Obrázek k článku Recenze: Coldplay útočí patlanicí nesnesitelných generických hitů, vesmíru a K-popu
| Vojtěch Tkáč | Foto: Warner Music

Recenze: Coldplay útočí patlanicí nesnesitelných generických hitů, vesmíru a K-popu

Žádná úvodní píseň svou první větou tak trefně nepředznamenávala, co vás při poslechu čeká, jako Higher Power na deváté řadové desce Coldplay: „Sometimes I just can't take it and it isn't alright.“ Přinášíme vám recenzi novinky Music Of The Spheres.

Hned s prvními slovy Chrise Martina se rozevře navoněná náruč pozitivity, která vás během několika mála okamžiků obejme a umačká. Jako posluchač nebo nezúčastněný pozorovatel se tak přidusíte ještě dřív, než se stihnete zorientovat v tom, jakou barevnou patlanici připravili Coldplay tentokrát. Ve vesmírné tematice si kapela libuje už dlouho, nyní ale definitivně odjíždějí na jinou planetu. Hybridem, který pohánějí slzy fanoušků. Chris Martin uvedl, že ho inspirovalo sci-fi a proslulá kapela z kantýny ve Star Wars. Díky přemrštěné produkci ale jeho aktuální tvorba zní spíš jako afterparty Ewoků po výbuchu Hvězdy smrti. O produkci novinky se postaral švédský lord pop music Max Martin, který spolupracoval s Britney Spears, Katy Perry nebo Backstreet Boys.

Snad už od vydání komerčního triumfu Viva la Vida kapele vždy někdo vyčítá jakékoliv náznaky změny stylu. Ať už šlo o žvýkačkové megahity neonové koláže Mylo Xyloto nebo naopak zasněnou estetiku intimní desky Ghost Stories. Ve skutečnosti jde o atribut, který bychom na britské čtveřici měli oceňovat asi ze všeho nejvíc. Škoda, že se v případě čerstvého alba tyto estetické a zvukové úkroky změnily ve fosforeskující hmotu, co už vlastně jen páchne kalkulem.

Nepřekvapí, že nahrávka obsahuje rádiové hity, které nás budou jako už tradičně provázet pernými předvánočními nákupy v obchodních střediscích a nedostaneme je z hlavy. Ale co naplat, když jsou jejich sdělení omezena na prázdná hesla o tom, že jsou lidi hodní a zítra bude líp. Tentokrát se navíc Coldplay rozhodli prvoplánově spojit s nemastnými popovými idoly teenagerů v čele se Selenou Gomez. Upřímněji tak v tracklistu vyniká vokodérem napumpovaná balada pojmenovaná jen symbolem srdíčka. Jo, čtyři z dvanácti položek v tracklistu mají emoji místo názvu.

Vlastně je to víc než příhodné. Přestože tím Coldplay odkazují na vizuál alba a celou tu hru se sférami a kosmem, skladby tímto krokem ještě víc připomínají výplně tiktokových videí. Riff příšernosti People of the Pride zní jako nulková skladba Marilyna Mansona, který začal věřit v Boha a zneužívání žen vyměnil za charitativní činnost. Následující Biutyful připomíná výtahovku, kterou Coldplay smíchali ze zvukové banky, všehovšudy jde ale o jeden ze vzácných momentů, kdy se zajetá formule rádiových jistot aspoň trochu přešteluje. A třebaže boyband BTS ztělesňuje fenomén K-Popu, který z Jižní Koreje postupně pobláznil celou galaxii, ve spojení s Coldplay tady nejsou nic víc než jen zvučné jméno v tracklistu, které zajistí o několik stovek milionů streamů navíc. Když pak track v závěru nahrávky začíná fotbalovým skandováním ole ole ole, nedokážu se ubránit pocitu, že už Chris Martin prostě jen trollí posluchače a z hecu zkouší, co všechno mu projde.

Nikdo po Coldplay v roce 2021 nechce, aby zůstali melancholickými post-britpopovými romantiky a nahráli další Parachutes. Skupina ale plynule přeskočila od rané mizérie k nekončící euforii a zapomněla svým fanouškům poodkrýt to všechno, co se nachází uprostřed. Na samém konci novinky zanechala starším fanouškům desetiminutový citlivý singl Coloratura, který nese větší výpověď než zbytek stopáže dohromady. To ale nestačí. Ke všem těm neonům a barevným mandalám se teď přidávají ještě piktogramy vesmíru, což už začíná být nesnesitelné i pro jedince s velkou mírou nadhledu a sebezáchovy.

Hodnocení: 40 %

Připomeňte si čtvrt století Coldplay v přehledu desek komentovaných Jardou Konášem