Obrázek k článku REPORTÁŽ: Jak se dostat do Glastonbury? Autem, lodí, pěšky i s vozíkem
| Dany Stejskal | Foto: Šárka Hellerová

REPORTÁŽ: Jak se dostat do Glastonbury? Autem, lodí, pěšky i s vozíkem

Bylo jasné, že do toho půjdu znovu. Bylo víc než jasné, že je potřeba zúročit loni nabyté zkušenosti. Bylo jasné, že jsem chycenej. Nikdo nepochyboval, že tohle dobrodružství dobrovolně zase podstoupím, a myslím, že se očekávalo, s čím přijdu.

Tak jsem se pustil do plánování, zajištění ubytování, vypůjčil jsem si tak velkou rakev, že bychom do Anglie mohli propašovat vesnici somálských běženců, moje kára dostala nový brzdy a všechno pití, co se dá do ní nalejt, proběhla aktualizace veškerých navigačních map, promyslel jsem dvě až tři trasy, které jsem hodlal měnit podle aktuálního stavu evropské dopravní situace. Většina těchto příprav proběhla hodně zavčas. A když bylo všechno, nebo skoro všechno hotové a zařízené, pak to přišlo. Zpráva v e-mailu: Bohužel, akreditace panu Danymu Stejskalovi nebyla udělena…

Bylo mi to líto. Ani ne tak kvůli hotovým přípravám, to bych prostě všechno předal kamarádům, ale najednou jsem si vzpomněl, že potřebuju nutně mluvit s Billym Braggem, zajít na Strummerville, mrknout do tiskárny Glastonbury Free Press, dát si dobrý indický jídlo… jo a taky zajít na pár koncertů. Obrečel jsem to. Prostě jsem věděl, že je to v háji. Připomínalo mi to situaci, jak mi asi tak v deseti letech den před odjezdem na tábor řekli, že nejedu, protože nemám bezinfekčnost. Pitomej kus papíru.

Honza mě uklidňoval, že to dobře dopadne, ale já věděl, že se to nestane.

No co, tak budu mít týden volno.

O pár dní později se karta obrací, na Worthy Farm se prostě rozhodli, že beze mě to pořádat nemůžou, já zarezervoval a zaplatil, co bylo potřeba, a šlo se na věc.

Foto: Honza Vedral

Vyjíždíme!

Když jsem před odjezdem vyzvedával střešní box na auto, začal jsem se poněkud obávat, jestli jsem to trochu nepředimenzoval. Bylo mi jasné, že čím víc prostoru poskytnu, tím víc věcí mi do něj moji spolucestovatelé nacpou, a čím víc věcí máš, tím víc jich neseš do stanu. A pak se to stalo. Ano, splnil jsem si svůj životní sen! Teda životní: o tom snu jsem se samozřejmě dozvěděl až loni na Glastonbury. Koupil jsem ho! Je nádherně zelený, jeho závlačky a šrouby se lesknou ve slunci žlutým zinkem a bantamová kolečka jsem nafoukal na dvě atmosféry. Pečlivě jsem ho zabalil zpátky do krabice a uložil na dno přepravního prostoru. Konečně. Teď vstoupím na festival jako král. Na mě si Ondřej se svým rudlíkem nepřijde. Já mám prostě vozík!

Cesta a cíl

Vyrážíme. Hned na dálnici D5 chci posádku seznámit s praktickými změnami na cestě a okamžitě dostávám tvrdou ránu nazpět. Tradice! Opět se vytahuje bible všech návštěvníků Glastonbury: Když svatý pochodujou a nejenom, že se z ní cituje, ale také plánují nesmyslné zastávky. Betonová pumpa s výhledem na vinici, protože tady se přece vždycky staví na pivečko, musíme sem a sem a pak taky na Café on the Beach, které už neexistuje, a támhle do té sámošky. No já se z vás poseru. Vzdal jsem to. Týdny plánů v háji. Ale věděl jsem, že můj okamžik přijde.

Cesta nám ubíhá, posloucháme playlist Glastonbury 2024 a dohadujeme se, na co kdo půjde a kam. Poučeni z předchozí návštěvy o vzdálenostech mezi pódii se už dopředu spíš necháváme unášet festivalovou náladou. Pár písniček navíc, několik kapitol z knihy je fuč a za jedenáct hodin a jedenáct set kilometrů jsme v Calais, najíždíme na trajekt a míříme vstříc bílým útesům Doverským. Loni jsme na pokutách v Evropě nasbírali asi 300 €, tak doufám, že letos jsme jeli za nula. Všechno tak strašně vychází jako lusknutím prstu, že mě to až děsí, co se posere.

Naše jízda v Anglii je jako křižácké tažení, na ostrově je vedro jako ve Svaté zemi a my se řítíme po dálnici do místa hudbě zaslíbené, tedy do Glastonbury. Můžu pít pivo, protože Honza řídí, a navíc v Anglii je tolerance k alkoholu ve vozidle dost vysoká. Toužil jsem po zastávce v Salisbury, kde se upalovaly čarodějnice, ale přes ženskou část posádky a přes máničkovskou bibli o cestě na festival to neprošlo. Grrr. Měl jsem jim tu knihu v noci zapálit a hodit z doverských útesů do moře!

Přijíždíme tedy jako obvykle do Café on the Beach, abychom vlezli do oceánu, prošli pašeráckou stezku, což je vzhledem k Markově historii celníka povinnost, a potřebujeme udělat společnou fotografii. Šárka se rozhlíží a chystá se oslovit vedle stojícího šviháka, aby nás vyfotil. Zastavili jsme ji včas. Myslím, že muž v černých brýlích s bílou holí dobrou fotku neudělá…

Foto: Honza Vedral

Míjíme Stonehenge a přijíždíme na farmu. Všechno běží jako na drátkách, získáváme potřebné věci pro vstup a já vím, že teď přichází můj životní okamžik. Vytahuji svůj vozík G21 GD 90 a společně s Markem montujeme tento skvost rychlostí mechaniků týmu Ferrari. Pomalu se smráká a my v trávě ztrácíme závlačku na zadní kolo našeho mazlíka. Ani po dvacetiminutovém hledání jsme nic nenašli a vtom přichází můj druhý životní okamžik. Se zručností českého kutila a diváka Receptáře Přemka Podlahy vyrábím závlačku z čehosi, co nalézám v autě, a dřív než slunce zapadlo, vcházím s naloženým vozíkem do areálu jako král.

Těch závistivých a obdivných pohledů od obyčejných nosičů batohů, uznalé pokyvování hlavou majitelů vozíků, Honzova radost, když táhnul svoji káru dál… to všechno bylo v podstatě esenciální štěstí. Přicházíme do Hospitality kempu, kde nám ochotná a nádherná recepční hodlá ukázat stan. Jsem v laufu, vidím, jak laškovně pomrkává střídavě na mě a na můj G21 GD 90, vezmu za oj vozíku, obracím se za ní (tuším, že teď vypadám jako kamioňák s velkým truckem), načež se oj podtočí pod korbu a já kompletně celý vozík vyklápím na cestu mezi stany. Ano, umím dívky rozesmát a některé z nich se smějí v křečích dodnes.

Do toho nám volají naši noví přátelé Petr s Mílou, kde že jsme. Asi deset metrů od nich. Jdeme se ubytovat.

Foto: Petr Dvořák

Festival a tradice

Petr s Mílou vyrazili poprvé. Přestože mají za sebou řadu velkých koncertů a festivalů, tohle je přece jen trochu větší sousto. Díky Honzově šestileté zkušenosti, a tedy hodnosti veterána Glastonbury, a snad i našim zážitkům z minulého ročníku jim můžeme dělat průvodce. Šli jsme společně na zahájení festivalu: dron show, která čítala 576 dronů, tři ohňostroje najednou, podnikli jsme výlet do Strummerville, mrkli na trh s narkotiky na Stone Circle, prošli hipíkovem do levičácké Shangri La, mrkli na Carhenge a vrátili se přes Pyramida Stage a San Remo do kempu. Petr fotí skvěle. Petr fotí pořád. Jakože furt! Ve dne v noci! Za tímhle textem najdete obrovskou galerii, jak viděl festival svým objektivem on. A stojí to za to! Takže díky, že jste byli s námi.

Jsou tradice, bez kterých nelze festival Glastonbury absolvovat. To tvrdí Honza Vedral a česká bible 40 let Glastonbury: Když svatý pochodujou. Já ne. Bez spousty těch nesmyslů bych se obešel, ale nezdolat vrchol kopce Tor před začátkem festivalu? To je prostě nemyslitelné. Na Anglii je to velehora, 158 metrů, vyšel jsem ho letos pod třicet minut od opatství až na vrchol. Lehl jsem si do trávy a byl chvíli sám. O věž svatého Michala seděla opřená žena, točila si siderickým kyvadélkem a něco si šeptala. Možná mluvila s králem Artušem, který je prý pod věží pohřben, možná prošla bránou z jiné dimenze. Usmála se na mě, pokynula hlavou a mně teprve v tu chvíli došlo, že jsem to dokázal podruhé: dostat se na nejlepší festival na světě. A navíc se skvělými přáteli.

Tři dny frčíme na Glastonbury od rána do noci. Někdy společně, někdy každý sám. Někdo koncerty, někdo doprovodné programy, někdo jídlo, všichni všechno. Ještě musím tam a chci slyšet tohle, potřebuju koupit šaty, tričko, chci do tiskárny pro plakáty, sejdeme se v backstagi, jdu to napsat, fotíš tohle nebo tohle, aha, ty fotíš všechno, dáme ještě pivo, než půjdeme spát, pojďte ještě do Shangri La, na Acoustic, do Woodsies, nechoď do Kidz Parku, když nemáš s sebou děti, byl to Banksy, našel jsem tunel do Green Fieldu, doufám, že bude volno ve sprchách, na záchodě, na snídani, u baristy, běžím, je to daleko, mám fantastickej objev, vem si něco na sebe, buď to bylo blbý, nebo už jsem hluchej, potřebuju pít, zahodili mi boty, bacha, hraje tam tajnej koncert, na ně je to Woodsies malý, velký, akorát, potkal jsem Amundsena, už jedeme domů, vidíme se na Colours, sundejte tu vlajku, skoč pro mlíko, nemluvil jsem s Billym Braggem, já nechci domů, pojďte na drink, jdeme spát, vstávejte, nebo nevyjedem. To je festival v kostce. O koncertech a kapelách na festivalu Glastonbury 2024 jsme na headliner.cz vydali spoustu článků. Pokud chcete vědět, jaké to bylo, mrkněte tam, nebo si pusťte náš podcast NOTY Glasto!

Foto: Petr Dvořák

A zase zpátky

Jestli se nám něco letos nepovedlo, byla to cesta zpátky. A bolelo to hodně. Prostě jsme pozdě vstali, a i když kluci utíkali k autu s vozíčkem jako na závodech trucků v Mostě, tak než jsme vycpali rakev, rozmontovali G21 GD 90 a naskákali do auta, prošvihli jsme včasný výjezd z festivalu. A stáli a stáli… A pak nabírali ztrátu a propadali se časem. Minuli jsme dva trajekty, takže na kontinentě nás vysypala loď ve 20:30 a nás ještě pořád čekalo 1 100 kilometrů domů.

V jedenáct všichni spali a já se řítil Evropou jako noční jezdec, na cestu mi poblikávala světýlka z větrných elektráren a já jel a jel vstříc svítání. Přemýšlel jsem, proč tohle dělám. Je tolik skvělých festivalů v Evropě, co jsou výrazně blíž. Loni jsem si to zažil, proč tohle opakuji znovu? Někde kolem Mnichova se na to ptám spící Šárky. Zamumlá něco o významu cesty a jedinečnému kouzlu Glastonbury, které tě prý pohltí, otočí se a spí dál. Ráno na Přimdě, v rodišti Vojty Lindaura, mě
podržel Honza a před osmou nás dovezl v pořádku do Prahy.

Umyl a vyluxoval jsem auto, jel do práce a začal přemýšlet o vylepšeních na ročník 2025 a mám několik nových pěkných nápadů.

Mohlo by se jim to líbit.

A tu knížku jim spálím!

Tak snad zase za rok.

Foto: Šárka Hellerová

P. S. Ano, myslím, že tenhle text přesně vyjadřuje syndrom, kterému se říká Post Glastonbury Blues.