Po těžkém dětství v mississippském okresu Madison County se v roce 1963 Primer přestěhoval do Chicaga, kde se naplno ponořil do svého snu – hrát blues. Až do poloviny devadesátých let provázel velikány jako jsou kromě Waterse Willie Dixon či Magic Slim. Setkal se ale i s českou hudební scénou. V roce 2013 hrál na Chicago Blues Festivalu a o rok později vystoupil v Praze s Michalem Prokopem, Lubošem Andrštem a Janem Hrubým. Letos v červnu získal svou další cenu na prestižních Blues Music Awards, tentokrát v kategorii Nejlepšího mužského umělce v tradičním blues.
Vaše dětství nebylo snadné, vyrůstal jste v chudých poměrech. Matka vás se sestrou nechala žít u babičky a odjela vydělávat do Chicaga. Co pro vás tehdy znamenala muzika?
Hudba pro mě znamenala celý svět. Od tří let jsem věděl, že chci být muzikant. Nic jiného než zpívat a hrát jsem nikdy neplánoval. I proto byly tyhle poslední dva roky, kdy to nešlo tak snadno, velmi těžké. Ale zpět do dětství – já zpočátku vůbec nevěděl, že se tím budu živit, prostě jsem to dělal, protože hraní na kytaru a zpěv byly jediné věci, které mě bavily. Neměl jsem to úplně lehké, ale nelituji, protože abyste se stal skvělým bluesmanem, musíte ledacos zažít.
V roce 1963 jste se přestěhoval do Chicaga – za maminkou a za epicentrem hudebního dění…
Jel jsem tam kvůli blues a bylo to perfektní. Hráli jsme všechny ty staré skladby, které jsou dneska kánonem blues. Věci od Muddyho Waterse, Howlin` Wolfa, Jimmiho Reeda a dalších. Hrál jsem s mnoha z nich, když jsem do Chicaga přijel, ještě byli naživu. Když se ohlédnu, bylo hezké, že jsem tehdy ještě plně nechápal, jací velikáni to jsou.
Ale tři roky hrání s Muddym Watersem byl váš splněný sen už tehdy. Jaké to bylo?
Když jsem žil ještě v Mississippi, neměli jsme moc nahrávek, ale Muddy nám doma hrál. Stát s ním na pódiu bylo moje obrovské přání, i když mě nenapadlo, že by se mohlo splnit. Když zavolal, většinu skladeb už jsem uměl, takže hrát s ním bylo relativně snadné. Ale stejně jsem plnými doušky nasával jeho styl, i když nebyl mou jedinou inspirací. Ovlivnili mě třeba i Willie Dixon a Magic Slim, s nimiž jsem taky hrál. U Muddyho jsem ale nejvíc okoukal, jak být dobrý leader. Prožil jsem s ním nezapomenutelné věci, jako třeba koncert s The Rolling Stones v Checkerboard Lounge.
Má dnes Chicago ještě něco z atmosféry, kterou mělo v době, kdy jste do něj přišel?
Ne, nemá. Místa, kde jsme hráli z velké části neexistují. Už to není tak organické a propojené jako tehdy. Ale to neznamená, že blues vymizelo. Pořád je tam mnoho hudebníků, kteří jím žijí. Stále jsou tam lidé, kteří tu dobu pamatují a hrají.
Může podle vás být opravdový bluesman někdo, kdo se narodil daleko od Mississippi?
Ale jo, jasně, jsou lidi, kteří jí nejsou pokřtěni, a přitom jsou dobří bluesmani. Hodně lidí si myslí, že jde o nějaké postupy, ale blues je pocit. Musíte to cítit. Proto je univerzální a rozumí mu lidé po celém světě, i když třeba mluví jiným jazykem. Když se cítíte smutně, někdo vám zahraje blues a je vám líp.
V roce 1995 jste přestal být sidemanem a začal sólovou kariéru. Byla to velká změna?
I když jsem to měl odkoukané od Muddyho, musel jsem se naučit vést kapelu. Už jsem trochu věděl jak na to, ale skočit do toho naplno je jiné. Podle mě je klíčový respekt k ostatním hráčům, nejde jen o vás. Když někdo třeba udělá chybu, jde to vyřídit v klidu. Nejsem rád, když se někdo v kapele cítí špatně.
Na co jste dnes pyšný?
Vyšlo mi to skvěle, jsem rád, že lidi, kteří mají rádi blues, vědí, kdo jsem. A že i když jsem se hudbě věnoval vždycky hlavně z lásky, je moje živobytí.