Kdo zná alespoň povrchně tvorbu švédské zpěvačky, mohl už dopředu tušit, že si během jejího koncertu úplně nezakřepčí. Na druhou stranu nezvolila Lykke Li ani repertoár, při kterém by se klížila víčka; písničky dobře namíchala. Dostalo se na pomalé meditativní kusy i dynamičtější skladby s výraznými basy a bicími. Nad nimi se klenul silně nosový hlas hlavní aktérky, oděné v černém body a s šátkem přes hlavu.
Lykke Li působila na scéně pokryté igelitem trochu jako Karkulka ztracená v lese. Étericky proplouvala prostorem, ladně pohybovala pažemi jako letící labuť, pódium však touto svébytnou prezentací absolutně opanovala. „Obvykle hraju za tmy, za světla jsem stydlivá,“ svěřovala se omluvně divákům. A plaše skutečně vypadala, ale ne ke škodě vystoupení. K jejímu jemnějšímu popu to sedělo, není totiž žádná hrozivá valkýra.
Severskou křehkost a zranitelnost si zpěvačka uchovává, přestože roky žije v Los Angeles. Žhnoucí kalifornské slunce se ale do jejího projevu nepropsalo, zůstala věrná svým kořenům. „Je tu někdo, kdo má zlomené srdce? Tahle písnička je pro vás,“ uvedla Lykke Li jednu ze svých tklivějších skladeb a nabídla ztrápeným duším hudební lék.
Nebyl to koncert, který by burácel, byl spíš meditativní a příjemně plynul. Zapadající slunce mu navíc dodávalo zvláštní kouzlo. A stejně tak celé zpěvaččino podání, kdy to vypadalo, jako by zpívala někde zpoza závoje, schovaná za igelitem, rozostřená a v našem světě přítomná jen napůl. A když odezněly poslední tóny její nejslavnější písně I Follow Rivers, tak v černém baloňáku bez zbytečných průtahů zmizela jako pára nad hrncem.
Lykke Li, 19. červen 2026, Metronome Prague
