9. 12. 2022 | Ondřej Černý | Foto: Alexa Viscius

NAŽIVO: Škádlení a přípitky. Widowspeak vytvořili elektrizující atmosféru

Někdy Vánoce přicházejí o několik týdnů dříve. Americká kapela Widowspeak přijela do Prahy na koncert znovu po sedmi letech a Café v lese předvedla, že za tu dobu ušla značnou cestu kupředu.

Publikum se jí za to odvěčilo pozorným a nerušivým poslechem, který po koncích skladeb přecházel v nadšený potlesk. Radost z koncertu tak mohli mít opravdu všichni - kapela, publikum, klub i pořádající D Smack U.

Ještě 25 minut před začátkem koncertu Molly Hamilton a Robert Thomas, zakládající a jediní stálí členové Widowspeak, seděli při rozhovoru pro Headliner. I když jsme přetáhli stanovenou půlhodinu, neměli s tím žádný problém. Ochotně odpovídali a nenuceně obnažovali svůj vlastní tvůrčí proces. Žádný znak nervozity a tlaku, že mají zanedlouho, přesně měsíc od začátku evropské části turné, předvést pražskému publiku vystoupení, které mu zpříjemní večer a třeba přinese nějaké fajn vzpomínky.

Stejně jak Widowspeak působili před koncertem, tak se ukázali i na scéně. Přišli přesně, v předem naplánovaný čas, naprosto civilně a uvolněně do potlesku velmi solidně zaplněného Café v lese. Protože letos na jaře vydali svou šestou desku The Jacket, a shodli jsme se na tom, že je tou zatím nejlepší, nepřekvapilo, že koncert zahájila právě titulní skladba. Trochu nečekané bylo, že kytarista Rob Thomas hned od první písničky laškoval a dělal nejrůznější skopičiny. Což ovšem bylo znakem pohody a koncertu to jenom prospívalo. Navíc to i dobře fungovalo, neboť dobrá nálada a úsměvy se přenášely na celou pětičlennou kapelu.

Dvě kytary, basa a bicí byly jasně viditelnou a slyšitelnou součástí vystoupení, ale kdo stál u baru a v této části klubu, tak za sloupem a zástěnou nemohl vidět, že koncertní pětici doplňuje klávesák. Jeho přítomnost bylo pro tuto část publika možné zaregistrovat až tak od třetiny koncertu, kdy v titulní skladbě předchozí desky Plum jeho klávesové plochy skvěle podbarvovaly a dokreslovaly kytarový sound kapely.

Hudebně šlo s příjemnou výpravu, kde se dynamičtější skladby střídaly s těmi niternějšími. Téměř každou z nich Rob vyšperkoval skvělým sólem a byl jednoznačným lídrem večera. Přesto však neměl potřebu zbytečně na sebe a svého žlutého Rickenbackera strhávat pozornost a hlavní prostor přenechával zpěvačce a kytaristce Molly Hamilton. Ta střídmě, ale nijak odtažitě komunikovala s publikem a když pozorovala, jak se Rob vystoupením baví, jenom se usmívala.

Rytmika skvěle sloužila celku a filozofii kapely - na prvním místě je písnička, nikoli vlastní instrumentální exhibice. Což je způsobené i tím, že se personální složení kapely mění podle toho, kdo se zrovna může uvolnit z práce a jet na turné. I proto se hráči na basu a bicí na americké a evropské části tohoto turné liší.

Zvuk byl po celou dobu koncertu dobrý, světla uměřená. I díky tomu návštěvník koncertu mohl pozorovat, že celé mužské osazenstvo kapely na koncert obléklo košile a s doprovodnými vokály vypomáhají klávesák a bubeník. Robovy taneční kreace se přenášely i pod pódium, kde se některé z párů při klidnějších a pomalejších skladbách pustily do tance.

Zároveň však publikum zůstávalo empatické, takže když Molly uváděla nejnovější singl True Blue, jemnou věc vyžadující klid v sále, jenom se usmívala, když říkala, že někdy musí publiku říkat, aby se utišilo. „Ale vy už zticha jste, tak díky moc za to,“ konstatovala překvapeně a potěšeně.

Poté, co True Blue dohrála a publikum ji odměnilo vskutku zaslouženou dávkou potlesku, Rob s lahví Prazdroje v ruce opětoval vděk a připil přítomným na zdraví. Z publika se mu vrátila stejná replika načež basák hlasitě na celý sál vyzval k přípitku všechny přítomné, kteří něčím tekutým aktuálně disponovali. Koncert tak plynule přešel v oslavu přítomného okamžiku.

Následující Everything Is Simple z poslední desky potvrdila hudební sílu nejnovějšího materiálu i napojení publika na kapelu. Závěrečná Money pak přinesla neskutečnou hudební jízdu při níž Rob předvedl fantastické kytarové sólo v hendrixovském stylu a s kytarou za hlavou, jež doložilo, že koncert v Café v lese nebyl pro Widowspeak jen dalším v řadě, ale že si ho samotná kapela pořádně užívala.

Po 70 minutách byl hlavní části konec, ale atmosféra byla tak elektrizující, že publikum nemuselo kapelu dlouze vytleskávat, aby se vrátila zpět. Zahrála osvědčený cover Wicked Game od Chrise Issaka a rozloučila se. Ale protože publikum stále nemělo dost, svým dalším návratem ho potěšila samotná Molly Hamilton. Už bez kapely přidala starší skladbu Coke Bottle Green, kterou celé vystoupení uzavřela.

Před pár lety, kdy se jim úplně nedařilo, Widowspeak uvažovali o tom, že s muzikou seknou a budou se věnovat jiným aktivitám. Naštěstí pro ty, kteří zavítali do Café v lese, tak neučinili. Připravili jim totiž skvělý hudební zážitek. Opravdu nikdo nemohl z koncertu odcházet zklamaný. Widowspeak v Praze ukázali, jaké zázraky hudba umí. Tak snad dříve než znovu za sedm let.