Na jeho koncert jsem byl velmi zvědavý, jelikož je obecně známo, že slavné role ani velká jména z filmové či seriálové branže na koncertním pódiu nemusí znamenat vůbec nic.
Jako support si Duchovny přivezl Andrewa Gilese, což je nezávislý písničkář s kytarou, kterou občas vyměnil za klávesy. Jeho hudba se pohybuje na pomezí indie-folku, alternativního rocku a intimního písničkářství a jeho neokázalé písně měly melancholický, místy až zadumaný charakter. V klubu postupně se zaplňujícím návštěvníky natěšenými na svůj herecký idol, vytvořil velmi příjemnou atmosféru.
David Duchovny vydal své debutové album Hell or Highwater před více než deseti lety a od té doby se mu stala muzika druhou nezávislou kariérou, kterou po čtyřech albech a mnoha koncertech nelze považovat za nějakou hereckou odbočku k jiné umělecké činnosti. Hudba Davida Duchovnyho se pohybuje na pomezí americany, folku, country a alternativního rocku. Jeho písně stavějí především na kytarových melodiích, aranžích, které dávají vyniknout textům podávaným nenuceným, lehce zastřeným a svým způsobem osobitým Duchovnyho vokálním projevem. Výsledkem je přístupná hudba oplývající jistou melancholií. Nesnaží se o prvoplánovou líbivost. Ne každá píseň musí být hit, ne každá hudební pasáž musí ohromovat. Někdy opravdu stačí, aby hudba vytvářela náladu a vyprávěla příběhy.
Když jsem tam stál a poslouchal skladby jako Every Third Thought, Let It Rain, Catherine's Wheel, které zazněly v první části setu, tak jsem si říkal, jak dobře se mi report z koncertu bude psát. Kapela skvěle šlapala, aranže se pohybovaly mezi zdrženlivými momenty a silnějšími rockovými pasážemi a hudba dýchala. Ale co bylo nejdůležitější, Duchovny na mě působil, že si dobře uvědomuje, že není bůhvíjaký zpěvák a zná svoje limity. Neopíral se o velký hlasový rozsah, silné výšky ani efektní pěvecké kudrlinky, ale jeho středně položený, lehce zastřený až chraplavý hlas má charakter, který se k jeho písním docela dobře hodí.
Ale potom přišla píseň Giving Up The Ghost a Duchovny mi do toho hodil vidle. Po velmi příjemné téměř první polovině setu to začalo skřípat. No nebudu to okecávat, prostě Duchovny začal zpívat tak falešně, že by to neslyšel jen hluchý. Vůbec jsem nechápal, co se stalo, prostě ten song nedával a intonace se rozpadala. Nešlo přitom o jednorázový výpadek. Následující pecka Godzilla, coververze skladby od Blue Öyster Cult, sice přinesla návrat k přesvědčivějšímu výkonu, ale v dalších částech setu jsem nejistou intonaci a zpěv mimo tón zaznamenal ještě několikrát, zejména v klidnějších písních. Rozpačitý pěvecký výkon mi nakonec pokazil i dojem z druhého coveru večera, mé oblíbené Perfect Day od Lou Reeda, která zazněla v přídavku.
Protipólem k nepřesvědčivému zpěvu však byla opravdu výborná kapela. Ta držela skladby pohromadě, dodávala jim energii a dokázala vystavět působivé aranže, ať již hrála úsporně nebo se do toho opřela s rockovější energií. Právě díky ní měl koncert po hudební stránce co nabídnout, i když Duchovnyho pěvecká nejistota nakonec vystoupila do popředí víc, než bych si přál. Duchovnymu nelze upřít, že má hudbu rád. Po celou dobu z něj vyzařovala radost z toho, že může své písně prezentovat naživo. Ale ono to v Arše bohužel nestačilo. Takže všechno, co jsem do procentního hodnocení přihodil nad 45 %, je zásluha kapely.
Verdikt: 64 %
15. října 2026, Praha, Archa+, Support: Andrew Giles
