Tento seriál nemá ambici postihnout vše, nicméně snaží se být jednoduchým „návodem“, jak na to, případně souhrnem toho, čeho je lepší se vyvarovat. A pro sichr, autor si nemyslí, že by věděl vše, natož že by to věděl nejlépe na celém světě, neb na to toho ještě stále napsal moc málo.
V prvním díle jsme si vysvětlili pojmy: Téma, Příběh, Žánr a Forma a proč jsou důležité pro to, abyste mohli psát v klidu a bez omezení, na která byste jinak dříve či později narazili. Tedy pojďme dál. Pokud už je vše v ažuru (tedy máme Téma, Příběh atd.), tak začnete psát, přičemž si pamatujte, že lidé si songy sice pamatují spíše podle refrénu, ale aby vyčkali až k němu, musíte je zaujmout první větou.
To je stejné jako v próze. O slávě díla dost často rozhoduje první věta, protože ta určuje, zda posluchače zaujmete a bude pozorně poslouchat, nebo bude hluchý jako pařez. Pro pochopení jsou tu dva příklady. První: O životním prostředí sice hovořím a píšu dlouhodobě a opakovaně, ale poněkud nesoustavně. Příklad druhý: Když se probudíte v den, o němž náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.
Která z prvních vět vás na první dobrou zaujala? Dovolím si hádat, že ta druhá. Jde o úvod románu Johna Windhama Den trifidů a pravidelně vítězí v debatách o nejlepší první větu v románu. Navíc se Den trifidů stále prodává a celosvětové prodeje jdou do statisíců kusů. Dodnes. Ta první je z knihy Modrá, nikoli zelená planeta, kterou sepsal jeden z našich ex-prezidentů a dnes ji seženete maximálně v antikvariátu, neb i v Levných knihách ji nakonec rozdávali zdarma.
V čem je ten rozdíl, když nejde o téma? Ano, ta věta je zajímavá a láká vás, abyste četli dále. Stejné je to s prvním veršem vašeho písňového textu. Pokud do první věty vašeho příběhu o první puse napíšete: „Dnes jsem dostal první pusu…“, pak jste se jednak připravili o slogan, který jste mohli do zblbnutí variovat v refrénu, a za druhé, vyzradili jste celou pointu, takže po zbytek skladby se posluchač bude maximálně nudit, protože nic lepšího už nepřijde. Leda by se ukázalo, že vám tu pusu dal chlípný školník, nebo tygr v džungli. Sáhněme pro přesnost ještě po písních: „Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí…“ Zaujalo? Zaujalo, že? Jaromír Nohavica a píseň Mikymausoleum z dob, kdy ještě písně oblékal v poezii a nepsal agitky na národovecké mítinky. A teď ta horší varianta: „Brodíme se životem, naším vztahem…“ Co říkáte? Nic, že? A přitom je to hit Mirka Slodičáka, několikanásobného slavíka s pseudonymem Marek Ztracený. Absolutní nuda, že?
Teď už známe téma, příběh, formu a máme i první větu. Na řadě je tedy rozvinutí příběhu. Ti nejlepší textaři vedou nit příběhu tak, aby gradoval buď v refrénu, nebo dokonce až v posledním verši poslední sloky. Co z toho zvolíte, to je na vás. Nicméně mějte na paměti, že i když máte skvělou první větu a geniální pointu pro gradaci do refrénu, ani verše mezi nimi nemohou být pouhou vatou. Pokud cílíte na posluchače, který dostane kopřivku pokaždé, slyší-li, že někdo sbírá céčka, pak musíte udržet kvalitu i ve zbytku sloky před refrénem a vyhnout se syndromu výplně vatou.
Zkusme pro přesnost opět jeden příklad. Autora a interpreta v jednom si najděte sami: „Cítím, co mi srdce praví, neradostné zprávy, cítím svůj pád. V slzách palčivých a slaných, zbytečně se brání, mám ji přece rád...“ A refrén: „Cítím, já přesto dále cítím.“ Připusťme, že první věta je zajímavá a že slogan v refrénu je výtečnou pointou, ovšem… vše, co je mezi tím, je jen kýčem přeslazeným jako cukrová vata na špejli, takže i kdyby autorova první věta byla geniální a slogan ještě lepší, což bohužel není, tak ta prostřední část vše v dosahu zabije spolehlivěji než ebola celou vesnici v pralese…
Tím bychom uzavřeli druhou část. Zbytek si necháme zase na příště…