Žebříček nejlepších českých alb čtvrtstoletí vznikl na základě ankety mezi redaktory Headlineru. Jde tedy o průnik našich vkusů, který si neklade za cíl být definitivní nebo kompletní. Ostatně, museli jsme ho „seškrtat“ z více než 150 titulů, které se nám v anketě sešly.
Neděláme z hudby závody, je to naše pocta všem skvělým deskám, které na české scéně po roce 2000 vznikly. A taky všem českým muzikantům, producentům a studiím, díky nimž máme co poslouchat a o čem psát.
A pokud vám v našem žebříčku něco chybí?
Schválně nám napište na info@headliner.cz, na koho jsme podle vás zapomněli!
10
Tata Bojs, Futuretro, 2000
Do velkého světa? Vlastními dveřmi
Futuretro vydané u Warnerů byla první deska „Tatáčů“ pod velkým labelem. A doslova je to i velká deska, trvá 58 minut, což je na dnešní poměry abnormální stopáž. Tata Bojs se nebáli experimentovat, mísí tu žánry od klasiky pod drum’n‘bass takovým způsobem, že poslech připomíná zvukový ohňostroj.
Navíc jde o desku, která je plná vtípků a skladatelské poťouchlosti, což je něco, co s Tata Bojs bylo a bude spjato vždycky. Většina skladeb jde proti standardní singlové struktuře, obsahují velké elektronické plochy, zdánlivě chaotické samplované pasáže, tvrdé kytary. Texty sahají od typické Mardošovy naivní poetiky až kamsi k experimentální a surrealistické poezii. Cais jednou zpívá, že se kafkovsky probudil jako žluté křeslo, jindy se v duetu s Klárou Nemravovou vtipně špičkují, jak se spolu musí v písničce mačkat. V Toreadorské se variuje známé „být či nebýt“ jako „býk či nebýk“, načež se píseň zlomí do textu plného zkratek v duchu Ivana Mládka, ovšem tady zní příval písmen jako šifra přijímaná odkudsi z kosmu.
Když posluchač přistoupí na jejich hru, může se s Tata Bojs bavit v každé písni. Je co poslouchat, je co luštit. Jsou tu ovšem zároveň i singly, z nichž se staly velké hity. Duševní, Ramínka a Maličká se zavrtaly do hlavy na první poslech a leckdo si na ně vzpomene, jen mu stačí slyšet název.
Taktéž je třeba dodat, že v době, kdy vyšlo, Futuretro nemohlo znít aktuálněji. Ten mix kytar a tvrdé elektroniky byl tehdy všude ve světě, soundtracky filmů počínaje a podkresy videoher konče. Tatáči dokázali dokonale zachytit tehdejší trendy a zároveň nedělat trendy desku, naopak si to překroutili k obrazu a humoru svému. A tak aby to znělo přirozeně českému posluchači. Výtečná nahrávka.
Zajímavost: V roce 2007 se album umístilo na prvním místě v žebříčku 100 nejlepších českých desek podle hudebního časopisu Filter.
Jarda Konáš
9
Ewa Farna, Umami, 2021
Začátek triumfální popové jízdy
„Potřebovala jsem něco prožít,“ vysvětlovala Ewa Farna sedmiletou pauzu od předchozí desky Leporelo. Umami bylo jejím prvním albem od chvíle, co odešla od dlouholetého manažera Leška Wronky. Od té doby má vše kolem své kariéry ve vlastních rukou a v době singlové nepospíchala s vydáním desky, dokud nebude mít ucelenou vizi.
„Popový manifest nastupující generace,“ psali jsme o Umami v Headlineru a skvělá zpráva je, že i když jsou nové nahrávky současného popu po čtyřech letech zase trochu někde jinde, Farna s nimi stále drží krok. Mimochodem, za zmínku stojí, že jediný feat na desce obstaral v písni Reinkarnační tehdy ne tak známý zpěvák jménem Sofian Medjmedj.
Jestli něco z této desky, která jako každý správný současný pop hraje různými žánry, přesáhlo hudební svět, byl to dopad písničky Tělo. Kolik těl se asi díky Ewě Farne po letech objektivizace a hledání chyb dočkalo vděku a úcty? Radost pomyslet! Těsně před vydáním říkala zpěvačka v rozhovoru pro Headliner, že ji baví poctivý pop, který má přesah – Tělo, podobně jako celá deska, to zhmotnilo naprosto dokonale.
Název Umami znamená pátou chuť a Farna prozradila, že pro ni pátou chuť dodalo životu mateřství. U mámy v mateřském mléce se také miminka s pátou chutí umami poprvé setkávají. A Farne se (nejen) s touhle deskou podařilo trefit něco, co lidem, zdá se, chutná víc a víc.
Zajímavost: Píseň No ne je o umění odmítnout. Farna odmítla mimo jiné nabídku stát se ambasadorkou fast foodů či nafotit se pro Playboy. Nabídku být porotkyní Voice of Poland nepřijala, protože se vysílá ve státní televizi, která není zcela svobodná. „Umění říct ne přináší duševní klid,“ řekla zpěvačka.
Šárka Hellerová
8
Čechomor, Proměny, 2001
Lidovka pro 21. století
Předchozí alba Čechomoru byla, zjednodušeně řečeno, lidovky zahrané v novém pojetí. Na tomto albu, které kapelu takříkajíc „udělalo“, však do hry vstoupilo Collegium českých filharmoniků a producent Jaz Coleman. A tak se tu s Čechomorem najednou dostáváme do úplně jiné hudební sféry. Má to jinou atmosféru, obrovská aranžmá smyčců a dechů, která působí monumentálně… Ale přitom stále posloucháte lidovou píseň s úctou k tradici hudební i textové. Na sebe pečlivě vrstvené plochy smyčců, dechů i zpěvů se tu a tam střídají s intimitou jednotlivých nástrojů nebo přerostou až do rockového finále.
Zásadní je tady práce s textem. Čechomor ponechává v textech nářečí, obraznost i rytmus řeči, takže staré příběhy o lásce, zradě a smrti nepůsobí jako historická rekvizita, nepůsobí vůbec archaicky. Tento přístup dokazuje, že folklor není vitrína v muzeu, ale živá věc, a pokud se k ní přistupuje s respektem a fantazií, může znít moderně a přitom pořád „naší řečí“. A právě v tom je největší síla jejich hudby.
Vytvořili z ní most mezi generacemi – pro starší jsou návratem k písním „od doma“, pro mladší objevem, že folklor může mít energii současné kapely.
Pro Čechomor je to zlomová deska, pro niž byl zásadním přínosem zpěv hostující Lenky Dusilové. A to nejen v titulním duetu a hitu Proměny, ale i back vokály v Zdálo se ně zdálo nebo v takřka hororové Svatbě, kde přináší do folklorního materiálu rockový výraz. Proměny jsou konceptuálním albem, které se krásně poslouchá jako jeden ucelený příběh. Má v sobě hudební i dějové napětí, jak to vlastně dopadne. Vážně skvělý okamžik české hudby.
Zajímavost: Deska je ověnčena třemi Anděly v kategoriích Album, píseň a kapela roku.
Dany Stejskal
7
J.A.R., Eskalace dobra, 2017
Oslava svobodomyslnosti aneb nepodělat se ze světa
To byl návrat na scénu! Po šesti letech se česká funková jednička J.A.R. připomněla textově i hráčsky nabroušenou deskou, na které chytla druhý dech. Eskalace dobra krotkému českému mainstreamu připomněla svobodomyslnost i hédonismus devadesátých let. J.A.R. nechtěli nikoho hladit, naopak předvedli, jakou sílu to má, když hraje opravdová kapela. Zde se silou parníku, na jehož přídi stojí svatá trojice kormidelníků Viktořík–Klempa–Bárta, již nezajímá podbízení, natož něčí představy o amorfním širokém publiku.
S J.A.R. se alespoň na chvíli ve středu pozornosti opět ocitla živelnost a energie, kterou ve své produkci umí tak jedinečně zachytit Roman Holý. Pouze perfektní muzikantské výkony jsou tu samozřejmostí, stejně jako šílené hudební meta-fóry. Za vypíchnutí stojí zuřivý sebestředný funk Nemá nižádný význam chtít být stále mlád. Pumpující rytmika, šílící dechy a klávesy. A vokálně fascinující Dan Bárta v operetním zpěvu odkazuje k Pytlákově schovance, do čehož Oto Klempíř „střílí“ mantru: „Už slyším tóny všech hymen, na úbočí malý hory natrhnu ti hymen.“ Kombinace naprosté debility a geniality v podání „superkapely“ v sobě má i s odstupem mnoho očistného.
Oto Klempíř na desku navíc napsal opravdu ostré a opravdu vtipné texty, jedny ze svých vůbec nejlepších. Když ti před Moskvou dojde pervitin, Hlídá nás satelit, Jsem vymletej, Žárlíme na Romana nebo závěrečný Sentimentu záchvat... to jsou skladby, kde všechno zasekává, jak má. Není to samozřejmé, i když výsledek tak zní.
Zajímavost: Videoklip Zhublas v hlavní roli s Martinem Hoffmanem paroduje volební štáb Andreje Babiše. Oto Klempíř mu zde dělá ochranku a sekundanta. Kdo by tehdy řekl, že to bude věštba?
Honza Vedral
6
Vypsaná fiXa, Fenomén, 2007
Vstříc novému zvuku
Vypsaná fixa měla vždycky slušnou kadenci vydávání alb, byť s jejich koncertním nasazením se stále nedá srovnávat. Fenomén lze svým způsobem vnímat jako zlomové album, minimálně ve vývoji zvuku. I když vykročení novým směrem bylo slyšet už na předchozí Kráse nesmírné. Na Fenoménu kapela vyměnila původní producentskou dvojici Fiala / Slezák za Dušana Neuwertha a jeho perfekcionismus nejspíš kapelu až překvapil, neboť v rozhovorech zmiňovala Neuwerthovo připomínkování demáčů a snahu udělat čistou kytarovou desku.
Neuwerthův producentský rukopis mísící kytary s elektronickými aranžemi lze vystopovat v řadě skladeb. Hezky je to slyšet například v písni Černej les, kde Márdiho hlas tlačí syté kytary nahoru jak tělo hlubokým jezerem. Pomalá Papírová hyena přinesla potemnělou atmosféru překonávající smutně laděné skladby z předchozích desek. A naopak gradace Druhé půlky žárovky zase ulítává až kamsi na oběžnou dráhu.
Na druhou stranu jsou tu Dezolát nebo Antidepresivní rybička, tak typické „fixí“ písně, že se z nich staly stálice v koncertních setlistech. Zvukový posun nepřeslechla ani veřejnost a hudební kritici. Mimochodem, Fenomén bylo první album, které dostalo Fixu mezi nominanty na hudební cenu Anděl.
Zajímavost: Márdiho napadlo oslovit Dušana Neuwertha poté, co slyšel jím produkovanou desku Stereo od Priessnitz.
Jarda Konáš
5
The Ecstasy of Saint Theresa, Slowthinking, 2002
Když je hudba celý prostor
Slowthinking je album, které nepřistupuje k posluchači přímo, spíše nenápadně vytváří atmosféru. Do ní opravdu vstoupíte teprve ve chvíli, kdy zpomalíte a necháte nahrávce diktovat vlastní pravidla vnímání času.
Ecstasy of Saint Theresa se tu odpoutávají od shoegazového dědictví devadesátých let a v nové sestavě se noří do elektronických textur, glitchových ruchů, křehkých beatů a abstrahovaných melodií. Už úvodní skladba Sychro jasně naznačuje, že nepůjde o běžné písničkářství ani pohodlný poslech. Zvuk je pomalý, rozostřený, jako kdyby byl pozorovaný přes zamlžené sklo. Každý tón, každý zvuk má přesně definované místo, nic tu není navíc, nic nepřebývá, nic netlačí.
Hlas Kateřiny Winterové se klene nad celkem jako přízrak, éterická entita, která není jen vypravěčem, ale i dalším nástrojem. Deska nestaví na refrénech, na formě písní ani hitových ambicích; její síla spočívá v hypnotickém, téměř filmovém charakteru, kde jsou nuance důležitější než jasné fráze. Osobnosti nové ústřední dvojice Jana P. Muchowa a Kateřiny Winterové se tu smysluplně propojují, stejně jako elektronika s akustikou. Vše soudržně.
V čem tkví kouzlo Slowthinking? Je to album, které je těžké připodobnit k jinému. Mění se s každým poslechem. Někdy zní temně, jindy něžně, ale vždy posluchače odměňuje kusem skryté, ničím netlačené krásy. Je to prostě deska pro večery, kdy je důležitější nálada než příběh, vnitřní ticho než slova. Kde i pauza „hraje“. Právě díky tomu se nahrávka vyšplhala na pomyslný Olymp tuzemské alternativní a klubové scény. A je na něm dodnes.
Zajímavost: Část zvukového materiálu vznikla manipulací s kazetovými nahrávkami, takže i v digitální podobě si album nese svou jemně „poškrábanou“ analogovou duši.
Marek Reinoha
4
PSH, Repertoár, 2001
Začátek českého rapu, jak ho známe
Repertoár samozřejmě není první česká hiphopová deska. Byli tu Manželé, Piráti, Chaozz, koneckonců i J.A.R. Ale přesto právě prvotina PSH zůstává tou klíčovou nahrávkou, která určila zvuk, podobu, estetiku a mantinely začátků českého rapu pro období, kdy měl rychle začít překonávat bariéry malé subkultury pro zasvěcené. Kdo by tehdy před pětadvaceti lety řekl, jak jednou budou vypadat hitparády a který žánr jim bude dominovat!
Pionýrství českého rapu zní po čtvrtstoletí v mnoha ohledech naivně. Beaty už z dnešního hlediska „nekopou“, všechno je tu takové hodné, hodně ukecané a rozpité a zahulené. Ale právě v tom je kouzlo nahrávky, která zachycuje autentické formování žánru. V jednoduchém domácím studiu Tomáše Sochůrka na Jižním Městě se tehdy zkrátka parta mladých kluků učila, jak se vůbec dělá takový rap. Jak udělat beat, aby to fungovalo. A jak se do něj správně strefit. Anebo taky co počít, když všechna dema shoří s diskem v počítači.
Zajímavé je, že už tady Orion nezapře svou neodolatelnou komiku. Vladimir 518 rapuje opatrně, ještě neví, jak se do svého hlasu pořád opřít, ale už v sobě má něco ze své pozdější striktnosti, která vystřídala kazatelství. „Totiž upřímnost cením si, kurva, trochu víc,“ říkají tu PSH ve skladbě Ambice. A možná i tím oslovili tehdejší mladou generaci. Najednou k nám někdo mluvil naším jazykem o věcech, které nám přišly důležité a sami jsme je žili. Ať už to byly mejdany, nebo potřeba hlasitě poslat fakáč náckům. Bez nosů nahoru. Čistej život. Víc nic. Hymny jako Praha nebo Hlasuju proti jen tak někdo nesmázne.
Zajímavost: „Sem, mezi nás, ať číší vína můžeme oslavit tuto chvíli chvil.“ Hláška, kterou celé album pomyslně odstartovalo zlatou éru českého rapu, je vysamplovaná z filmového Barona Prášila od Karla Zemana.
Honza Vedral
Dále čtěte