Vizuálně jímavá show a vražedné tempo, kterým zpěvák hrne jednu píseň za druhou, ale nedokážou zakrýt určitou sterilnost celého tohohle popového spektáklu.
The Weeknd se měl v Česku poprvé ukázat už před třemi lety. Jenže mu to překazila pandemie, a tak po několika odkladech turné zrušil. Nová koncertní šňůra pak nezohledňuje pouze desku After Hours z roku 2020, ale také loňskou Dawn FM, a obě dostávají při vystoupení prakticky srovnatelný prostor.
Kanadský zpěvák může být nakonec za nucený odklad rád, protože jako hudební persona v mezidobí narostl do ještě větších rozměrů – jeho píseň Blinding Lights si připsala rekord, když vydržela celých 90 týdnů v singlovém žebříčku Billboard Hot 100, což je nejdéle v jeho historii. Sám The Weeknd si pak vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů coby nejpopulárnější hudebník současnosti. Do Prahy se tedy přijel představit na samém vrcholu svojí kariéry – kariéry, o jejímž chystaném konci poslední dobou vysílá stále více zpráv.
Dvouhodinový koncert nabídl průřez Weekndovými nejznámějšími písněmi – zpěvák songy mnohdy záměrně zkracoval, aby jich stihl odehrát co nejvíce (nakonec jich bylo kolem třiceti) a často je na sebe přímo navázal, takže se přelévaly jedna do druhé. Díky tomu bylo tempo absolutně neúprosné a nedalo publiku ani na okamžik prostor k vydechnutí.
Na druhou stranu tím poněkud utrpěla dynamika vystoupení, kdy řada písní neměla jasnou tečku a pointu. V ohromné zvukové mase se navíc mnohem více než deskách ukázalo, jak moc si jsou Weekndovy skladby podobné, a že se někdy liší jen v opravdu drobných nuancích. O to příjemnější pak bylo, když se typicky hutné basy a temné synťáky na chvíli vytratily a atmosféra se odlehčila.
Odtažitost místo naléhavosti
The Weeknd ty dvě hodiny zvládl uzpívat s naprostým přehledem, obzvlášť exceloval ve vyšších polohách, v nižších mu párkrát došel dech, ale nešlo o nic závažného. Celou dobu jeho vizuálně podmanivé show, kdy se pusté město v pozadí ocitalo v plamenech nebo jeho ulicemi jako duchové pochodovali tanečnice oděné v bílém, jsem se však nemohl ubránit pocitu, že vše působí tak nějak sterilně, a i když je koncert dotažený do nejmenšího detailu, trochu mu chybí duše.
Dá se to přičíst tomu, že si The Weeknd vybral stylizaci, jakou si vybral. Schovaný první polovinu za maskou napůl připomínající Iron Mana a napůl Fantoma opery, byl jakýmsi králem svého postapokalyptického popového světa, který má působit chladně a zlověstně. Ale pokud zohledníme téma řady jeho písní, které jsou o drogách a turbulentních vztahových peripetiích, měla by v nich být větší naléhavost, upřímnost a zaujatost, nikoli odtažitost. Odvaz se odehrával především v publiku, méně už na pódiu, jakkoli efektní vizuální stránka byla.
Poněkud zvláštní také bylo, že Weekndova dvoučlenná kapela tvořená bubeníkem a klávesistou, byla schovaná kdesi v kulisách města a nešla vidět. Záběry z kamer oba muzikanty odhalily jen několikrát. Samozřejmě, ten večer šlo hlavně o Weeknda, ale působí to tak, že je zpěvák až příliš zaujatý vlastním velikášstvím. Těch náznaků bylo víc. Ale to je asi nadmíru subjektivní.
Značně subjektivní je také to, že ačkoli jsem velkým fanouškem Weekndovy tvorby, nedokázal jsem se na živé provedení napojit a nechat se strhnout podobně jako zbytek příchozích, kteří buráceli od začátku do konce. Dávám to za vinu dvěma faktorům, které do celkového hodnocení bohužel nedokážu nezapočíst.
Zaprvé ve mně stále negativně rezonuje hudebníkův čerstvý seriálový počin Idol, kvůli němuž jsem nad Weekndem přestal přemýšlet jako nad hudebním velikánem. V mých očích degradoval ke člověku, který celou svoji uměleckou personu bere až moc vážně a považuje se za vizionáře. A to šlo, jak už jsem zmiňoval, cítit poměrně dost i z pražského vystoupení.
Zadruhé mi atmosféru kazili právě fanoušci. Tak neohleduplné publikum, jaké přišlo na Weeknda, jsem na žádném jiném koncertě ještě nezažil. Od začátku až do konce se všichni kolem dívali na celou show skrze displeje telefonů. Bylo prakticky nemožné z většího odstupu dohlédnout na stage. Strkání, dloubání lokty a další nerespektování prostoru druhých jsou už jen třešničkou.
Weekndova česká premiéra byla navzdory všemu výše zmíněnému jímavá, z části kvůli unikátním vizuálům. Zároveň ale byla chladná a mnohdy zvukově homogenní a neměnná. Nuda, chtělo by se říct. Ale to by mě asi návštěvníci koncertu ukamenovali. A tak si pro zmírnění naštvání mohou k mému hodnocení připočíst dalších 15 procent, které já sám započítat z výše zmíněných důvodu prostě nemůžu.
The Weeknd
Hodnocení: 65 %
Letiště Letňany, Praha
6. srpen 2023
