V tradici festivalu Blues Alive je pokrytí tří základních dramaturgických linií. Za prvé přivážet žánrové legendy a současné hvězdy. Za druhé představovat ty, kteří prezentují nejrůznější crossovery blues s dalšími žánry. A za třetí pomoci na světlo, nebo alespoň pomoci odhalit českým posluchačům nová jména a čerstvé objevy domácí, evropské i světové scény. To všechno platí i pro letošní ročník.
Přijíždí Castro, bluesový král
Sedmašedesátiletý Tommy Castro platí za jednoho z nejvýznamnějších bluesrockových čarostřelců, a jestliže svoje poslední, písničkářsky příběhové album nazval A Bluesman Came to Town, Bluesman přišel do města, můžete to vzít jako pádné prohlášení, které by se mělo vyvěšovat na jeho každé štaci na všech kandelábrech. Není náhoda, že díky téhle skvělé desce, kterou produkoval Tom Hambridge, skvělý bubeník, autor a v poslední desetiletce pravá ruka Buddyho Guye, shrábl při udělování Blues Music Awards v roce 2022 hned tři absolutoria, a to hned v těch nejsledovanějších kategoriích: Cena B. B. Kinga pro entertainera roku, Album roku a – s The Painkillers – Kapela roku. A v letošních, zatím posledních Blues Music Awards, si vítězství v hlavní kategorii zopakoval. Do Šumperka v roce 2023 tedy přijede, z určitého úhlu pohledu, vlastně aktuálně největší hvězda současné bluesové scény. V České republice bude, mimochodem, vůbec poprvé.
Tommy Castro začal na kytaru hrát jako desetiletý v polovině šedesátých let pod vlivem dobových idolů, jako byli Mike Bloomfield nebo Taj Mahal. Miloval dobový progresivní rock, ale nejvíc se ho vždycky dotýkalo blues, všude, kde se hrálo a jamovalo, se dřív nebo později objevil. V sedmdesátých a osmdesátých letech se jako hráč, ale i jako soulem poznamenaný zpěvák zdokonaloval v řadě kalifornských lokálních bandů, na mezinárodní scénu vstoupil ale až relativně pozdě, v polovině devadesátých let, kdy se stal ozdobou katalogu předního bluesového labelu Blind Pig; vydával ale i u dalších prestižních značek jako Delta Groove nebo Telarc, až v roce 2009 zakotvil u Alligatoru, jemuž je věrný dodnes. Jeho cesta od štace ke štaci (Tommy Castro je jedním z nejpilněji koncertujících muzikantů v žánru) je lemována chválou kritiky i cenami Blues Music Awards, jichž do dnešního dne získal deset včetně těch nejdůležitějších kategorií.
Finleyho sen se stal skutečností
„Vstoupil, jako by šel přímo z bažiny. Měl kožené kalhoty, boty z hadí kůže, velkou country & westernovou přezku na opasku, kožený kovbojský klobouk a tříčtvrteční kožený kabát. Po boku v pouzdře měl skládací slepeckou hůl. V podstatě působil jako dokonale vyfiknutý pro televizní natáčení.“ Takhle nadšeně vypráví jeden z dnes nejvýznamnějších světových hudebních producentů Dan Auerbach, polovina slavného dua The Black Keys, o svém prvním setkání ve studiu se zpěvákem Robertem Finleym. Ovšem nejen jeho zjev, ale také životní příběh je jak z čítanky. Narodil se před bezmála sedmdesáti lety v Louisianě, sám se učil v dětství na kytaru, zpíval v goespelovém kostelním sboru a pak si po naprostou většinu života vydělával buskingem na nárožích, až ho v roce 2015 na jednom takovém objevili pracovníci Music Maker Relief Foundation, neziskové organizace pomáhající stárnoucím hudebníkům – ostatně Finleymu už bylo přes šedesát. A teprve o rok později debutoval soulově laděným albem Age Don’t Mean a Thing. A právě to okouzlilo jako posluchače Dana Auerbacha, že nelenil, s Finleym se spojil, nejprve jej přizval ke spolupráci na soundtracku ke grafickému románu Murder Ballads, na němž právě pracoval, a následně mu vyprodukoval pro svůj label Easy Eye Records dvě alba: Goin‘ Platinum! a Sharecropper’s Son. Obě Finleyho jasně zařadila do první ligy současné bluesové scény a stylově jej díky nevšednímu Auerbachovu citu propojila se zpěvákovými venkovskými kořeny a nesou výrazné autobiografické prvky. „Robert je opravdu skvělý člověk a práce s ním je úžasný zážitek,“ říká Auerbach a dodává: „Je právně slepý a vyrostl tvrdě v práci se svou rodinou na farmě. Zpíval v kostele. Sám se naučil hrát na kytaru. Když sloužil v Německu v armádě, byl opravářem vrtulníků a cestoval po Evropě s vojenskou kapelou. Na ulicích zpíval gospel a blues. Je to zručný truhlář. Vychoval rodinu a jeho děti ho milují. A zatímco tohle všechno dělal, vyvinul jeden z nejunikátnějších, nejmocnějších a nejpoetičtějších stylů, jaké jsem kdy slyšel.“ A co o svém hudebním poselství říká samotný Robert Finley? „Jde mi jen o to předat vlastní zkušenost. Nikdy nejste příliš mladí na to, abyste snili. A nikdy nejste příliš staří na to, aby se váš sen stal skutečností.“
G. Love vykopl dveře muzea
V roce 1993 obnovil nadnárodní vydavatelský gigant Sony Music značku Okeh, proslulou ve dvacátých letech minulého století produkcí velkého množství tzv. race records, rasových nahrávek, tedy hudby určené Afroameričanům, samozřejmě z velké části blues. Také revitalizovaný label si zvolil bluesovou cestu a kromě jiných tehdy nových jmen scény, jako byli Keb’Mo’, Poppa Chubby nebo Little Axe podepsal smlouvu také s čerstvým triem G. Love & Special Sauce, které se zformovalo právě téhož roku a o pár měsíců později debutovalo na značce eponymním albem. Způsobilo poprask. Do té doby nikdo nedokázal tak autenticky propojit staré blues s aktuálními hiphopovými a funkovými rytmy a s hodně specifickým způsobem zpěvu namixovaného s rapem. Jako by si kytarista a zpěvák Garrett Dutton, jak zní G. Loveovo pravé jméno, vzal za cíl vlastní tvorbou přesvědčit nevěřící Tomáše, že hip hop je skutečně logické pokračování blues moderními prostředky. Paradoxem možná je, že G. Love není žádný černý muzikant z Bronxu, nýbrž – stejně jako oba jeho spoluhráči, kontrabasista Jim Prescott a bubeník Jeffrey Clemens – rodák z Philadelphie. Tedy města známého v hudebním světě spíš naleštěným „Philly soulem“ než muzikou „se špínou za nehty“. Každopádně ohlas debutu byl obrovský a hned následujícího roku vyšlo jeho pokračování v podobě alba Coast to Coast Motel. A hned roku 1996 jsme měli možnost vidět kapelu G. Love & Special Sauce v pražské Akropoli – na koncert mnozí z nás vzpomínají bezmála se slzou v oku. I proto, že šlo o doposud jedinou příležitost se naživo s celým dokonale šlapajícím trojčlenným strojem setkat. Už je to sedmadvacet let. Za tu dobu se u nás G. Love dvakrát objevil jako sólista, vydal i tři pěkná sólová alba, ale s celou kapelou byl na domovské půdě samozřejmě mnohem aktivnější, jejich diskografie v současné době čítá deset titulů, poslední loňské album nese příznačný název Philadelphia Mississippi. Hudebně v průběhu času koření G. Love & Special Sauce svůj styl dalšími příměsmi, rockovou, psychedelickou, folkovější či naopak funkovější, dotknou se jazzu i soulu. Základní grunt, se kterým před skoro třemi dekádami vykopli dveře bluesového muzea a ukázali, že se tenhle žánr dá dělat setsakramentsky jinak, aniž by ztratil byť jen píď autenticity, je ale v jejich hudbě pořád.
Nejen kapely
Tři headlineři třídenního festivalu samozřejmě nejsou to jediné, co stojí z nadcházejícího ročníku za zmínku. Určitě nelze nedoporučit světově proslulé představitele starší a střední muzikantské generace, jako jsou Alvin Youngblood Hart, Bernard Allison nebo Jimmy Carpenter, stejně jako mladší hudebníky typu Danielle Nicole, Marquise Knoxe, Krissyho Matthewse či Kary Grainger. Vůbec poprvé se v Evropě představí představitelé nejmladší generace autentického hill country blues Memphissippi Sounds, blues křtěné grungem přímo ze Seattlu přivezou GravelRoad a originální mix bluesové a kreolské hudby Delgres z Francie.
Stranou nezůstanou ani domácí hudebníci. Sedmdesáté narozeniny na festivalu oslaví legendární kytarový virtuos Jan Martinek, známý zejména z kapely Žlutý pes, desáté výročí založení si připomene bluesrocková kapela The Bladderstones, výrazové odlehčení přinesou písničkářské bloky Jakuba Nohy, Jany Štromské nebo v Praze domestikovaného Brita Jamese Harriese. Zcela unikátní projekt vzniklý výhradně pro festival Blues Alive provede se svými kolegy kytarista a producent Honza Ponocný, když v samostatném koncertním bloku připomene letošní osmdesátiny hlavních postav Rolling Stones Micka Jaggera a Keithe Richardse.
Kapel se samozřejmě letos v Šumperku představí ještě daleko víc, kromě nich bude možné navštívit filmové projekce, poslechové pořady, prohlédnout si několik výstav. Tenhle listopadový prodloužený víkend slibuje hodně zábavy.