Zakladatel a nepřehlédnutelný vůdčí duch někdejších Sonic Youth na sólové dráze de facto navazuje na to, čím jeho někdejší slavná a stylotvorná kapela končila. S posledními alby Sonic Youth mají někteří fanoušci problém, připadají jim málo avantgardní, málo noisová. Často se bohužel přehlíží, že zpevněním písničkových forem, jistým zklidněním, důrazem na melodie a také ztišením Moore a jeho někdejší spoluhráči nerezignovali na svůj sound a na specifické prvky jako jsou netypické harmonie, otevřená ladění kytar či práce s noisovými prvky, akorát se to všechno odehrává kdesi uvnitř. Zaposloucháme-li se do finálních nahrávek Sonic Youth v klidu a do hloubky, nemůžeme přeslechnout, že mají jasný druhý plán, že ony progresivní postupy, které na nich zvlášť v 80. letech obdivoval celý svět, „jedou“ kdesi vzadu či pod povrchem, dokreslují náladu jen opravdu zdánlivě „obyčejných“ písniček.
A tam, kde Sonic Youth skončili, vlastně Thurston Moore Group začala. Základ jejího repertoáru je písňový, dokonce lze mluvit o hitech – když flažolety začala závěrečná Speak to the Wild z prvního alba s novou kapelou The Best Day (2014), už tak nadšené a zjevně věci znalé publikum vysloveně zavýsklo. Koncert sice opožděně propagoval poslední kapelové album By The Fire (2020) – zatím skutečně poslední Thurstonovo album, o rok mladší Screen Time, je sestaveno z „covidových“ instrumentálek –, ovšem pokrýval nejen dosavadní tvorbu skupiny, ale zaznělo, zdá se, i pár věcí neznámých a snad připravených pro novou desku. Zpívané songy byly, jak se čekalo, proloženy instrumentálkami, ve kterých se stejně jako v mezihrách a kodách písní kapela odvazovala tak, jak se od ní čeká, improvizovala, stavěla hlukové stěny, kytaristé se nechávali unášet zpětnými vazbami nebo na své nástroje hráli až industriálním způsobem.
Thurston Moore Group jsme tentokrát viděli v novém složení. Za bicími seděl přímočarý tahoun Jem Doulton, který nahrával už podstatnou část By The Fire a nahradil v kapele dalšího ex-Sonika Stevea Shelleyho. Basu držela Debbie Googe, jinak členka My Bloody Valentine, která s Thurstonem v této Group působí od začátku. Překvapením pro leckoho z nás byl úplně čerstvý člen Alex Ward, kytarista a tu a tam i klarinetista (!), který musel nahradit spoluzakladatele Group Jamese Sedwardse. Ten se podle informací pořadatelů momentálně dává dohromady po mrtvici, jež jej postihla koncem minulého roku. Ward, který je zároveň členem další veteránské alternativní kapely Pere Ubu, jej zastoupil velmi zdatně, všechny „požadované“ hráčské styly pro Mooreovy skladby samozřejmě s přehledem ovládá, navíc ještě přidává tu a tam kus tradičního hraní na elektrickou kytaru, včetně vlastně „classic-rockového“ kytarového sóla v přídavku, které zapůsobilo v kontextu večera jak z jiné planety, ale rozhodně nijak nerušilo. Současná Thurston Moore Group navíc pracuje mnohem víc než dříve s elektronikou, jak bylo slyšet už na By The Fire. Tu přímo na pódiu obsluhuje pátý člen kapely Jon Leidecker, zkušený experimentátor s minulostí např. v Negativland. Jeho zvuková kouzla a posílení rytmů soundu sice nedominovala, nicméně je sympaticky zahušťovala a dodávala barvy, které, málo platné, ani génius ražení Thurstona Moorea ze svého otřískaného jazzmastera nedostane.
Thurston Moore Group
MeetFactory, Praha
19. březen 2023
Hodnocení: 90 %
