182 už tehdy platili za partu, jejíž koncerty jsou technicky v lepším případě průměrné, o to víc vedle nich Green Day zářili. „Chudáci headlineři, když je takhle převálcuje předskakující kapela. blink-182 byli tu sobotu v amfiteátru Shoreline zkrátka ponížení,“ psalo se v recenzi koncertu v San Francisco Chronicle.
Pilotní singl dokázal, že Green Day jsou zpátky a pořádně nasupení.
Green Day tak navzdory komerčnímu poklesu dokázali, že rozhodně ještě nejsou na odpis. Potvrdit to však měla další deska. Buď, anebo. Nakopnutí do výšin, nebo konec. Kapela byla v presu, probíhaly hádky. Tré Cool a basák Mike Dirnt si stěžovali, že Billie Joe Armstrong chce mít tvorbu až příliš pod palcem. Frontman se naopak ostýchal přehrát spoluhráčům nové skladby, protože měl osobní problémy a nedokázal se na skládání plně soustředit.
Na začátku roku 2003, půl roku po konci turné Pop Disaster, se kapela konečně znovu pořádně sešla a po intenzivní debatě se hudebníci shodli, že spolu budou dál pokračovat, tentokrát však v duchu „víc úcty a míň remcání“. Ale hlavně dal ve skládání Armstrong víc prostoru spoluhráčům.
Znovu a lépe
Hudebníci si to spolu sice vyříkali, ale pořád měli před sebou práci na nové desce. Vybuzení zkušenostmi z turné se rozhodli vrátit ke kořenům. Hrát to, co uměli vždycky, proč se cpát mezi mlaďochy? „Od skládání rychlé a tvrdé muziky jsme měli dlouhou pauzu. To nás přimělo se k tomu vrátit,“ pravil Dirnt v knize Marka Spitze Nobody Likes You: Inside the Turbulent Life, Times and Music of Green Day (česky zatím nevyšla). Aby nepůsobili jako vykrádači sebe sama, přidal Armstrong do muziky nečekané žánrové odbočky – v novém repertoáru bylo možné slyšet polku, salsu a další s punkrockem zdánlivě neslučitelné prvky.
Jenže z desky dnes známé jako Cigarettes and Valentines nakonec nic nebylo. Někdo ze studia ukradl hrubé mixy.
„Najednou byly prostě pryč,“ popsal Tré Cool v rozhovoru pro Audacy. „Někdo je zkrátka ukradl, dost možná ani nevěděl, co na nich je.“ A Billie Joe ho doplnil: „Ještě jsem neslyšel, že by se to někomu předtím stalo. Bylo to k posrání, to vám povím. Dali jsme do toho hodně práce. Ale zároveň to bylo možná i požehnání. Říkali jsme si: ‚Tak jedem od nuly. Zkusíme to znovu.‘ Možná to bylo znamení, že jsme natočili blbou desku a měli bychom udělat lepší.“
Právě tady do našeho příběhu vstupuje další strůjce úspěchu American Idiot, producent Rob Cavallo. Spolupracoval s kapelou už na debutu Dookie, a tak se na něj hudebníci obrátili se žádostí o radu. Jak se píše ve Spitzově knize, Cavallo přiměl kapelu se zamyslet, nakolik kvalitní ukradené nahrávky byly. Nakolik důležité byly pro nakopnutí kariéry, které měli před sebou. Producent zdůrazňoval, jak zásadní následující studiovka pro budoucnost Green Day bude, a trojici došlo, že má hodit ukradenou muziku za hlavu a pustit se raději znovu do skládání.
Bude to nářez
Kapela si pronajala studio Ocean Records v Los Angeles a snažila se zapomenout na předchozí půtky v rokenrolovém duchu. Přes den soustředění ve studiu, po nocích mejdany s chlastem a posloucháním hromady muziky. A to do takové míry, že druhý den Armstrong ani nemohl kvůli kocovině zpívat. „Byla to taková vědomá možnost dostat se trochu do bezvědomí,“ popsal zpěvák v rozhovoru pro Spin. „Poprvé v životě jsme se odstřihli od naší minulosti. Do té doby jsme se chovali tak, jak se od Green Day čekalo, že se budou chovat. S tím byl konec. Přijali jsme konečně za své, že jsme rockové hvězdy. Nechci znít arogantně, prostě jsme si řekli: Hej, na tomhle světě žijem jenom jednou, tak si to pojďme užít!“
Jako kdyby Green Day někdo pokropil živou vodou, ve studiu jim to šlo skoro samo. „Prostě jsme si to dávali, bylo to skvělý,“ popsal atmosféru Tré Cool pro Kerrang. „Byla v tom taková energie! Připadalo mi, jako kdyby tam s námi byl Frank Sinatra. Bylo to vážně unikátní. A já okamžitě věděl, že děláme na něčem velkém. Byl jsem si jistý, že až to vyjde, bude to nářez. Myslím, že jsme cítili všichni, na jak výjimečné věci děláme.“
Nejúspěšnější singl z desky.
„Celé jsme to dělali z jediného důvodu,“ doplnil ho frontman. „Pracovali jsme na nové muzice proto, abychom ze sebe dostali něco, co jsme předtím nedokázali. Jinak bychom dělali akorát stejnou desku jako minule, a to jsem fakt nechtěl.“
Od začátku skládání až do vydání alba uběhl necelý rok, což byl čas, který vedení labelu Reprise Green Day a producentovi Robu Cavallovi dalo. Už během skládání dostal Billie Joe Armstrong nápad pojmout nahrávku jako konceptuální album. Jako příběh mladíka o cestě do světa, během níž pozná útrapy i slasti společnosti. Pokud vám vytanula na mysli rocková opera Quadrophenia od The Who, nejste daleko od pravdy. Kapela se inspirovala nahrávkou i filmem a pokusila se vytvořit podobně dramatický příběh zachycující pnutí v Americe na začátku milénia.
Aby se Green Day pevně drželi konceptu, překopali i běžné způsoby nahrávání. Nejprve si na papíře sestavili desku tak, jak píseň po písni příběh odvíjí, a pak chronologicky nahrávali stopu za stopou. Už tehdy, když byly hotové první dvě skladby včetně devítiminutového eposu Jesus of Suburbia, věděl i Cavallo, že jde o výjimečnou nahrávku. „Sedíte a posloucháte, najednou máte takovouhle druhou skladbu na desce a říkáte si: Co se to, kurva, děje?‘“
Mezi politikou a emocemi
Billie Joe Armstrong se v textech na American Idiot vyjadřoval prakticky ke všemu, čím tehdejší Amerika žila. Jedenáctému září, invazi do Iráku, prezidentství G. W. Bushe i vnitropolitickým tématům. A trefil se skvěle, protože mluvil za řadu Američanů. Ta hudba měla potenciál nejen dobře se prodávat, ale taktéž zastínit mladší kolegy jako zmínění blink-182 a Sum 41. Se vší úctou k jejich tvorbě, najednou zněla jako obyčejná párty muzika, zatímco Green Day do punkrocku vrátili esenci nasupených otců zakladatelů vyřizujících si skrze muziku účty s politiky. Teď ještě zbývalo, aby to podpořil label.
Časopis Kerrang popsal schůzku s korporátem Warner Bros., pod něž Reprise spadal. „Oukej, máme tady desku, kterou jsme právě dotočili,“ chopil se slova Cavallo. „Je to punkrockové album a myslím si, že je to to nejlepší, co letos vydáme. V prvním týdnu prodáme milion a na konci budeme mít prodaných deset milionů desek.“
Pak bylo na Armstrongovi, aby nahrávku manažerům přiblížil. „American Idiot bylo před vydáním tak těžké komukoli popsat! Vyprávěl jsem o tom, jak tam máme devítiminutové písničky, lidi z Warnerů se na sebe jenom podívali a řekli: Ok, tak ti už se, kurva, definitivně zbláznili.“
Nakonec album dostalo zelenou. Otevřeně politické byly jen dvě skladby, titulní American Idiot a Holiday. Ostatní písně lavírují mezi protestem, osobním pohledem i emotivními obrazy, ale to je záměr, mají přece dokreslovat rockovou operu. Ještě během nahrávání odletěl Billie Joe Armstrong do New Yorku, aby se několik týdnů coural po Lower East Side a nasál správnou tvůrčí atmosféru. Nejen že tu složil jedny z nejsilnějších skladeb desky jako Wake Me Up When September Ends nebo Boulevard of Broken Dreams, ale udělal si jasno v tom, jak moc politické mají jeho nové skladby být.
„Když jsem začal skládat texty, bylo pro mě důležité, aby to, o čem zpívám, bylo osobní. Takže i ty politické skladby jsou osobního rázu. Kdyby nebyly, pro mě by to nefungovalo. Jsou takové kapely, třeba Rage Against the Machine, kterým to zní skvěle. Ale v případě Green Day by to zkrátka vypadalo divně.“
Směr Hollywood
Právě zmíněná Boulevard of Broken Dreams nakonec táhla komerční úspěch. Když v srpnu 2004 vyšel pilotní singl American Idiot, byl to sice našlápnutý punk rock jak z učebnice, ale trhák se nekonal. Album vyšlo 21. září 2004 a na vytyčenou metu jednoho milionu ani zdaleka nedosáhlo. Jenže druhý singl Boulevard of Broken Dreams rozrazil dveře do evropských hitparád. Tenhle ploužák se v Británii držel měsíce mezi nejhranějšími skladbami a pomohl navzdory pomalému rozjezdu překonat očekávání labelu i producenta, protože prodeje American Idiot se během svého cyklu vyšplhaly na čtrnáct milionů kopií a ani tam se zdaleka nezastavily. Dnes, dvacet let po vydání, si desku po celém světě koupilo třiadvacet milionů lidí.
Ale zpátky do roku 2004. Byl to komerční hit s potenciálem dalšího přesahu. Green Day zapracovali na image, přišli s vizuály i kostýmy ve sladěné černo červené barvě s lehkou příměsí bílé. Vypadalo to dobře na plakátech i na pódiu, motiv alba s rukou držící granát ve tvaru srdce byl na merchandise jako dělaný. A protože album mělo ucelený příběh, tak se jako po vzoru zmíněné Quadrophenia i o American Idiot začalo šuškat, že se dočká filmové adaptace.
„Rozhodně se to chystá,“ tvrdil Armstrong už v roce 2006 v rozhovoru pro MTV. S každým týdnem se vrší nové nápady, jak film American Idiot pojmout. Stopro se to bude točit.“
Jenže to nedopadlo. Příběh o (ne)realizaci filmu by vydal na samostatný článek. Okolo námětu kroužili scenáristé i filmové společnosti, nikdo se ale nedostal dál než za fázi jednání. A když pak v roce 2009 vznikl American Idiot jako muzikál na Broadwayi, byl v tom ještě větší chaos. Pořád byla vůle film točit, ale už se rozcházely názory, jestli není lepší spíš zpracovat existující muzikál než začínat komplet od desky. Ještě v roce 2016 Armstrong v NME potvrdil, že společnost HBO film posunula do předprodukční fáze a dokončuje scénář. O čtyři roky později ale v témže médiu musel zpěvák přiznat, že American Idiot jako film je víceméně ze hry. Není se co divit, šoubyznys utíká kupředu sprintem a deska byla tehdy už šestnáct let venku…
Píseň, v níž se Billie Joe Armstrong vyrovnává se smrtí táty.
Reedice na oslavu
To je ovšem snad jediný plán, který se s American Idiot nepodařilo dotáhnout. Green Day to ani nemusí moc vadit. I tak šlo o zásadní desku, jednu z nejvýraznějších kytarových nahrávek dekády. A byl to bez přehánění comeback. Armstrong to věděl už v roce 2005, kdy prohlásil: „Myslím, že pro nás American Idiot změnila historii, a to ve více směrech. Zajistila nám novou budoucnost. Vrátili se k nám fanoušci, které jsme nabrali s Dookie, ale s dalšími deskami se začali postupně vytrácet. A samozřejmě že i to uznání od kritiků je důležité.“ Frontman tím narážel na řadu ocenění, které deska získala. Včetně dvou Grammy za nejlepší rockovou desku. O rok později získal singl Boulevard of Broken Dreams zlatý gramofonek za nejlepší nahrávku.
„Úspěch v našich začátcích byl pro nás absolutní novinka,“ doplnil ho Dirnt. „Ani jsme nevěděli, co s tím máme dělat. Potřebovali jsme dokázat, že nejsme žádné rychlokvašky. A to jsme (s American Idiot) dokázali.“
Příběh alba tím ale úplně nekončí. Green Day dvacetileté výročí hodlají oslavit reedicí s hromadou nového obsahu. Živáky, demáče, rarity, blu-ray verze budou obsahovat i téměř dvouhodinový dokument, rozhovory a záznamy z různých vystoupení. Možná se tak z kolekce, která vyjde 25. října, dozvíme zase něco nového.