Rok 1980 byl pro metal bez přehánění revoluční. AC/DC vydali Back in Black, Motörhead Ace of Spades, debutovali Iron Maiden a sólově Ozzy Osbourne, Judas Priest dali světu British Steel a do toho všeho přišli ještě Black Sabbath s Heaven and Hell. Tvrdá hudba se změnila, z klubové záležitosti byl najednou mainstream vyprodávající stadiony a právě výše zmíněné desky sloužily jako základní metalové kameny po celé osmdesátky. I když se pak žánr proměnil, za pár let klasický metal v centru pozornosti vystřídal thrash a glam, odér po Heaven and Hell a dalších nahrávkách stále visel ve vzduchu. Bez nich by totiž žánr vypadal nejspíš jinak a rozhodně by si musel složitěji klestit cestu k širšímu publiku.
Jak dál bez Ozzyho?
Práce na Heaven and Hell začaly už o rok dřív, ale Black Sabbath tehdy byli v hluboké krizi s nejistou budoucností. Basák Geezer Butler procházel rozvodem a dal si od kapely
pauzu na neurčito. Bubeník Bill Ward bojoval s psychickými problémy. I když drogy a alkohol k Black Sabbath patřily vždycky, v tomto bodě už Wardovi přerůstaly přes hlavu, a ačkoli album dokončil, nakonec z kapely stejně pár měsíců po vydání odešel. „Snažil jsem se na tom s klukama dělat a tehdy jsem si to neuvědomoval, ale teď po letech si umím přiznat: Proboha, není divu, že jsem nedokázal nic dotáhnout a na nic se soustředit, když jsem byl pořád tak na sračky,“ řekl Ward před dvaceti lety v rozhovoru pro magazín All That Jazz.
Největší komplikací byl pro kapelu ale odchod frontmana. Ozzy Osbourne na tom byl se závislostí ještě hůř, stával se nevypočitatelným, apatickým, a navíc byl dlouhodobě otrávený ze směřování skupiny. Nelíbilo se mu experimentování na posledních dvou albech Technical Ecstasy a Never Say Die! Chtěl hrát přímočařejší metal typický pro první alba, a když s Tonym Iommim začali dávat dohromady první nápady na Heaven and Hell a poznal, že žádný návrat ke kořenům se konat nebude, došla mu trpělivost a s Black Sabbath seknul.
Heaven and Hell není Iommiho deska, pořád je to kolektivní práce celé kapely, ale byl to jednoznačně on, díky komu Sabbati překlenuli kritické období a mohli vůbec fungovat dál. A to ještě nevěděl, jaké personální martyrium ho čeká celé osmdesátky, kdy se muzikanti v kapele točili jak na orloji.
Never Say Die, poslední album nahrané s Ozzym.
Malý velký Dio
Před Iommim stál těžký úkol, zásadní pro další kariéru – najít po Ozzym adekvátně výrazného a charismatického zpěváka. Napadlo ho oslovit Ronnieho Jamese Dia, frontmana kapel Elf a Rainbow. Právě v ní ho kytarista slyšel poprvé. „Než se k nám Ronnie přidal, bylo mi mizerně,“ vzpomínal před čtyřmi lety Iommi v rozhovoru pro magazín Loudwire. „Byl jsem frustrovaný a chtěl se dát do práce. S Ronniem jsem se setkal dřív na jednom večírku a řekli jsme si, že spolu někdy něco dáme dohromady. Takže když Ozzy odešel, řekl jsem klukům: ‚Proč s ním něco nezkusíme?‘ Dorazil za námi na zkoušku a fungovalo to.“
Ronnie James Dio je dnes metalová ikona, malý muž s velkým hlasem. Díky malému vzrůstu jej na pódiu spoluhráči převyšovali o hlavu i o dvě, ale jakmile začal zpívat, byla ho celá hala. Říká se, že to byl on, kdo mezi metaláky popularizoval „paroháče“, gesto napřažené ruky se zaťatou pěstí a zvednutými ukazováčkem a malíčkem.
„S Ronniem jsme museli překonat řadu překážek,“ pokračoval ve vzpomínání Iommi. „Všichni znali Ozzyho a my nikdy s jiným zpěvákem nehráli, takže tohle byla první výzva –
aby ho fanoušci vůbec přijali.“ Navíc tehdejší manažer Sabbathů Don Arden byl proti.
„Říkal nám: Přece v Black Sabbath nenecháte zpívat trpaslíka!“ popisuje Iommi. „Na to jsem mu odpověděl: Má skvělý hlas a skvěle se hodí k tomu, co děláme. A tohle byl důvod, proč jsme se tehdy s Donem rozešli.“
Hraj víc!
Nový zpěvák, nový manažer, osobní problémy v kapele… Heaven and Hell bylo pro Sabbaty skutečně album, na němž doslova hráli o svou budoucnost. Bylo to období změn ve všech ohledech, včetně tvůrčí práce, jak potvrdil kytarista: „Učili jsme se od sebe navzájem. Ronnie se musel naučit naše zvyky a my zase jeho. Bylo to období pokusů a omylů a při skládání nových písní jsme si zkoušeli, kam až můžeme zajít.
Ronnie James Dio, velký hlas v drobném těle.
Naučilo nás to novému přístupu ke skládání, moje hra na kytaru se s příchodem Ronnieho změnila. Předtím hrál s Ritchiem Blackmorem, byl zvyklý na půlhodinová sóla a povzbuzoval mě, ať hraju víc.“
Nahrávání probíhalo v Paříži a v Miami. V tamních Criteria Studios už Sabbati nahráli Technical Ecstasy, ale tentokrát na to šli jinak. Po mnoha letech, kdy si nahrávky produkovali sami, oslovili nového producenta. Volba padla na Martina Birche, tehdy dvaatřicetiletého Brita, který za sebou měl jak zvukařské, tak producentské zkušenosti s Fleetwood Mac, Deep Purple a zmíněnými Rainbow.
„Než jsme Martina oslovili,“ vyprávěl Iommi, „dělali jsme si všechno sami a je to opravdu extrémní tlak, když si děláte produkci i nahrávání. Bylo fajn moci se na Martina spolehnout, cítil jsem se najednou víc uvolněný. A taky ze mě dokázal něco dostat. Když jsem dřív nahrával sóla, většinou jsem zvládl pět náběrů a pak už mi to šlo hůř a hůř. S ním to bylo naopak, dokázal mě motivovat tak, že s každým dalším pokusem jsem hrál líp.“
Ve studiu došlo k jedné události, která vstoupila do kánonu sabbatovských historek.
Bill Ward byl vždycky trochu otloukánek, na jehož účet se zbytek kapely bavil tropením žertíků. Nikdy s tím neměl moc problém, a jak sám přiznal, v době natáčení Heaven and Hell už byl kvůli alkoholu ve stavu, kdy mu bylo všechno jedno. Dejme znovu slovo Iommimu, tentokrát v rozhovoru pro časopis Guitar World.
„Jednoho dne jsme s Billem zkoušeli ve studiu a já se ho z nudy zeptal, jestli ho můžu zapálit. ‚Hele, teď ne,‘ řekl mi a já to pustil z hlavy. Na konci dne povídá: ‚No nic, tak já jdu domů, ještě furt mě chceš zapálit?‘ Říkám: ‚No jasně!‘ Tak jsem vzal plechovku s náplní do zapalovače, nastříkal to na něj, škrtl sirkou a vžuuum! Měl na sobě polyesterové kalhoty, takže na něm rychle chytly, a začal se válet po podlaze a řvát, zatímco já se nemohl přestat chechtat.“
Zdroje se rozcházejí, jak to bylo dál. Podle jedněch následoval převoz do nemocnice, podle druhých se Iommi pokusil bubeníka uhasit roztokem na čištění magnetofonových pásek, který zvukaři měli ve studiu. Jenže ten je vysoce hořlavý, takže to situaci ještě zhoršilo. Ward si nakonec odnesl popáleniny třetího stupně a jednu nohu má dodnes zjizvenou. „Volala mi jeho máma,“ pokračoval ve vyprávění Iommi, „a říká: ‚Ty sráči, konečně bys měl dospět! Billovi budou muset uříznout nohu!‘ Ale tyhle věci se mu s náma prostě stávaly.“
Singl Neon Knights odpálil novou éru Sabbatů i metalu.
Jsou to vůbec Sabbati?
Když album Heaven and Hell 18. dubna 1980 konečně vyšlo, Iommiho pochyby o tom, jak fanoušci Dia přijmou, byly rychle rozptýleny. Prodávalo se skvěle, po letech vrátilo Sabbaty do desítky nejprodávanějších alb v Británii a patřilo mezi jejich komerčně nejúspěšnější nahrávky. Lépe se prodávaly jen Paranoid a Master of Reality.
Je pravda, že úspěch byl daný spíš okolnostmi než přijetím starými fanoušky. „I když ze sebe spolu s Diem vymáčkli to nejlepší, Black Sabbath už nikdy nebudou stejní,“ psal tehdy v recenzi Rolling Stone.
„Když si poslechnete Heaven and Hell, tak to se Sabbaty nemá vůbec nic společného. Vezměte si Neon Knights, dokážete si představit, že by to zpíval Ozzy?“ povzdechl si po letech Zakk Wylde, sám velký fanoušek kapely. Možná má pravdu, jenže právě Neon Knights, úvodní skladba celé desky, je fantastická záležitost a kapitola sama pro sebe.
Cesta do mainstreamu
Black Sabbath v ní zní jako rozjetá lokomotiva, nezastavitelný kolos hrnoucí se kupředu. Naplňuje všechna měřítka stadionového metalu v době, kdy se teprve rodil, a zase u toho byli ti samí Black Sabbath, kteří stáli deset let nazpět u zrodu samotného žánru. Heaven and Hell, spolu s alby zmíněnými v úvodu článku, umocnili tzv. novou vlnu britského heavy metalu, která začala na konci sedmdesátek a do půlky osmdesátek
prakticky opanovala ostrovní kytarovou scénu. Na metal přesedlali další klasici, frontman Deep Purple Ian Gillan si založil metalovou kapelu Gillan, přitvrdil i Ritchie Blackmore s Rainbow, dobře se prodávali i Whitesnake. A britský metal se v té době začal úspěšně šířit i do světa. Def Leppard komerčně zazářili tak, že se v žebříčku prodejnosti v USA zastavili na druhém místě těsně pod vrcholem, kam je nepustil
Jacksonův Thriller.
Zájem masového publika potvrdil i rozkvět žánrových médií. Začaly vycházet časopisy Kerrang! a Metal Hammer (a nejen ony), metal hrálo BBC i pirátská rádia, další britský fenomén té doby. Jediný, kdo se zatím na metalovou vlnu nechytal, byli kupodivu šéfové velkých labelů, kteří si nechali vyfouknout řadu budoucích metalových hvězd pod nosem, jelikož hudebníci rozhodně neměli nouzi o smlouvy alespoň ze strany malých vydavatelství.
Na Heaven and Hell už to opravdu nejsou ti Sabbati jako s Ozzym, to ani nešlo. Ale s Ronniem Jamesem Diem zněli Black Sabbath dokonale přesně podle měřítek, která komerčnímu metalu dominovala další roky. Opět z nich byli trendsetteři, jak se dnes říká. Jen je škoda, že to kapelu nedostalo z osobních problémů. Ještě téhož léta v kapele skončil Bill Ward. Stalo se tak uprostřed amerického turné k nové desce a bez předchozího varování.
„Prostě mi nešlo vylézt na pódium bez Ozzyho. Můj alkoholismus se dostal na další level, chlastal jsem tehdy čtyřiadvacet hodin denně,“ vzpomínal na temné období bubeník. A aniž by o tom komukoli řekl, sbalil se a zamířil domů. Ronnie James Dio později novináři Jonu Hottenovi popsal, jak se zprávu dozvěděl. Uprostřed běžného dne na turné mu v hotelovém pokoji zazvonil telefon. Byl to Ward.
„Já mizím, Rone.“
„To je fajn, kam se jdeš projít?“
„Ne, já mizím úplně. Volám ti z letiště.“
Poslední singl z alba.
Znovuoživení žánru
Sabbati za Warda našli brzy náhradu, stal se jí Vinnie Appice, po Diovi druhý Američan v kapele. Jeho příchod pomalu odstartoval personální proměny, které kapelu čekaly v následujících letech, kdy odešli i Geezer Butler a Dio, pročež následovalo divoké období, kdy během několika let Iommi protočil v kapele dalších sedm zpěváků, šest basáků a po Appiceově odchodu i čtyři bubeníky.
Následné rozmělnění skupiny ovšem nijak neubírá Heaven and Hell na hodnotě, naopak. Je to deska, na níž byla kapela stále plně v tvůrčí formě a potvrzovala Sabbaty jako jedny z čelních představitelů žánru, kteří pořád umí předznamenat jeho vývoj. Jak napsal Mick Wall v jeho knize Black Sabbath: Symptom of the Universe: „Znovuzrození Black Sabbath s jejich fantastickým zvukem, bezkonkurenčním novým zpěvákem a výtečnou novou deskou byli mezi metalovými fandy vnímaní znovu jako ti, kdo oživují žánr.“
Zlatá slova!