„Byla jsem překvapená, jak jemné písně vznikají a kolik něhy a romantiky v nich mám,“ říká Kytka o začátcích své tvorby. Tu podle svých slov zbytečně odkládala, ač po vlastních písních toužila už dlouho. V rozhovoru pro Headliner hovoří o novém životě v Toskánsku, ale především o splněném snu, kterým pro ni autorská hudební cesta je.
Touhu psát písničky jsi v sobě měla dlouho, dlouho si pak ale taky prý myslela, že je pozdě na to začít. Jaký to byl pocit, když ses do toho pustila?
Ty myšlenky a obavy, že je pozdě, byly tak strašně zbytečný blok. K tomu začít jsem přitom nepotřebovala vůbec nic jiného než si fakt fyzicky se sebou sednout a nehodnotit, co ze mě vyleze. Měla jsem podobný pocit, jako když jsem se znovu učila řídit auto po deseti letech pauzy. Takové opatrné to bylo a taky takové jemné sladkobolné setkávání se s tím, co ve mně hudebně dřímalo. Nepouštěla jsem tam žádné velké ambice, jen vytrvalost a dennodenní praxi v hraní na kytaru a postupně, jak začaly chodit první melodie a texty a ty písničky se začaly zhmotňovat, zažívala jsem takový pocit smysluplnosti a čisté radosti z projevení nějaké dlouho potlačované části.
Mimo jiné jsi prý v době, kdy jsi pracovala v hudebním vydavatelství, dostala strach, že tě budou lidé hodnotit. Jak jsi to prožívala ve chvíli, kdy už jsi držela v ruce první desku?
Když album vyšlo a já si ho ráno poprvé pouštěla jako celek, byla jsem strašně dojatá a pyšná. Došlo mi, jak jsem na sebe hrdá, že jsem to nevzdala, že jsem o tom jenom nekecala a skutečně to dotáhla do konce. Samozřejmě s podporou mnoha lidí, hlavně producenta Václava Chalupského, kterému jsem hrozně moc vděčná za to, jak citlivě se mnou a s písničkami pracoval a kam je od demo nahrávek posunul. Taky mega velké díky patří kamarádovi a písničkáři Pishcothovi za podporu a za nahrání kytar.
Jinak myslím, že ten strach z hodnocení byl silný právě kvůli tomu, že nebyl opřený o realitu, ale jen o představy, co by kdyby a že až právě díky tomu, že jsem se s ním skutečně konfrontovala, že jsem ho vzala do světa a zjistila, že na tom vlastně není nic tak dramatického, se to ve mně začalo posouvat.
Kdy a proč ses odstěhovala do Toskánska?
V Toskánsku žiju od léta 2025, tedy něco přes rok. Sehrála v tom roli moje kamarádka Giulia, která tam zdědila dům a řešila, kdo by v něm mohl dočasně bydlet. Hodně mě lákalo to samotné místo poměrně na samotě v docela divoké přírodě kolem a vůbec možnost žít v cizí zemi delší dobu a poznávat ji a zároveň se zrestartovat a odpojit od toho zajetého. Tak jsem si řekla, že to je dobrá příležitost se zase setkat se sebou jinak a v jiném prostředí, a aniž bych se tam jela podívat předem, skočila jsem do toho.
Jaký je tam tvůj život?
Mně hrozně pomohla celá ta zkušenost, i když ta změna ze začátku byla hodně náročná pro moji nervovou soustavu. Ale už jsem se dobře aklimatizovala, přestala se bát vlků, poznala moc fajn lidi a našla si přátele. Žiju tam jinak, než jsem žila v Praze, pracuju mnohem víc, než jsem kdy pracovala, ale jsem v tom nastavení celkově spokojenější. Mám větší svobodu v rozhodování a zároveň cítím víc zodpovědnosti za to, co dělám a jak nakládám s časem. To jsem si musela pořešit hodně do hloubky a přenastavit. Zároveň tam necítím tak hektickou energii jako v Praze, nejhektičtější jsem tam široko daleko stejně asi já a já tam přitom zpomalila. Mám tam kolem sebe strašně fajn lidi, kteří o mě pečují, jsou velmi pohostinní, neustále mám na stole něco z jejich zahrádek. Bydlení v tom velkém domě sice není tak komfortní jako byt v Praze, ale mě to baví a jsem hrozně ráda, že se můžu vracet do Prahy a zjišťovat, jak moc mě baví Praha, když mám odstup a nejsem v nějakých rigidních kolejích zajetá.
Vracíš se do Česka? Budeš zde koncertovat?
Zrovna jsem v Praze na tři týdny, a kromě nahrávání nových písniček budu mít v Praze letos jen jeden jediný koncert, na kterém oslavíme právě vydané album KYTKA, a to 2. října v Atriu Žižkov. Doprovázet na kytaru mě během koncertu bude můj kamarád z Toskánska, kytarista a skladatel Niccolo Neri a na to krásné klavírní křídlo Steinway, které v Atriu mají, bude hrát producent alba Václav Chalupský. Jinak do Čech jezdím jednou až dvakrát do roka, kvůli koncertování ale právě řeším, jak to udělat, abych mohla ta dvě krásná místa k životu střídat.
Inspiruje život v Toskánsku nějak tvou hudbu?
V Toskánsku už vzniklo několik nových písniček, ale popravdě nevím, jestli by člověk zvenku rozeznal, že byly napsané právě tam. Některé toskánské budeme teď nahrávat ve studiu s Václavem tady v Praze a vyjdou během podzimu a jara. Ty témata písní jsou hodně univerzální a vztahové, zřejmě bych to samé zpracovávala i v Čechách, těžko říct. S čím ale víc pracuju přímo na místě v Toskánsku je to, že si nahrávám okolní zvuky a hraju na piano, které je v domě, tak spíš po téhle stránce se mi Toskánsko dostává do hudby.
Posloucháš italskou hudbu?
Poslouchám italskou operu. A pak hlavně rádio a podcasty kvůli jazyku, zatím jsem ale v italské hudbě nenatrefila na něco současného, co by mě hodně oslovilo.
O psaní písní jsi dlouho snila – měla jsi o nich nějakou konkrétní představu? Zní tvá hudba dnes tak, jak jsi ji měla v hlavě, nebo se formovala až ve chvíli, kdy ses do toho pustila?
Konkrétní představu jsem neměla. Měla jsem vždycky ráda takové ty písně, co mnou zarezonují a pohnou, ať už jsou epické nebo melancholické, křehké nebo silné v projevu, ale co u nich víte, cítíte, že jdou skrz toho člověka, že jsou něčím pravdivé, že se na ně něco z vás samo přirozeně napojí. Líbí se mi v tomhle ohledu tolik muziky z různých žánrů a forem, že jsem sama byla zvědavá, co vlastně budu psát já. A formovalo se to skutečně, až když jsem vzala do ruky kytaru a padly první akordy. To jsem cítila, že se ve mně něco napojuje a byla jsem překvapená, jak jemné písně vznikají a kolik něhy a romantiky v nich mám. Říkala jsem si, že to nemůžu hodnotit a nějak mentálně nebo intelektuálně řešit, že jestli je potřeba, aby se moje šestnáctileté já vypsalo, tak že mu dám prostor.
Co tě na tvém albu nejvíc těší?
Mám z něj obrovskou radost celkově, z toho že vůbec spatřilo světlo světa. Že jsem to všechno zvládla zprodukovat a zaplatit. Mám radost z vizuálů, které fotil můj italský kamarád Lorenzo Federici a taky z toho, jak ty písničky zní, že mají současnou produkci a atmosféru, která mě samotnou hodně moc baví. Že se do nich dovedu ponořit a že fungují jedna vedle druhé. A taky, že jsem se na tom hrozně moc věcí naučila.
Můžeš nám vyprávět nějaké momenty z jejího vzniku, kdy jsi cítila, že jdeš správným směrem?
Nejvíc pro mě asi fungovaly momenty při nahrávání s producentem Václavem Chalupským v jeho studiu v Sudoměřicích u Tábora, na takovém krásném místě u lesa. Takové ty momenty, kdy jsem už dopředu slyšela v písních něco, co tam ještě nahrané nebylo, ale ve mně už to znělo. Taky ty momenty, kdy jsme měli husinu už při nahrávání například u písničky Nebolí. U písničky V pokoji jsem se rozbrečela, když do ní Václav nahrával piano, protože mi bylo jasné, že to tam tak přesně má být a byla jsem prostě dojatá. A to, že umí Václav vytvořit ve studiu opravdu výjimečně bezpečný prostor, aby se takové věci děly, je pro mě znamení, že jsem potkala správného člověka ve správnou dobu a že asi jdu tím správným směrem se správnými lidmi. Já to vím, že hudba je pro mě správný směr, uvnitř už dlouho. Vím to, protože se v tom procesu cítím jinak než běžně, víc zapojená tělesně a intuitivně, jako by pracoval celý můj systém ve prospěch toho, co se rodí. A bez lásky se na světě nic nenarodí.